1 As 93/2011 — Nejvyšší správní soud

28 Az 1/2013- 13 - text  28Az 1/2013-13 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: P. M., proti žalované: Policie České republiky, KŘP Královéhradeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Věkoše 416, PSČ 503 41 Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o prodloužení doby zajištění cizince ze dne 3. prosince 2012, č. j. KRPH-96834-40/ČJ-2011-050022, t a k t o : I. Rozhodnutí žalované ze dne 3. prosince 2012, č. j. KRPH-96834-40/ČJ-2011-050022 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Před rozhodnutím ověřil krajský soud skutkový stav, který stručně zaznamenává: dne 15. 10. 2011 pod č. j. KRPA-63568/ČJ-2011000022 vydalo Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátraní a eskort, rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce z území členských států Evropské unie na dobu 4 roků. Rozhodnutí nabylo právní moci 21. 10. 2011 a doba k vycestování byla stanovena do 15 dnů od ukončení zajištění, resp. do 13. 4. 2012. Po neúspěšném řízení o kasační stížnosti (žádost o udělení pokračování 28Az 1/2013 -2- mezinárodní ochrany podána 18. 10. 2011), kdy kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně nabylo právní moci dne 21. 5. 2012, byl žalobce povinen vycestovat do 30 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany (§ 54 odst. 2 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Dne 12. 10 2012 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie České republiky v obci Kopidlno, které předložil výjezdní příkaz č. GA0210483 platný do 10. 10. 2012 a výzvu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3T 116/2012 ze dne 10. 9. 2012 k vycestování z České republiky nejpozději do 10. 10. 2012. Cestovním dokladem se žalobce neprokázal. S ohledem na výše popsanou situaci vydala žalovaná dne 13. října 2012 pod č. j. KRPH-96834-6/ČJ-2012-050022 rozhodnutí, kterým podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) a c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen zákon o pobytu cizinců) zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění. Dobu zajištění stanovila s odkazem na § 125 odst. 1 téhož zákona na 60 dnů od okamžiku omezení svobody. Délku doby zajištění odůvodnila žalovaná předpokládanou složitostí přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění a tím, že žalobce nedisponuje platným cestovním dokladem. Žalovaná v rozhodnutí zdůraznila, že žalobce již v minulosti porušoval právní předpisy České republiky, na území pobýval bez platného cestovního dokladu a víza a následně mařil výkon úředního rozhodnutí (přesný popis skutků je zachycen na straně druhé výše zmíněného rozhodnutí žalované). V něm následně žalovaná dovodila, že žalobce opakovaně a zcela vědomě vážně porušuje právní normy České republiky, neboť se na jejím území opakovaně a zcela vědomě zdržuje neoprávněně. Současně s ohledem na toto zjištění dovodila, že mírnější donucovací opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců by nebyla v případě žalobce účinná. V průběhu doby stanoveného zajištění, která počala běžet 10. 10. 2012, žalovaná zjistila, že na základě žádosti žalobce bylo dne 29. 10. 2012 zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 23. 11. 2012 byla žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná a to pro skutečnosti uvedené v § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 11. 2012. Dne 3. prosince 2012 vydala žalovaná rozhodnutí, které je přesně specifikováno v záhlaví a rovněž výroku tohoto rozsudku. Tímto rozhodnutím, které žalobce učinil předmětem přezkumného soudního řízení, žalovaná podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, prodloužila dobu zajištění za účelem správního vyhoštění o dalších 60 dnů. V odůvodnění rozhodnutí popsala skutkový stav, který k zajištění žalobce vedl, tedy stručně zopakovala skutečnosti zachycené v rozhodnutí o zajištění ze dne 13. 10. 2012 a to s odkazem na platnou právní úpravu. V rozhodnutí dále zmínila výsledek žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Prodloužení doby zajištění odůvodnila tím, že stanovená lhůta budou sloužit k tomu, aby bylo možné zjistit totožnost žalobce a zajistit tak vydání nového cestovního dokladu, neboť pokračování 28Az 1/2013 -3- žalobce platným cestovním dokladem nedisponoval, což je předpokladem pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Konečně pak žalobce v minulosti nezmínil, že by měl v České republice trvale žijící příbuzné či jiné rodinné vazby, a proto žalovaná vyhodnotila prodloužení zajištění s ohledem na soukromý a rodinný život žalobce jako přiměřené. Žalobce poté proti rozhodnutí specifikovanému v předchozím odstavci brojil včas podanou žalobou. Namítal porušení § 2 zák.