34 Az 34/2025 – Krajský soud v Brně

34 Az 34/2025- 24 - text 7 34 Az 34/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobce: O. S. st. přísl. X t. č. pobytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2025, č. j. OAM-1118/ZA-ZA11-D07-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 10. 2025, č. j. OAM-1118/ZA-ZA11-D07-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne 27. 10. 2025, rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že tato žádost je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států („nařízení Dublin III“), je Spolková republika Německo. 2. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu dne 2. 10. 2025. K žádosti uvedl, že z Ukrajiny (poslední místo bydliště měl ve městě X) vycestoval v roce 2017, nejprve do České republiky, kde požádal o mezinárodní ochranu, ale nezískal ji. Následně pobýval v Rakousku a odtud se dle pravidel nařízení Dublin III dostal zpět do ČR. Následně cestoval do Německa, odkud jej kvůli opatřením souvisejícím s onemocněním COVID-19 nevrátili do ČR. Dosud byl v Německu asi tři roky. Dne 27. 9. 2025 Německo opustil autobusem, protože dostal dokument, že má Německo opustit do 28. 9. 2025. O mezinárodní ochranu požádal kvůli válce na Ukrajině. 3. V rámci pohovoru dne 8. 10. 2025 žalobce mj. k dotazům uvedl, že v Německu bydlel v pobytovém zařízení, měl zdravotní pojištění a dostával asi 400 eur měsíčně, vařil si sám. Poté měl odevzdat doklady z Ukrajiny a byly mu vyřízeny doklady k odjezdu z Německa. Jeho žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta a měl odjet kamkoli z Německa. Proto odjel do České republiky. V Německu mu dali možnost, že buď odjede sám nebo bude deportovaný na Ukrajinu. Žalobce uvedl, že má zákaz přicestování do Německa na 36 měsíců. Žalobce na závěr pohovoru předložil „dokument o povinnosti odcestovat z Německa“ a „dokument o skončení soudu v Německu“, kde je také informace o ztrátě cestovního pasu žalobce německými úřady. 4. Součástí správního spisu jsou kopie německy psaných dokumentů, vydané žalobci. Na č. l. 25-27 dokument s hlavičkou X ze dne 9. 5. 2025, s označením „X“, a na č. l. 28-31 se nacházejí kopie tří dokumentů, vydaných stejným úřadem: 1. dokument s názvem „X“, 2. dokument s označením „X“, a 3. přípis ze dne 23. 9. 2025, obsahující pokyny pro žalobce. 5. V napadeném rozhodnutí žalovaný předestřel historii žádostí žalobce o mezinárodní ochranu, na základě zjištění ze systému EURODAC: dne 25. 6. 2017 podal žalobce žádost v ČR, dne 18. 6. 2019 v Německu, dne 25. 10. 2019 v ČR, dne 12. 2. 2020 v Rakousku, dne 14. 8. 2020 v Německu a dne 21. 6. 2022 v ČR. Žalovaný dospěl k závěru, že příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu Spolkovou republikou Německo je založena v důsledku uplynutí lhůty dle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III ve vztahu k žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané v Německu dne 14. 8. 2020 (žalobce měl být přemístěn do ČR, protože první žádost podal zde) a následného uznání příslušnosti ze strany Německa k posouzení této žádosti žalobce. Rovněž žádost podanou žalobcem dne 21. 6. 2022 v ČR posuzovalo Německo (dne 5. 8. 2022 bylo realizováno přemístění žalobce z ČR). Německo pak rovněž na žádost ČR ze dne 10. 10. 2025 uznalo svoji příslušnost k žádosti o mezinárodní ochranu, která je předmětem tohoto řízení. 6. V napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval otázkou, zda v Německu existují systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení. A dospěl k závěru, že tomu tak není. Vycházel přitom z Informace OAMP ze dne 5. 12. 2024, Německo – Azylový systém („Informace OAMP“). 7. Ve vztahu k čl. 17 nařízení Dublin III žalovaný mj. uvedl, že se žalobce nepotýká s žádným zdravotním omezením a neužívá pravidelně léky. Nepatří mezi zranitelné osoby, je samostatný a soběstačný, schopný orientovat se v cizím prostředí. V ČR nemá sociální vazby, jeho rodina je v Německu. V Německu se mu v minulosti dostalo uspokojivého přijetí. Žalobce na území členských států založil již sedm jednotlivých žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Důvody pro aplikaci čl. 17 proto žalovaný neshledal. II. Žaloba a vyjádření žalovaného 8. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojí žalobou a požaduje, aby jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítl, že se žalovaný nezabýval žalobcem tvrzenou a doloženou skutečností, že mu hrozí nepřímé vyhoštění na Ukrajinu, kde se stále válčí. V Německu byl vyhoštěn na 36 měsíců a byl mu vydán příkaz odjet na Ukrajinu. Těmto okolnostem se žalovaný vůbec nevěnoval a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. 9. Žádost žalobce o mezinárodní ochranu byla v Německu zamítnuta a nebyla mu udělena ani ve formě doplňkové ochrany, což bylo na místě vzhledem k válce na Ukrajině očekávat. Navíc byl žalobce později vyhoštěn. Podle žalobce nebyl jeho případ posouzen dostatečně individuálně, žalovaný se omezil pouze na obecné konstatování, že v Německu neexistují systémové nedostatky, a že existuje důvěra mezi státy EU. Případ žalobce je specifický právě existencí návratového rozhodnutí vydaného Německem. Žalovaný se nezabýval nebezpečím tzv. chain-refoulement (k tomu viz rozsudky NSS č. j. 3 Azs 195/2016-67, resp. č. j. 5 Azs 195/2016-22). 10. Odeslání žalobce do Německa by vyústilo v jeho vyhoštění na Ukrajinu, což by mohlo být v rozporu se zásadou nenavracení. Žalovaný měl zhodnotit, zda by návrat do Německa, při existenci žalobcem předložených dokumentů, nebude porušením principu non-refoulement. Situace na Ukrajině je nestabilní a může zůstat nejistá i po určitou dobu v budoucnu. Dle doporučení UNHCR Zpráva UNHCR z března 2022 (UNHCR Positions on Returns to Ukraine), bod 14, zpráva je veřejně dostupná zde: https://www.refworld.org/policy/countrypos/unhcr/2022/en/124038 by měly státy pozastavit nucené návraty obyvatel Ukrajiny, včetně těch, jejichž žádosti byly zamítnuty. Žalobce dodal, že podmínky v zemi původu se od okamžiku první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zásadně změnily a při návratu mu hrozí vážná újma. Žalovaný měl posoudit žádost žalobce meritorně, neboť přesun do Německa pro něj znamená vyhoštění v rozporu se zásadou non-refoulement. 11. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný mu dal možnost seznámit se s podklady dne 24. 10. 2025, zároveň mu však ve stejný den vydal napadené rozhodnutí. Žalobce neměl možnost se rozmyslet či se poradit s právníkem ohledně podkladů ve spise. Ze strany žalovaného tak byla porušena zásada vyplývající z § 4 správního řádu, kdy má správní orgán umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a povinnosti. 12. Žalobce rovněž podal návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. 13. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a účelovou. Po obsahové stránce žaloba upozorňuje pouze na nepřímou aplikaci pravidla non-refoulement. Žalobce se podle žalovaného snaží přes článek 17 nařízení Dublin III nasměrovat žádost žalobce do České republiky, o které se zjevně domnívá, že žalobci vyhoví. 14. Žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, ve kterém se vypořádal s otázkou příslušnosti k projednání žalobcovy žádosti. Řádně vysvětlil, proč se jeho žádostí nemůže v rámci dublinských pravidel zabývat a proč je k projednání jeho žádosti příslušná právě Spolková republika Německo. Úvahy žalobce o nepřímém non-refoulement účinku považuje žalovaný nejen za předčasné, ale i za nedůvodné. III. Posouzení věci krajským soudem 15. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě (§ 32 odst. 1 zákona o azylu). Soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonem stanovené podmínky (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). 16. Soud posoudil žalobu dle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, v intencích tohoto přímo aplikovatelného unijního právního předpisu, a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí obstojí. 17. Podle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III platí, že přemístění do příslušného státu není možné, jestliže existují závažné důvody se domnívat, že tam dochází k systematickým (systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve sm