41 A 16/2025 – Krajský soud v Brně

41 A 16/2025- 53 - text  8 41 A 16/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: P. E. X proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina Ke Skalce 5907/47, 586 01 Jihlava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2025, č. j. KUJI 52832/2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo náhradu nákladů řízení. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalovaný uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec. Žalobce zpochybňuje správnost měření rychlosti a tvrdí, že mělo být ve správním řízení nařízeno ústní jednání. Soud žalobu zamítl pro její nedůvodnost. II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti 2. Žalobce dne 11. 1. 2025 řídil své vozidlo na silnici I/38 rychlostí, kterou silniční rychloměr RAMER 10 C naměřil ve výši 115 km/h. Po odečtení odchylky skutečná rychlost činila 111 km/h. V daném úseku ale platí nejvyšší povolená rychlost 90 km/h. Žalobce ji tak překročil nejméně o 21 km/h. Magistrát města Jihlavy („magistrát“) v příkazním řízení tento skutek podřadil pod § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Policisté pracovali s kalibrovaným zařízením s platným ověřovacím listem a postupovali podle návodu k obsluze. Proto magistrát uznal žalobce vinným z přestupku a uložil mu pokutu 2 200 Kč. 3. Žalobce proti příkazu podal odpor. Magistrát tedy pokračoval ve standardním řízení. Po vyrozumění žalobce o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí obdržel jeho žádost o ústní jednání. Neobsahovala jakékoliv bližší zdůvodnění, proč žalobce ústní jednání navrhuje. Magistrát proto zamítl tuto žádost usnesením, protože neshledal, že by ústní jednání bylo nezbytné k uplatnění práv žalobce. Přestupek byl řádně zadokumentován listinnými důkazy, zejména záznamem o přestupku s fotografií ze silničního radarového rychloměru RAMER 10 C. Spolehlivost měřícího přístroje byla ověřena a dokládá ji ověřovací list. Vše je součástí správního spisu. Ústní jednání by tedy bylo nadbytečným úkonem. Magistrát poté rozhodnutím ze dne 3. 4. 2025, čj. MMJ/OD/108522/2025/ChV („rozhodnutí magistrátu“), rozhodl ve věci stejně jako v případě dříve vydaného příkazu. 4. Žalobce se proti rozhodnutí magistrátu i proti usnesení o zamítnutí návrhu na ústní jednání odvolal. Jeho námitky se soustředily na zpochybnění práce policistů a správnosti měření. Dožadoval se stále ústního jednání. Chtěl v něm vznést námitky proti postupu policistů při měření rychlosti. Tvrdil, že rychloměr RAMER 10 C použili v rozporu s technickými pravidly a že měření bylo chybné. Bez výslechu policistů podle něj není možné ověřit dodržení návodu k obsluze, úhlu měření ani kvalifikaci obsluhy. 5. Žalovaný přezkoumal rozhodnutí magistrátu a neshledal žádné pochybení. Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2025, čj. KUJI 52832/2025 („rozhodnutí žalovaného“), proto odvolání žalobce zamítl a obě rozhodnutí magistrátu potvrdil. 6. Žalovaný se zabýval tím, zda měl magistrát povinnost nařídit ústní jednání. Ve svém rozhodnutí zopakoval argumentaci magistrátu a dodal, že právo na obhajobu lze s ohledem na charakter přestupkového řízení vykonávat i pouze písemnou formou. Žalobce byl řádně informován, poučen a měl možnost uplatnit svá práva písemně. Žalovaný ve shodě s magistrátem uvedl, že v daném případě ústní jednání nebylo nezbytné k uplatnění práv žalobce, ani nemohlo přispět k lepšímu zjištění skutkového stavu. Žalobce neoznačil žádné konkrétní skutečnosti, které by při ústním jednání vyžadovaly osobní přítomnost všech zúčastněných. Magistrát měl skutkový stav za dostatečně zjištěným díky listinám ve spise. Zamítnutí žádosti o ústní jednání proto bylo v souladu se zákonem. Nešlo o zásah do práva žalobce na obhajobu, protože měl možnost reagovat písemně, vyjadřovat se k podkladům a doplnit svá tvrzení. 7. Žalovaný odkazuje na úřední záznam policie, ve kterém se uvádí, že měření proběhlo proškolenou obsluhou v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení. Účelem správního řízení není hodnotit práci policie. Jedině kontrolní orgány policie jsou ze zákona kompetentní posoudit správnost postupu policejní hlídky. Žalovaný se opírá o judikaturu, podle níž není důvod pochybovat o tvrzeních policisty, neboť policista nemá na výsledku věci zájem a je vázán služební kázní. Tato presumpce věrohodnosti podle žalovaného eliminuje potřebu výslechu zasahujících policistů. Úřední záznam a záznam z měření jsou dostatečné důkazy, absence rozporů v nich vylučuje potřebu doplňovat dokazování. Správní orgán má hodnotit důkazy ve spise podle zásady jejich volného hodnocení. Záznam o přestupku obsahuje všechny potřebné údaje, je vnitřně bez rozporů a měřicí zařízení bylo v době měření řádně ověřeno metrologickým střediskem. Žalovaný proto uzavřel, že by dokazování výslechem policistů bylo neúčelné. 