5 As 107/2021 — Nejvyšší správní soud

29 A 53/2024- 40 - text  9 29 A 53/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Ľubomíra Majerčíka a Mariana Kokeše v právní věci žalobce: J. K. zastoupena Mgr. Martinem Sedlákem, advokátem sídlem Havlíčkova 2923/18, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2024, č. j. JMK 182420/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Soud se zabýval zákonností napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný vyhlásil nicotnost správního vodoprávního rozhodnutí, kterým bylo žalobci v roce 2010 vydáno povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Spornou otázkou je v nyní projednávané věci věcná příslušnost k vydávání povolení k vypouštění odpadních vod u větších zdrojů znečištění. II. Shrnutí procesního vývoje věci 2. Rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav ze dne 11. 1. 2000, č. j. vod. 67/00-231.2/Bi. 40, byla povolena do užívání čistička odpadních vod Vinium Velké Pavlovice (dále „ČOV“), jejímž provozovatelem je žalobce, podle tehdy platného zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), a zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství. ČOV byla povolena tímto rozhodnutím v projektovaném rozsahu 35 000 EO, a to s uvedením nejdelší doby platnosti povolení do 31. 12. 2004. 3. Městský úřad Hustopeče obdržel dne 24. 8. 2004 žádost žalobce o vydání rozhodnutí o změně výše uvedeného povolení. Žalobce žádal zaprvé prodloužení platnosti dříve vydaného povolení a zadruhé žádal změnu četnosti odběrů, typu vzorků a ukazatelů tak, aby požadavky byly v souladu s novým nařízením vlády č. 61/2003 Sb., které v mezidobí nabylo účinnosti. V reakci na žádost žalobce vydal Městský úřad Hustopeče dne 26. 10. 2004 nové povolení nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o vodách, přičemž původní povolení zrušil a neprodloužil jej z důvodu, že žádost nebyla podána do 6 měsíců do skončení platnosti původního povolení podle § 12 odst. 4 zákona o vodách. 4. Poslední rozhodnutí ve věci vydal Městský úřad Hustopeče dne 13. 10. 2010, č. j. MUH/48739/10/320, kterým povolil na žádost žalobce podanou dne 6. 1. 2010 podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o vodách, nakládání s vodami, a to s platností do 30. 6. 2015. 5. Dne 29. 6. 2015 obdržel Městský úřad Hustopeče žádost žalobce o prodloužení výše uvedeného povolení. Dne 21. 1. 2016 správní orgán zahájil v této věci správní řízení jako obecní úřad obce s rozšířenou působností s odkazem na § 66 a § 109 odst. 3 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a § 104 odst. 2 písm. c) a § 106 zákona č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Dne 29. 8. 2023 postoupil Městský úřad Hustopeče věc Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, neboť dospěl k závěru, že rozhodování o žádosti o povolení nakládání s vodami u ČOV se zdrojem znečištění více než 10 000 EO spadá do působnosti krajského úřadu podle § 107 odst. 1 písm. k) zákona o vodách. Žalovaný po postoupení správního spisu vydal v průběhu tohoto správního řízení napadené rozhodnutí, kterým prohlásil za nicotné rozhodnutí posledně vydané Městským úřadem Hustopeče dne 13. 10. 2010 z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti ve smyslu § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. III. Argumentace žalobce 6. Žalobce nesouhlasí s úvahou žalovaného, že obecní úřad nebyl věcně příslušný, neboť projektovaná kapacita ČOV je 35 000 EO. Projektovaná kapacita pro posouzení věcné příslušnosti není rozhodná podle § 107 odst. 1 písm. k) vodního zákona [nově písm. i)]. 7. Zaprvé se nejednalo (a to ani v roce 2010) o novou ČOV, jelikož ta byla povolena již rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav, č. j. vod. 67/00-231.2, ze dne 11. 01. 2000, a to pro projektovanou kapacitu EO 35 000. Zadruhé, ČOV nebyla nikdy tak velkým zdrojem znečištění, když z ročních vyhodnocení provozu je zjevné, že přiteklé množství odpadních vod bylo vždy nižší než 150 000 m3, tj. nižší než 10 000 EO. Žalovaný se však nikterak nezajímal o míru znečištění, byť nařízení vlády č. 401/2015 Sb., mu k tomu dává ve svých přílohách návod (viz Tabulka 1a přílohy č. 1.). 