56 Az 17/2024 – Krajský soud v Brně

56 Az 17/2024- 26 - text 10 56 Az 17/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: J. U., nar. X, státní příslušnost R. U. pobytem v ČR: X zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské nám. 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2024, č. j. OAM-1475/ZA-ZA15-ZA03-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhá přezkoumání a zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu. 2. V průběhu správního řízení žalovaný zjistil, že aktuální žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany na území ČR je již druhou v pořadí. První žádost žalobce podal dne 26. 1. 2023. Na základě první žádosti žalovaný rozhodl dne 15. 6. 2023 o neudělení mezinárodní ochrany. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č.j. 13 Az 25/2023 – 29. Proti rozsudku podal žalobce kasační stížnost, která byla usnesením NSS ze dne 26. 9. 2024, č.j. 7 Azs 84/2024 – 22, odmítnuta pro nepřijatelnost. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 9. 2024. 3. Žalovaný proto posoudil důvody současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany a následně provedl jejich srovnání s tvrzeními žalobce v předchozím správním řízení. Za důvod první podané žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl dluhy ve vlasti s tím, že mu soukromí věřitelé vyhrožovali a několikrát byl zbit. Na základě těchto tvrzení žalovaný v rozhodnutí konstatoval, že institut mezinárodní ochrany neslouží k legalizaci pobytu žalobce na území ČR. Správní orgán neshledal, že by žalobci ve vlasti hrozilo nebezpečí pronásledování nebo riziko vážné újmy v souvislosti s jeho dluhy a uvedenými soukromými osobami. Argumentace správního orgánu v řízení o první žádosti žalobce byla náležitě podložena dostupnými informacemi o situaci v zemi původu žalobce. Za této situace bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany žalobci, přičemž rozhodnutí správního orgánu bylo následně potvrzeno jak rozsudkem Městského soudu v Praze, tak i usnesením NSS. Po posouzení důvodů uvedených v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 10. 2024 žalovaný dospěl k závěru, že žalobce uvádí naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti a neochoty se do Uzbekistánu opětovně vrátit, jak je uváděl již v průběhu řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tj. dluhy a obavu z výhrůžek ze strany soukromých věřitelů. Také v zemi původu žalobce nedošlo od doby, kdy byla meritorně posuzována předchozí jeho žádost, k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nebo by svědčila o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování nebo že by mu hrozila vážná újma. Žalovaný proto neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, když ten neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů jeho odchodu z vlasti a též obav z návratu do vlasti. Byly tak naplněny podmínky uvedené v § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, pročež žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla shledána nepřípustnou. II. Shrnutí žalobní argumentace 4. Žalobce v žalobě uváděl, že v první žádosti o mezinárodní ochranu uplatňoval především sociální a ekonomické důvody, pro které se odmítá vrátit do vlasti, a nyní přezkoumávanou druhou žádostí o mezinárodní ochranu postavil na humanitárních důvodech, kdy akcentoval bezvýchodnost své životní situace, přičemž v ČR nalezl zázemí a pracovní příležitosti. Jelikož se napadené rozhodnutí nezaobírá možností udělení humanitárního azylu, potažmo doplňkové ochrany, je nepřezkoumatelné. Rozhodnutí nedostatečně posuzuje bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce a nenabízí podklady, které by vyvrátily tvrzení žalobce ohledně nebezpečnosti pobytu ve vlasti. Tvrzení žalobce nebyla nijak vyvrácena. Proces hodnocení důkazů je založen na jejich pořízení a následném vypořádání. V tomto ohledu napadené rozhodnutí podle žalobce zaostává. Zde odkázal žalobce na rozhodnutí NSS č. j. 4 Ads 17/2007-66. Z rozhodnutí nevyplývá, co si žalovaný myslí o obavách žalobce, natož pak komparace s důvody žalobce uváděnými v první žádosti o mezinárodní ochranu. 5. S ohledem na výše uvedené žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, neboť v průběhu řízení o druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a hodnocení důvodů odchodu žalobce z vlasti a jeho obav z návratu do vlasti. V této souvislosti žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, v němž byl také připomenut průběh předchozího řízení o první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, a dále na obsah správního spisu, zejména na údaje k podané žádosti, které žalobce poskytl žalovanému dne 4. 11. 2024. 7. Žalovaný k obsahu podané žaloby dále uvedl, že se v ní obecně uplatněné žalobní body zcela míjí s důvody, pro které žalovaný posoudil žádost žalobce jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný v této souvislosti odkázal na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména jeho stranu 3 a následující. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí důkladně posoudil na podkladě shromážděných podkladů o zemi původu a výpovědi žalobce všechny skutečnosti tvrzené žalobcem v řízení o jeho opakované žádosti, přičemž dospěl k závěru, že žalobce uvedl v řízení o jeho druhé žádosti o mezinárodní ochranu naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti a neochoty se do ní vrátit, jak je uváděl v průběhu řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, tj. dluhy a obavu z výhrůžek ze strany soukromých věřitelů. 8. Vzhledem ke stručnosti žaloby, postrádající jakékoliv konkrétní tvrzení vážící se k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalovaný plně odkázal na napadené správní rozhodnutí, na jehož zákonnosti, správnosti a souladnosti s judikaturou NSS (k problematice opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu) i nadále trval. 9. Není zřejmé, co se žalobce snažil v žalobě prokázat odkazem na citaci z rozsudku NSS ze dne 31. 5. 2007, č.j. 4 Ads 17/2007 – 66. Uvedený rozsudek podává vysvětlení, jak by mělo vypadat odůvodnění správního rozhodnutí (zde výkaz nedoplatků vydaný Pražskou správou sociálního zabezpečení a následně rozhodnutí ČSSZ o odvolání). 10. Správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační, když obsah, rozsah a kvalita žaloby předurčují obsah a rozsah soudního přezkumu, a také soudního rozhodnutí. Je vždy odpovědností žalobce, aby v žalobě řádně vymezil své výhrady proti napadenému správnímu rozhodnutí. Žaloba musí obsahovat alespoň v nejhrubších rysech žalobní body, tj. z jakých skutkových a právních důvodů žalobce rozhodnutí napadá. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2015, č. j. 6 Azs 111/2015 – 24, z něhož mimo jiné vyplývá, že „soud je žalobními body vázán a nemůže přezkoumat napadené rozhodnutí z důvodů, které nebyly řádně a včas uplatněny (…). Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne 27. 2. 2015, č. j. 6 Ads 5/2015 – 20, soud v žádném případě není povinen žalobní body domýšlet, fantazijně o nich spekulovat, resp. konstruovat na místo žalobce všechny možné zásahy do jeho veřejných subjektivních práv, jinak by porušil dispoziční zásadu, podle níž má žalobce určit, proti čemu a proč žalobu podává, a tím i závazně vymezit rozsah, v němž se má soud věcí zabývat.“ 11. Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí považuje za nezákonné.“ 12. Je zřejmé, že se k obecně formulovaným výtkám v žalobě mohl správní orgán jen stěží kvalifikovaně vyjádřit, a to zejména pokud námitky uplatněné v žalobě byly z převážné většiny odtržené od konkrétního případu žalobce. Také krajský soud se bude muset žalobou zabývat pouze přiměřeně její obecnosti. Není totiž povinností soudu domýšlet za žalobce význam vágně uváděných tvrzení a dohledávat důkazy (aniž by je žalobce označil