34 A 7/2025 – Krajský soud v Brně

34 A 7/2025- 43 - text [OBRÁZEK]34 A 7/2025 - 43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci žalobkyně: R. T. st. příslušnost U. t. č. pobytem X zast. advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky pracoviště Tuřanka 1554/115b, 627 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2025, č. j. OAM-00932-17/ZR-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného dne 26. 2. 2025, č. j. OAM-00932-17/ZR-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Marka Sedláka. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalobkyni byla dne 22. 3. 2024 udělena dočasná ochrana dle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace („lex Ukrajina“), ve spojení s § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců [OBRÁZEK]2 34 A 7/2025 („zákon o dočasné ochraně“). Toto oprávnění k pobytu však bylo shora označeným rozhodnutím žalovaného („napadené rozhodnutí“) žalobkyni odňato, neboť „zanikl důvod, pro který bylo uděleno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny, a nebyl shledán jiný důvod hodný zřetele pro jeho ponechání“. 2. Žalovaný z úřední činnosti zjistil, že žalobkyně není osobou uvedenou v § 3 lex Ukrajina, tj. osobou, které se uděluje dočasná ochrana na základě rozhodnutí Rady1 (dále jen „rozhodnutí Rady“). Žalobkyně sice je občankou Ukrajiny, ale k rozhodnému dni (24. 2. 2022) měla povolen pobyt v Polské republice, a to na základě dlouhodobého víza (s platností od 28. 9. 2021 do 24. 9. 2022). Žalovaný uvedl, že tyto skutečnosti vyšly najevo již dříve v řízení o žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany, neboť dle přechodových razítek měla žalobkyně poslední vstup do Schengenského prostoru dne 1. 10. 2021 přes Polsko a další výstup až dne 24. 1. 2024. Žalobkyně tedy dlouhodobě pobývala mimo území Ukrajiny. Za této situace mohla žalobkyně získat dočasnou ochranu na území České republiky pouze z důvodu sloučení rodiny, což se také na základě její žádosti ze dne 22. 3. 2024 stalo. 3. Dále žalovaný uvedl, že v rámci vlastní vnitřní kontrolní činnosti zjistil, že žalobkyni byla dočasná ochrana udělena, přestože tomu tak být nemělo. Zaměstnankyně žalovaného totiž zřejmě zneužila jí svěřené pravomoci, neboť dočasnou ochranu udělovala osobám (včetně žalobkyně), které zjevně podmínky zákona pro její udělení vůbec nesplňovaly. V žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany není nikde uvedena osoba držitele dočasné ochrany na území České republiky, jíž by měla být žalobkyně rodinnou příslušnicí ve smyslu § 51 odst. 2 zákona o dočasné ochraně. Při udělení dočasné ochrany byla jako rodinná příslušnice uvedena paní T. S. (nar. X), jejímž měla být žalobkyně dítětem. Žalovaný uvedl, že jednak nebyl nikdy prokázán vztah žalobkyně k této osobě, a jednak byla žalobkyně v době posuzování žádosti již několik let plnoletá. Vztah zletilého dítěte a rodiče však není vztahem uvedeným v § 51 odst. 2 zákona o dočasné ochraně, žalobkyni tudíž nebylo z tohoto důvodu možné udělit dočasnou ochranu. 4. Na základě uvedených zjištění žalovaný vyložil s odkazem na § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně, za použití výkladu logického (argumentem a minori ad maius), že odnětí dočasné ochrany podle tohoto ustanovení by mělo dopadat i na situace, kdy důvod pro udělení dočasné ochrany neodpadnul, protože v daném případě nikdy neexistoval. Poukázal k tomu na skutečnost, že § 16 zákona o dočasné ochraně vylučuje možnost přezkumu rozhodnutí o udělení dočasné ochrany v přezkumném řízení či v rámci obnovy řízení. Bylo by podle žalovaného v rozporu s veřejným zájmem na zachování pořádku ve věcech veřejných a na dodržování platných právních předpisů, aby správní orgán oprávnění k pobytu cizinci bez dalšího ponechal. Tímto výkladem je naplněn i účel § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně, aby na území nepobývali cizinci, kteří již nesplňují podmínky pro udělení dočasné ochrany. 