7 As 94/2018 — Nejvyšší správní soud

62 A 26/2024- 114 - text  8 62 A 26/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Filipa Skřivana v právní věci žalobce: SYNOT REAL ESTATE, k. s., sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště zastoupen Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem sídlem Veleslavínova 94/8, Praha proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2024, č.j. KUZL 6920/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína ze dne 31. 3. 2021, č. j. MMZL 055031/2021. Tím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, kterého se dopustil tím, že provedl obnovu kulturní památky „vinný sklep“, evidované v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod rej. č. 16630/7-3492 bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností. II. Žaloba 2. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalovaný si protiřečí při posuzování naplnění skutkové podstaty přestupku, což činí rozhodnutí vnitřně rozporným a nepřezkoumatelným. Na jednu stranu tvrdí, že k naplnění skutkové podstaty stačí toliko provedení jakékoliv obnovy kulturní památky bez závazného stanoviska. Výslovně v rozhodnutí uvádí, že způsobený následek nehraje žádnou roli. Dále se však konkrétními následky těchto úprav zabývá při stanovování výše sankce. Z rozhodnutí tedy není jasné, z čeho žalovaný vyvozoval naplnění skutkové podstaty trestaného přestupku. 3. Žalovaný se dále nevypořádal s námitkou, že správní orgán prvního stupně ve výroku nedostatečně specifikoval spáchaný skutek. Výrok měl obsahovat podrobný a konkrétní popis stavebních úprav, v nichž správní orgány spatřují spáchání přestupku. Popis prací ve výroku prvostupňového rozhodnutí je toliko obecný a nevede k dostatečné individualizaci spáchaného skutku. To způsobuje možnou zaměnitelnost s jinými skutky, a hrozí tak porušení zásady „ne bis in idem“ (ne dvakrát o témže). 4. Žalovaný se rovněž nevypořádal s námitkou nedostatečně odůvodněné výše pokuty. Není jasné, na základě čeho ji správní orgán prvního stupně stanovil, resp. zda ji uložil ve srovnatelné výši jako v obdobných případech. Správní orgány měly provést rešerši rozhodnutí o obdobných přestupcích, aby bylo jasné, zda výše sankce odpovídá pokutám uloženým jiným pachatelům za srovnatelné přestupky. Správní orgány tak nerespektovaly zásadu legitimního očekávání. 5. Napadené rozhodnutí rovněž vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a právní závěry nemají dostatečnou oporu v provedených důkazech. Správní orgány v řízení nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což mělo za následek porušení zásady materiální pravdy. 6. Žalobce tedy navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou. 8. V řízení před správním orgánem prvního stupně bylo dostatečně prokázáno, že došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku provedení obnovy kulturní památky bez závazného stanoviska orgánu památkové péče. Všechny relevantní důkazy a rozhodné skutečnosti byly srozumitelně vyhodnoceny. Žalobce jednoznačně provedl úpravy podřaditelné pod pojem obnova kulturní památky bez závazného stanoviska orgánu památkové péče, za což mu byla udělena sankce. Byť škodlivý následek nehrál roli při naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku, je stále jedním z určujících kritérií při stanovování výše sankce. Rozhodnutí tak v tomto ohledu netrpí vnitřním rozporem. Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem. 9. Předmětný skutek byl ve výroku prvoinstančního rozhodnutí popsán dostatečně určitě a naprosto srozumitelně, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku vychází nejen z projektové dokumentace předložené žalobcem, ale i z provedeného šetření na místě. Žalobce byl s popisem skutku seznámen v průběhu řízení a nijak jej nezpochybňoval. 10. Při přezkumu přiměřenosti výše sankce nebyl žalovaný povinen provádět rešerši ani jiné srovnání rozhodovací praxe správních orgánů v obdobných případech. Správní orgán prvního stupně vycházel při stanovení výše ukládané pokuty z konkrétních okolností případu a své úvahy srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil ve svém rozhodnutí. 11. Žalovaný tedy navrhl žalobu zamítnout. IV. Posouzení věci 12. Žaloba není důvodná. 13. V nynější věci je sporu o tom, zda rozhodnutí žalovaného je dostatečně odůvodněné, netrpí vnitřními rozpory, zda v rozhodnutí o přestupku byl skutek dostatečně specifikován, případně zda při zjišťování skutkového stavu nedošlo k porušení zásady materiální pravdy. 14. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce v období od konce měsíce června 2019 do 31. 8. 2019 provedl stavební úpravy sklepních prostor objektu č. p. 381 na pozemku p. č. st. X v k. ú. M. (podrobný popis úprav viz napadené rozhodnutí). Tento objekt je nemovitou kulturní památkou s názvem „vinný sklep“ evidovanou v Ústředním seznamu kulturních památek ČR. Předmětné úpravy žalobce provedl, aniž by předtím zažádal o závazné stanovisko obce s rozšířenou působností, k čemuž byl povinen podle § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Za to byl Magistrátem města Zlína uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči, za což mu byla uložena pokuta ve výši 380 000 Kč. Žalovaný závěry správního orgánu I. stupně v napadeném rozhodnutí potvrdil. 15. Podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči se právnická, nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že „provádí obnovu kulturní památky bez rozhodnutí nebo závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo nedodržuje podmínky určené v tomto rozhodnutí nebo závazném stanovisku“. 16. Z § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči plyne: „Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen "obnova"), je povinen si předem vyžádat rozhodnutí nebo závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, rozhodnutí nebo závazné stanovisko krajského úřadu“. 17. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon o státní památkové péči se „jinou úpravou kulturní památky“ rozumí „modernizace budovy při nezměněné funkci nebo využití kulturní památky, dále nástavba či přístavba“. 18. Soud nejprve hodnotil, zda napadené rozhodnutí není vnitřně rozporné. Žalobce je totiž přesvědčen, že si žalovaný při posuzování naplnění skutkové podstaty stíhaného přestupku protiřečí. Z rozhodnutí podle žalobce není jasné, zda naplnění skutkové podstaty přestupku spatřuje žalovaný v provedení jakékoliv obnovy kulturní památky bez závazného stanoviska, či zda hrály roli i konkrétní následky provedených úprav. Podle soudu rozhodnutí žalovaného ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně vnitřním rozporem netrpí. Z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči nehraje škodlivý následek žádnou roli (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2018, č. j. 7 As 94/2018-26). I tak je však nutné zabývat se povahou provedených úprav, neboť za obnovu kulturní památky podle zákona o státní památkové péči nelze považovat jakýkoliv zásah na kulturní památce. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 2 As 11/2009-64, „[p]ři podřazení konkrétního zásahu do nemovité kulturní památky pod jednotlivé typy zásahů je třeba respektovat jejich definice obsažené v právních předpisech, nebo jejich stavebnětechnický význam.“ Za obnovu kulturní památky je tak třeba považovat pouze ty zásahy, které v § 14 odst. 1 vyjmenovává zákon o státní památkové péči. 19. Soud má ve shodě se správními orgány za to, že úpravy, které žalobce ve vymezeném časovém období provedl, byly podřaditelné pod pojem „jiné úpravy kulturní památky“ ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči ve spojení s § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., neboť se jednalo o modernizaci stávající kulturní památky při její nezměněné funkci. Správní orgány tak postupovaly správně, pokud se zabývaly podstatou provedených prací, aby mohly jednání žalobce podřadit pod skutkovou podstatu přestupku podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči. Konstatování, že způsobený následek nehraje žádnou roli, není v rozporu s tímto postupem. Jak správně podotýká žalovaný, předmětného přestupku se může pachatel dopustit i v případě, že provedené