62 Af 31/2024- 55 - text
11 62 Af 31/2024
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Filipa Skřivana v právní věci
žalobce: STAPPA mix, spol. s r.o.
sídlem Heršpická 993/11b, Brno
zastoupený Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem
sídlem U Garáží 1611/1, Praha 7
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2024, č. j. 18782/24/5200-11434-707603,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj („správce daně“) vydal na základě výsledků daňové kontroly na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 dodatečný platební výměr ze dne 27. 11. 2019, č. j. 4811202/19/3001-51522-712313, jímž žalobci doměřil daňovou ztrátu nižší o 2 621 507 Kč a současně mu stanovil penále ve výši 26 215 Kč.
2. Odvolání žalobce žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 19. 1. 2021, č. j. 1735/21/5200-11434-707603. Následně však Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 62 Af 14/2021-66, rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté žalovaný nyní napadeným rozhodnutím změnil dodatečný platební výměr tak, že doměřil žalobci daňovou ztrátu z příjmů právnických osob nižší o částku 9 055 698 Kč a stanovil žalobci penále ve výši 90 557 Kč. Ve zbytku ponechal dodatečný platební výměr beze změny.
II. Žaloba
3. Žalobce namítá, že žalovaný zásadním způsobem změnil prvostupňové rozhodnutí v neprospěch žalobce. Porušil tím zásadu zákazu reformace in peius. Své rozhodnutí opřel o zrušující rozsudek č. j. 62 Af 14/2021-66, aniž by provedl nové důkazy nebo zjistil nové skutečnosti. Tím porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Nelze vyloučit, že způsob rozhodnutí byl ovlivněn koncem objektivní lhůty pro stanovení daně. To mohlo vést k žalovaného ke zjednodušení věci. Potvrzení výše uvedeného postupu by mohlo odradit daňové subjekty od podávání jakýchkoli opravných prostředků z obavy, že mohou dopadnout hůře.
4. Projednávaná věc se týká neuznání úrokových nákladů z dluhopisů emitovaných žalobcem na konci roku 2012. Ve zprávě o daňové kontrole vycházel správce daně z toho, že žalobce nevydal dluhopisy v roce 2012 v listinné podobě, ale až v květnu 2013 v podobě zaknihované. Úrokové náklady z dluhopisů proto považoval za daňově uznatelné pouze v částečné výši s odůvodněním, že část emisního kurzu nebyla splacena. V nyní napadeném rozhodnutí však žalovaný tvrdí, že nebyla prokázána existence prosincové emise dluhopisů, ani její transformace na zaknihované dluhopisy v květnu 2013, resp. že nebyl prokázán ani účel prosincové emise dluhopisů. S tím však žalobce nesouhlasí a trvá na tom, že v daňovém řízení bylo prokázáno, že dluhopisy byly emitovány i vydány v roce 2012 a že byly splněny zákonné podmínky pro daňovou uznatelnost úrokových nákladů z dluhopisů.
5. Ve vztahu k důkazům shromážděným v daňovém řízení žalobce doplňuje, že daňová kontrola byla zahájena až zhruba 5 let po emisi dluhopisů. Správci daně byly předloženy veškeré relevantní dokumenty, které měl žalobce k dispozici. Je absurdní mu vytýkat, že nepředložil listiny, které v průběhu času mohly být legitimně zlikvidovány (např. listinné dluhopisy, které po zaknihování musely být zničeny). Nelze mu klást k tíži ani pozměnění některých tvrzení. I tento fakt může být ovlivněn velkým časovým odstupem od zkoumaných událostí nebo tím, že žalobce veškeré postupy související s vydáním dluhopisů prováděl vlastními silami, bez právní podpory. Správce daně i žalovaný po žalobci vyžadovali prokázání veškerých skutečností s absolutní jistotou, čímž mu fakticky znemožnili unést důkazní břemeno. Žalovaný ani správní soud nezohlednil žalobcem předložené dokumenty, ani se s nimi nevypořádal. Pouze stroze konstatoval, že žalobce skutečnosti relevantní pro uznání úrokových nákladů neprokázal. Ani pochybnosti o nekonzistentnosti žalobcových tvrzení nemohly vést k ignoraci listin prokazujících relevantní skutečnosti. Žalobce nesouhlasí se závěry soudu, které žalovaný nekriticky přejal, neboť je přesvědčen, že jsou nepřezkoumatelné a neodpovídají skutečnému stavu věci.