č. 500/2004 Sb., správní řád, § 124 odst. 1 písm. b) a c), § 124 odst. 3 a § 123b zákona o pobytu cizinců, čl. 15 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu a článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pochybení žalované specifikoval ve třech žalobních námitkách: 1) otázka realizovatelnosti správního vyhoštění, 2) otázka délky pokračujícího řízení a 3) otázka použití mírnějších donucovacích prostředků. K námitce ad 1) poukázal na čl. 15 odst. 1 a odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, jejíž obsah se po novele zákona o pobytu cizinců účinné od 1. 1. 2011 transponoval do tohoto zákona a tvrdil, že v obsahu napadeného rozhodnutí úvahy o faktické realizovatelnosti správního vyhoštění v nově stanovené, resp. prodloužené době trvání zajištění žalobce, chybí. Žalovaná byla obeznám s tím, že žalobce využil svého práva a podal si žádost o udělení mezinárodní ochrany. Je pravdou, že žalobcova žádost byla sice kompetentním správním orgánem zamítnuta (rozhodnutí ze dne 23. 11. 2012, č. j. OAM-229/LE-BE02-P05-2012), nicméně žalobce využil svého práva bránit se proti rozhodnutí žalobou. Tu podal ke Krajskému soudu v Praze dne 11. 12. 2012 a žaloba má v jeho případě odkladný účinek. Připomněl, že standardní doba délky řízení ve věcech mezinárodní ochrany se před krajskými soudy pohybuje v řádech dvou až tří měsíců, žalobci je ovšem následně daná možnost bránit se proti případnému zamítavému rozhodnutí krajského soudu kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, která má odkladný účinek vždy. Popsaná situace tak činí rozhodnutí o správním vyhoštění nevykonatelným dle § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, neboť v odůvodnění chybí úvahy nad tím, zda správní vyhoštění bude ve stanovené době vůbec možné. Tuto námitku podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011-39. K námitce ad 2) tvrdil, že vedlejší výrok, v němž žalovaná stanovila dobu pokračujícího zajištění, je nezákonný a nepřezkoumatelný. Namítl, že v odůvodnění rozhodnutí absentují úvahy žalované, jak a proč lze správní vyhoštění provést a dosáhnout tak účelu zajištění právě v rámci stanovené doby. Žalovaná byla povinna objasnit, jaké konkrétní kroky bude činit a na základě čeho usuzuje, že se podaří cestovní doklad zajistit, když k tomuto nepostačovalo předchozích 60 dnů. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně, konkrétně na rozsudek ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011-79, který jasně specifikuje nároky kladené na vedlejší pokračování 28Az 1/2013 -4- ustanovení výroku o zajištění cizince, kterým se stanoví délka zajištění. V rozhodnutí musí být uveden výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění s uvedením odhadu jejich časové náročnosti. Stejné požadavky vyslovily rovněž i krajské soudy. K námitce ad 3) ocitoval přesné znění § 123b zákona o pobytu cizinců a namítl, že žalovaná má povinnost zabývat se možností uložení mírnějších donucovacích prostředků i v případě rozhodování o prodloužení doby zajištění cizince, neboť je povinna zkoumat, zda v průběhu zajištění nenastaly nové skutečnosti, které by pozměnily poměry natolik, aby došlo k aplikaci citovaného ustanovení. Správnímu orgánu bylo známo místo, na kterém se žalobce zdržuje, přesto v napadeném rozhodnutí úvahy ve smyslu § 123b zákona o azylu absentovaly. Z namítaných důvodů požadoval napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalované k dalšímu řízení. Současně vyslovil souhlas s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání. Žalobce podal žalob prostřednictvím policie, tedy žalované, která krajskému soudu jako soudu věcně a místně příslušnému žalobu spolu se správním spisem předložila. Součástí tohoto postupu mělo být rovněž předložení vyjádření k žalobě (§ 172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců), které krajský soud postrádal. Vyzval proto žalovanou k jeho předložení, leč ve lhůtě soudem stanoven