2 Afs 137/2009 — Nejvyšší správní soud

31 Af 60/2010- 105 - text  31Af 60/2010-105 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce Zemědělské družstvo Mostek, se sídlem Mostek, pošta Choceň, zast. JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. prosince 2008, čj. 9857/08-1200-602944, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. prosince 2008, čj. 9857/08-1200-602944, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.907,- Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005. pokračování 31Af 60/2010 -2- Prvně namítal, že žalobce ve zprávě z daňové kontroly uvedl nesprávnou částku vyčíslující vnesenou půdu. Žalobci tak bylo upřeno právo dané mu ust. § 16 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť se vyjadřoval k údajům, jež byly nesprávné. Navíc pokud žalovaný zjistil v této zprávě pochybení, měl provést opravu, neboť zpráva je důkazním prostředkem ve smyslu ust. § 31 odst. 4 daňového řádu. Dále žalobce vyslovil nesouhlas s názorem žalovaného, dle něhož vnesená půda a vnesený majetek je zařazen do dalšího majetkového podílu. Žalobce odkázal na ust. § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), dle něhož jsou majetkové vklady oprávněných osob součástí základního podílu. Žalobce tak namítal, že žalovaný věc nesprávně právně posuzuje a na zjištěný skutkový stav neaplikuje správné právní předpisy. Zdůraznil, že žádný právní předpis nezakazuje dohodu mezi povinnou a oprávněnou osobou o tom, že nároky budou vypořádány v rámci vypořádání majetkového podílu oprávněné osoby na transformovaném družstvu, tedy dle zákona č. 42/1992 Sb. Právě v daném případě k takové dohodě došlo a to k dohodě o vypořádání hospodářskými objekty vybudovanými na pozemku oprávněné osoby. Žalobce vyslovil rovněž nesouhlas se závěrem žalovaného, dle něhož o přechodu vlastnictví veškerých staveb v ust. § 1 dost. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) rozhoduje pozemkový úřad a že tudíž k účinnosti smlouvy o vydání jakékoliv takové stavby nebylo třeba registrace státním notářstvím. Za nepřípadný označil žalobce rovněž názor žalovaného, dle něhož zastavěný pozemek nebylo možno vydat jinak než podle § 11 odst. 7 zákona o půdě. Žalovaný tento závěr učinil navíc v rozporu se závazným právním názorem vysloveným krajským soudem v předcházejícím řízení. Dále žalobce poukázal na to, že žalovaný sice na daný případ správně aplikuje ust. § 13 zákona č. 42/1992 Sb., nicméně toto ustanovení nesprávně vykládá, když z něho dovozuje, že vypořádání majetkového podílu mohlo být provedeno jakoukoliv formou, na níž se oprávněná a povinná osoba dohodly. Poukázal na to, že jestliže se v daném případě tyto osoby dohodly na tom, že vypořádání bude provedeno formou notářského zápisu, sepsaného dne 31. 10. 1994, příčí se citovanému právnímu předpisu zpochybňování tohoto vypořádání z formálních důvodů ze strany žalovaného. Dle žalobce tedy vyplývá, že k vypořádání došlo, byl učiněn úkon směřující k zápisu oprávněné osoby jako vlastníka nemovitostí do katastru nemovitostí, aniž by bylo nutno brát zřetel na formu tohoto úkonu. pokračování 31Af 60/2010 -3- Žalovaný rovněž dle žalobce nevzal v úvahu, že majetkový podíl mohlo vypořádat pouze transformované družstvo. V daném případě byl žalobce, jako transformované družstvo, zapsán do obchodního rejstříku dnem 13. 1. 1993. Žalobce zdůraznil, že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá závěr o tom, že žalobce uplatnil obě odčitatelné položky z titulu vypořádání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. vydáním hospodářských objektů vybudovaných na pozemku oprávněné osoby, k němuž došlo ve formě notářského zápisu ze dne 31. 10. 1994. Vypořádání se týkalo základního podílu (znehodnocení budov, vnesená půda, vnesený movitý majetek) i dalšího podílu na majetku družstva (transformačního podílu). Žalobce tak prokázal čas plnění a to, že k vypořádání došlo dle zákona č. 42/1992 Sb. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce uplatnil na ř. 241 daňového přiznání odčitatelnou položku v celkové výši 9.638.500,00 Kč. Správce daně zkoumal oprávněnost uplatněné částky a přitom mu vznikly pochybnosti o uplatnění odčitatelné položky k majetkovému podílu oprávněné osoby Ing. V. Z. (dále jen oprávněná osoba). U této oprávněné osoby uplatnil žalobce odčitatelnou položku ve výši 1.829.637,00 Kč ze vneseného majetku a 790.050,00 Kč z transformačního podílu. Hodnocením jednotlivých důkazních prostředků prezentovaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dovodil, že dle správce daně došlo k vypořádání veškerých nároků oprávněné osoby vydáním nemovitostí na základě dohody ze dne 16. 9. 1991, následně schválené rozhodnutím okresního pozemkového úřadu. Toto vypořádání se dle správce daně týkalo jednak veškerého nemovitého majetku oprávněné osoby a dále i nemovitého majetku ve vlastnictví žalobce vybudovaného na pozemcích oprávněné osoby. Skutečnost, že o konečném vypořádání majetkových nároků oprávněné osoby bylo jednáno i později (tj. po 16. 9. 1991), nebylo zpochybňováno. K žádnému dalšímu plnění ve prospěch oprávněné osoby ze strany odvolatele však již nedošlo. Skutečnost, že některá administrativní opatření spojená se změnou vlastnictví objektů byla provedena až v roce 1994, kdy byly stavby zlegalizovány a zapsány do katastru nemovitostí, nemá vliv na nabytí právní účinnosti zmiňované dohody. Žalovaný dále uvedl, že byl žalobce v odvolacím řízení vyzván k prokázání výše základního majetkového podílu oprávněné osoby a odstranění pochybností správce daně, zda restituční náhrady oprávněné osoby nebyly chybně zahrnuty do základního majetkového podílu v rámci transformace družstva. Žádné další důkazní prostředky týkající se vyčíslení náhrad oprávněné osoby však žalobce nepředložil. Dále uvedl, že žalobce uplatnil v daňovém přiznání odčitatelnou položku ve výši 1,829.637,00 Kč. Tato položka se týkala majetku, který byl oprávněné osobě vydán z titulu navrácení odebraných nemovitostí oprávněné osobě podle zákona o půdě. Vypořádáním majetkového podílu nevznikl odvolateli nárok na uplatnění odčitatelné položky dle § 34 odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve pokračování 31Af 60/2010 -4- znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), jež se týká vypořádání majetkových podílů dle zákona č. 42/1992 Sb. Další uplatněná odčitatelná položka ve výši 790.050,00 Kč se týkala „transformačního podílu“ vyčísleného dle § 17 písm. a) a c) zákona č. 42/1992 Sb. v celkové výši 1,580.100,80 Kč. Žalovaný dále konstatoval, že na základě názoru zdejšího soudu doplnil správce daně odvolací řízení a vyzval žalobce k prokázání všech skutečností souvisejících s vypořádáním majetkových nároků oprávněné osoby, mj. zda byl v souladu s § 13 zákona č. 42/1992 Sb. nárok oprávněné osobě vypořádán, kdy a jakou formou. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že skutečnost, že v době vydání nebyly nemovitosti (tj. původně odňaté budovy a budovy vybudované žalobcem na pozemku oprávněné osoby) oceněny, nebrání přechodu jejich vlastnictví. Notářský zápis ze dne 31. 10. 1994 nemohl být dle žalovaného vyhodnocen jako důkaz prokazující, že podíl oprávněné osobě byl vypořádán k tomuto datu a žalobce pro své tvrzení žádný jiný důkaz nepředložil, když na výzvu správci daně nedoložil, jaká část ve finančním vyjádření připadla na náhradu v rámci restitučních nároků a jaká část v rámci transformačních nároků oprávněné osoby. K okamžiku plnění (uskutečnění účetního případu) měl žalobce povinnost o této skutečnosti účtovat, hodnotu plnění vyčíslit ve finančním vyjádření a o případných rozdílech vzájemných nároků oprávněné a povinné osoby účtovat do nákladů či výnosů odvolatele. Za roky 1991 - 1994, kdy probíhala restituce a transformace, nebylo účetnictví správci daně ze strany žalobce poskytnuto. Správce daně tak nemohl ani na základě účetních zápisů šetřené skutečnosti ověřit. Žalovaný vyslovil rovněž přesvědčení, že oprávněná osoba se již před rokem 1993 chovala k předmětným nemovitostem jako vlastník, o čemž svědčí předmětný notářský zápis, dále skutečnost, že