6. Žalovaný nerozlišuje pojmy emise a vydání dluhopisů, přestože mohou sehrát zásadní roli ve věci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2023, č. j. 4 Afs 212/2022-49, je dluhopis vydaný až okamžikem jeho převodu prvnímu vlastníkovi. Naopak datum emise (tj. okamžik, kdy jsou ze strany emitenta naplněny podmínky pro vydání dluhopisu) určuje, za jakých podmínek bude úrokový příjem zdaněn. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda žalovaný činí spornou emisi, vydání dluhopisů nebo obojí. Operuje s pojmem úhrada emise, ačkoli úhrada se provádí až v souvislosti s vydáním dluhopisů. Jednoznačný závěr o neprokázání emise dluhopisů neobsahuje ani zrušující rozsudek soudu. Na základě skutečnosti, že nebyly předloženy dluhopisy s patřičným rubopisem, nelze učinit závěr o neprokázání emise dluhopisů. Závěry žalovaného i soudu jsou proto nejasné a nepřezkoumatelné. Podle žalobce je emise dluhopisů v roce 2012 nesporná. I kdyby nebylo prokázáno vydání dluhopisů v tomto roce, nepochybně by k němu došlo v květnu 2013 připsáním zaknihovaných dluhopisů na účet u Centrálního depozitáře. Z důkazů navíc plyne, že jednání všech zúčastněných stran odpovídá tomu, že dluhopisy vydány byly. Vzhledem k tomu, že žalobcova účetní závěrka byla auditována, těžko by bylo možné, aby žalobce operoval s milionovými částkami, aniž by k nim měl odpovídající podklad.
7. Dále žalobce namítá, že penále bylo vyměřeno nezákonně. Z protokolu o kontrole plyne, že byla zahájena v návaznosti na místní šetření z 5. 5. 2017, při němž žalobce správci daně předložil velké množství dokumentů souvisejících s vydáním dluhopisů. Je tak zřejmé, že správce daně měl konkrétní pochybnosti ohledně uznatelnosti těchto nákladů, proto měl podle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, nejprve vyzvat žalobce k podání dodatečného daňového tvrzení. Až v návaznosti na reakci žalobce pak mohl zahájit daňovou kontrolu. Měl-li správce daně konkrétní pochybnosti, avšak nevydal výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení, postupoval nezákonně. Vyměření penále tak neobstojí.
8. Navrhuje proto napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Na svém procesním postoji setrval i při jednání, které ve věci proběhlo.
III. Vyjádření žalovaného
9. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a setrvává na závěrech, na nichž je založeno napadené rozhodnutí. V daňovém řízení platí, že podle § 114 odst. 2 daňového řádu není odvolací orgán vázán návrhy odvolatele ani v případě, že v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Zhoršením právního postavení žalobce v důsledku podání odvolání tak nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.
10. Nesouhlasí rovněž s výtkou žalobce ohledně hodnocení provedených důkazů. Veškeré důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 8 odst. 1 daňového řádu. Důkazy byly hodnoceny samostatně i ve vzájemné souvislosti a bylo přihlédnuto ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nespokojenost žalobce se závěry učiněnými správcem daně nebo žalovaným nezakládá nesprávnost při hodnocení důkazů. Subjektivně pociťovanou nespokojenost s úrovní odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zaměňovat za nedostatečnost. Rozhodnutí správce daně prvního stupně a napadené rozhodnutí tvoří jeden celek.
11. Žalovaný nesouhlasí s argumentací žalobce, že byla prokázána emise dluhopisů dne 21. 12. 2012. Je přesvědčen, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal emisi dluhopisů v roce 2012 ani to, že úroky z dluhopisů sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Na tom nic nemění ani případný časový odstup daňové kontroly. Žalobce byl povinen obstarat si takové důkazní prostředky, které by jeho tvrzení prokázaly i po delší době. Vydáním výzev ze dne 13. 3. 2018 a 18. 12. 2018 přešlo na žalobce důkazní břemeno, které neunesl. Pokud by žalobce svá původní tvrzení korigoval a nabídl nová tvrzení reflektující pochybnosti vyjádřené správcem daně, mohl navrhnout i nové důkazní prostředky, které by pochybnosti správce daně vyvrátily. Žalovaný proto odmítá obecné námitky, že v napadeném rozhodnutí chybí hodnocení důkazních prostředků. Z bodů 71-78, 110-126 a 137-146 plyne, že žalobce neprokázal emisi korunových dluhopisů v roce 2012, ani že by byly v roce 2012 vydány listinné dluhopisy. Nebyla prokázána ani ekonomická opodstatněnost emise či přímá souvislost nákladů v podobě úroků z dluhopisů s očekávan