8. K otázce správnosti měření žalovaný uvádí, že policie provedla měření kalibrovaným zařízením, které mělo v době kontroly platné ověření. Ověřovací list je důkazem způsobilosti měřidla. Prohlášení policie v úředním záznamu, že měření proběhlo „proškolenou obsluhou v souladu s návodem k obsluze“, je dostatečné. Z absence chybových hlášení či nelogických údajů v záznamu žalovaný dovozuje, že přístroj byl nastaven správně. 9. K samotným technickým aspektům (úhel měření, umístění hlídky, správné použití zařízení, kvalifikace obsluhy) žalovaný neprovádí žádný další věcný rozbor. Ve svém rozhodnutí konstatuje, že tyto otázky nejsou předmětem správního řízení a že policie postupovala v souladu s návodem. Verifikace nastavení úhlu či dodržení metodických postupů není nutná, protože nejsou ve spise indicie, které by správnost měření zpochybňovaly. Listinné důkazy tvoří ucelený, logický celek, který vylučuje existenci důvodných pochybností o skutkovém stavu. Z toho žalovaný dovozuje, že nebyl důvod doplňovat dokazování ani provádět výslech policistů. 10. Závěrem žalovaný uvádí, že z provedených důkazů plyne jasný závěr o tom, že žalobce přestupek spáchal. Uložená pokuta je při spodní hranici zákonného rozpětí, a proto ji žalovaný považuje za přiměřenou. III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 11. Žalobce namítá porušení svého práva na obhajobu, protože magistrát zamítl jeho návrh na konání ústního jednání. Chtěl na něm uplatnit konkrétní námitky týkající se správnosti měření rychlosti, způsobu použití rychloměru RAMER 10 C, dodržení podmínek měření a odborné způsobilosti policistů. Žalobce rovněž tvrdí, že část doručování proběhla nezákonně, protože magistrát doručil písemnost údajnému zmocněnci, kterého přitom nikdy nezmocnil. 12. Žalobce namítá, že žalovaný opomenul provést důkaz, který žalobce navrhl. Nezákonně odmítl provést výslech policistů, kteří měření prováděli. Podle žalobce nelze bez výslechu obsluhy přístroje ověřit, zda měření proběhlo za správných technických podmínek, zejména zda policisté dodrželi předepsaný úhel měření a zda byl přístroj správně ověřen. Žalovaný mu tím odepřel možnost ověřit správnost použití měřícího zařízení. Žalovaný nevysvětlil, proč tento důkaz neprovedl. Rozhodnutí tak je nezákonné, neboť se opírá o neúplně zjištěný skutkový stav. 13. Žaloba dále obsahuje technické výhrady k měření rychlosti. Radar RAMER 10 C údajně nekompenzuje úhel automaticky a nesprávné natočení tak může významně ovlivnit výsledek. Žalobce poukazuje na to, že mu policisté nepředložili ověřovací list radarového zařízení a že správní orgány neprověřily tvrzení o možném nesprávném postupu. Rozhodnutí žalovaného neobsahuje hodnocení technických aspektů. Žalobce výslovně uvedl, že měření mohlo být technicky chybné a radar nebyl řádně umístěn, žalovaný tak musel prokázat opak. Za podstatné považuje i to, že naměřená rychlost leží na hranici mezi sankčními kategoriemi. Proto i malá technická odchylka mohla mít vliv na právní kvalifikaci skutku. 14. Žalobce si stěžuje na formalistický a přepjatě úřednický přístup správních orgánů. Žalovaný se nevěnoval objektivnímu přezkoumání důkazů, nýbrž jen formálním aspektům. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně přenesl odpovědnost za přezkum postupu policie na žalobce tím, že mu vyčetl, že nepodal stížnost na policisty. Odmítá argument žalovaného, který v rozhodnutí uvádí, že není účelem správního řízení zkoumat kvalitu práce policie. Podle žalobce má správní orgán povinnost přezkoumat zákonnost postupu policie v rámci konkrétního důkazu a tento přezkum nelze delegovat na stížnostní procesy Policie ČR. Ty mají totiž zcela odlišný účel, a to kárný a personální dohled. Odkaz na stížnostní procesy policie je podle žalobce účelový a odporuje procesním právům. Stížnostní mechanismus je nezávislý na správním řízení a jeho nevyužití nelze vykládat jako důkaz o tom, že námitky nemají opodstatnění. 15. Podle žalobce je povinností správního orgánu přezkoumat zákonnost a věrohodnost všech důkazů, včetně těch pořízených policií. Nemají se spoléhat na jejich údajnou nezaujatost.