8. Žalobce si je vědom, že k prohlášení nicotnosti může dojít kdykoliv, nicméně to představuje pro žalobce velmi intenzivní zásah. Žalobce uvedl, že pro některé případy je vhodné k prohlášení nicotnosti nepřistupovat, i když pro ni existují důvody. K prohlášení nicotnosti došlo až po 20 letech od prvního povolení z roku 2004, které by též optikou žalovaného mělo být prohlášeno za nicotné. Žalobce však svou činnost provozoval v dobré víře. Tím, že žalovaný prohlásil rozhodnutí za nicotné, ocitl se žalobce v situaci, jako by povolení z roku 2010 neexistovalo, což vedlo k tomu, že žalobce by od roku 2010 bez povolení vypouštěl odpadní vody do vodoteče a že žalobce není aktuálně oprávněn vypouštět odpadní vody, i přestože podal žádost o prodloužení povolení. 9. Žalobce navrhl, aby soud dále vyhodnotil § 77 odst. 2 správního řádu jako rozporné s ústavním pořádkem a podal k Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení části zákona, a to přinejmenším v části, kdy se nicotnost zjišťuje a prohlašuje kdykoliv. Závěrem žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný uvedl, že projektovaná kapacita předmětné ČOV je stanovena na 35 000 EO, proto v roce 2010 podle § 107 odst. 1 písm. k) zákona o vodách, byl krajský úřad věcně příslušným správním orgánem k vydání povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových zdrojů znečištění o velikosti 10 000 EO nebo více. Proto rozhodnutí o vydání povolení prohlásil za nicotné ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu. 11. Žalovaný k námitce, že nezohlednil poznámku 1) k tabulce 1a přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 401/2015 Sb., sdělil, že tato příloha stanovuje pro účely rozhodování o vypouštění odpadních vod emisní standardy ukazatelů přípustného znečištění těchto vod, přičemž poznámka 1) obsahuje definici pojmu ekvivalentní obyvatel (EO) pro účely stanovení kategorie ČOV. Kapacita ČOV je tedy ověřitelná prostřednictvím výpočtu naznačeného v této poznámce. Žalovaný se však k tomuto výpočtu nemusel uchylovat, protože projektovaná kapacita ČOV Velké Pavlovice je uvedena i ve výroku rozhodnutí o povolení. Zatížení ČOV v průběhu času je přitom uvedeno vždy v příslušné dokumentaci. Žalovaný dokumentaci zkontroloval a uvedl, že je z ní patrno, že i skutečné zatížení ČOV přesahovalo a přesahuje 10 000 EO, tedy limitní hodnotu rozhodnou pro určení věcné příslušnosti vodoprávního úřadu. 12. Pro úplnost však žalovaný výpočet provedl: dle schváleného provozního řádu se uvádí hodnoty: BSK5 drůbežářské závody 1209 kg/den; vinařské závody 660 kg/den; sečteno = 1869 kg/den x 1000 = 1869 000 g/den = přepočet na EO: 1869 000 : 60 = 31 150 EO. Hodnota EO je nižší než projektovaná hodnota (35 000 EO) z důvodu zajištění rezervy pro možnost napojení dalších subjektů na ČOV. I v letech 2014 a 2015 podle dokumentace předložené žalobcem se jednalo o provoz vyšší než 10 000 EO. I kdyby tedy žalovaný použil pro ověření kapacity přílohu č. 1 nařízení vlády, dospěl by stále k závěru o věcné nepříslušnosti obecního úřadu. 13. Zásadní však je, že z pohledu ochrany povrchových a podzemních vod není při určení velikosti zdroje znečištění podstatná aktuální intenzita provozu, ale maximální možné využití oprávnění, tj. projektovaná kapacita. Rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav ze dne 12. 1. 1998 byla dle velikosti zdroje znečištění zařazena ČOV do kategorie 100 000 EO, toto rozhodnutí nebylo nikdy změněno, proto se jedná o určující kategorii pro předmětnou čistírnu. Tato velikost je uvedena i v nicotném rozhodnutí. 14. Žalobce namítá přílišnou tvrdost právní úpravy týkající se nicotnosti. K tomu žalovaný sdělil, že správní orgány v takových případech zohledňují, že žalobce jednal v dobré víře. Nicméně, žalobce několik let provozoval ČOV v provizorním režimu prolongace povolení vyvolané podáním žádosti o prodloužení povolení a na výzvu k odstranění nedostatků nereagoval dostatečně. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. V. Replika žalobce 15. Žalobce rozvedl svou argumentaci o tom, jak velký zdroj znečištění je předmětná ČOV pro účely správného určení věcné příslušnosti. 16. V době, kdy bylo vydáno rozhodnutí o povolení v roce 2010 obecním úřadem, byla již ČOV několik let v provozu, proto maximální projektovaná kapacita nemůže být rozhodujícím kritériem pro určení míry zdroje znečištění. Rozhodující není ani rozhodnutí z roku 1998 o kategorizaci ČOV, když pro správné posouzení věci by měla být rozhodující skutečná výše zdroje znečištění v době podání žádosti. Mělo by být též přihlédnuto k tomu, že v letech 2020 až 2022 byly zaznamenány hodnoty př