5. Žalovaný dále uvedl, že v případě žalobkyně neshledal důvod zvláštního zřetele hodný, proč dočasnou ochranu ponechat. A také uvedl, že žalobkyně musela o neexistenci důvodu pro udělení dočasné ochrany vědět, jelikož její první žádost, podaná o 14 dní dříve, byla vyhodnocena jako nepřijatelná. II. Žaloba 6. Důvodem napadeného rozhodnutí je závěr správního orgánu, že k udělení dočasné ochrany žalobkyni došlo v rozporu s právními předpisy. Taková situace je však důvodem provedení přezkumného řízení podle § 94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Napadené rozhodnutí 1 Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. 3 34 A 7/2025 je tak podle žalobkyně fakticky rozhodnutím v přezkumném řízení podle § 97 odst. 3 správního řádu, ačkoli formálně je označeno jako rozhodnutí o odnětí dočasné ochrany. 7. Vzhledem k tomu, že přezkumné řízení nelze podle § 16 zákona o dočasné ochraně provést, je napadené rozhodnutí podle žalobkyně nejen nezákonné, ale zřejmě i nicotné. Odnětím dočasné ochrany z uvedeného důvodu v daném případě správní orgán obchází zákonnou výluku ze správního řádu, neboť přestože přezkumné řízení provést nemůže, tak ho fakticky provedl. 8. Žalobkyni není nic známo o zneužití pravomoci nebo jiném trestném činu úřední osoby, kterým žalovaný v rozhodnutí argumentuje. Žalovaný neuvádí, kdo je touto úřední osobou a jak k závěru o zneužití došel; jeho argumentace je proto porušením § 57 odst. 1 písm. c) části věty za středníkem správního řádu. 9. Žalobkyně získala dočasnou ochranu v dobré víře, že jí byla udělena v souladu se zákonem. Žalobkyně je v souladu se zákonem zaměstnána a žije ve společné domácnosti se svými rodiči. Jedná se o důvody zvláštního zřetele hodné, které jsou dostatečné pro ponechání dočasné ochrany ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně. Žalovanému je známo, že na území ČR v režimu dočasné ochrany žije matka žalobkyně. 10. Žalobkyně i její rodiče jsou váleční uprchlíci a za své situace chtějí udržet rodinu pohromadě a být si vzájemně oporou. K této všeobecně známé skutečnosti správní orgán nepřihlédl. Žalovaný nevysvětluje, proč přání žalobkyně bydlet s rodiči není důvod hodný zvláštního zřetele. Rodina a rodinný život, který žalobkyně s rodiči již rok na území ČR vede, jsou pod ochranou čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod („Listina“), zvláště za situace, kdy se jedná o válečné uprchlíky. III. Vyjádření žalované 11. Žalovaný uvedl, že v projednávané věci nebylo vedeno přezkumné řízení, ale řízení o odnětí dočasné ochrany dle § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně. Použití institutu přezkumného řízení je navíc výslovně vyloučeno § 16 téhož zákona, a i kdyby tomu tak nebylo, příslušným k jeho vedení by nebyl žalovaný, ale Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný fakticky vedl přezkumné řízení, proto nemá oporu ve spise. 12. Žalobkyni nebylo možné dočasnou ochranu udělit z titulu sloučení rodiny, neboť v době podání žádosti již byla zletilá [§ 51 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně]. Sama navíc věděla, že podmínky nesplňuje, neboť její první žádost ze dne 8. 3. 2024 byla vyhodnocena jako nepřijatelná. Přesto podala žádost novou, na jejímž základě jí byla dočasná ochrana následně udělena. Za těchto okolností žalovaný vylučuje, že by žalobkyně jednala v dobré víře. 13. Nadto nebylo nikdy řádně doloženo, že osoby uváděné jako rodiče žalobkyně skutečně jejími rodiči jsou, neboť žalobkyně nepředložila rodný list. I pokud by rodinný vztah byl prokázán, žalobkyně vzhledem ke své zletilosti a dlouhodobému samostatnému pobytu v Polsku nevytváří s rodiči rodinný život v úzkém slova smyslu. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (Belli a Arquier-Martinez proti Švýcarsku, 2018, odst. 65; Emonet a ostatní proti Švýcarsku, 2007, odst. 80; Bierski proti Polsku, 2022, odst. 47; Savran proti Dánsku [GC], 2021, odst. 174) připouští pokračování rodinného života mezi rodiči a zletilými dětmi pouze při existenci dalších prvků závislosti. Tyto však v případě žalobkyně dány nejsou, neboť je samostatná a nikoli fakticky závislá na údajné rodině. Samotné citové vazby tak důvodem hodným zvláštního zřetele být nemohou. 14. Žalovaný rovněž poukazuje, že žalobkyně není osobou vysídlenou v důsledku ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, neboť dlouhodobě pobývala v Polsku, kde studovala, a její pobytové oprávnění v Polsku je nadále platné a opakovaně prodlužované zákonem. K tomu žalovaný předložil Sdělení Ministerstva vnitra Pol