2 Afs 51/2009 — Nejvyšší správní soud

30 A 58/2012- 65 - text  30A 58/2012-65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti Lázně Velichovky a.s., se sídlem Jaromírova 91, Jaroměř, zast. JUDr. Josefem Moravcem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. května 2012, č.j. 12194/MJ/2011-19, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. května 2012, č.j. 12194/MJ/2011-19, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13. 922,-- Kč do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Moravce, advokáta Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., Velké náměstí 135/19, Hradec Králové. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět sporu Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil k odvolání žalobkyně platební výměr Obecního úřadu Velichovky (dále také jen „obecní úřad“) č. 1/2011 ze dne pokračování 30A 58/2012 -2- 4. 2. 2011, č. j. 36/2011, na místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, a to tak že vyměřil žalobkyni místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt za poplatková období leden až prosinec 2009 (dále také jen „místní poplatek“) ve výši 777.000,- Kč. II. Obsah žaloby Proti rozhodnutí žalovaného, přestože ten významně ponížil částku místního poplatku oproti částce vyměřené shora citovaným platebním výměrem obecního úřadu, podala žalobkyně žalobu, jejíž podstata spočívala ve dvou žalobních námitkách. První z nich se týká problematiky tzv. komplexních pacientů, tedy fyzických osob, kterým je pobyt v lázních hrazen plně z prostředků veřejného zdravotního pojištění v rámci komplexní lázeňské péče. Žalobkyni bylo správními orgány vytknuto, že postupovala v rozporu s § 3 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném pro dané období (dále jen „zákon o místních poplatcích“), protože u těchto pacientů nevybrala lázeňský poplatek. Jedná se povětšinou o pacienty, kteří u žalobkyně pobývali v daném období po operaci náhrad velkých kloubů – tzv. totální endoprotéze (TEP). Žalobkyně připomněla, že daným problémem se soudy ve správním soudnictví v jejím případě již v minulosti zabývaly, případ se týkal pouze jiného poplatkového období. Ve věci nejprve rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, č.j. 30 Ca 88/2008-46, který jím sice zrušil rozhodnutí správních orgánů, ale vyslovil názor, že pobyt komplexních pacientů není pobytem za úplatu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích. Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud zamítl, ovšem ohledně dané problematiky vyslovil názor opačný, tedy že pobytem za úplatu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení je i pobyt fyzické osoby hrazený plně z prostředků veřejného zdravotního pojištění v rámci komplexní lázeňské péče, tedy že tato fyzická osoba je poplatníkem místního poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt. Stalo se tak rozsudkem ze dne 25. 11. 2009 č. j. 2 Afs 51/2009-85. Žalobkyně argumentovala tím, že se v roce 2009 řídila právním názorem vysloveným krajským soudem, se kterým plně souhlasila. Po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu počala od ledna 2010 opětovně místní poplatek od komplexních pacientů vybírat a odvádět správci místního poplatku. Je však přesvědčena, že v roce 2009 postupovala správně, pokud tento místní poplatek od komplexních pacientů důvodně nevybírala, řídíce se názorem krajského soudu. Upozornila, že zdaňovací období pro výběr a odvod místních poplatků je jeden měsíc. Protože však mezi shora citovanými rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu uplynula doba takřka jednoho roku, nelze od žalobkyně rozumně očekávat, že by se jí podařilo místní poplatek od svých klientů vybrat dodatečně. Místní poplatek by tak musela odvést ze svých zdrojů. Tento fakt však správní orgány vůbec nezohlednily. pokračování 30A 58/2012 -3- Zcela tak pominuly otázku, zda doměřením místního poplatku nebyla porušena práva žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, vyplývající z čl. 1 Ústavy a čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a na ochranu své dobré víry v porušení svého legitimního očekávání při rozhodování orgánů státní moci. Považuje za nepřípustné, aby jeden orgán státní moci vyslovil určitý právní názor a adresát jeho rozhodnutí se jím řídil v očekávání, že takto je nastavena rozhodovací praxe, a následně byl tento adresát za tento svůj postoj postihován. V souvislosti s tím žalobkyně odmítala, že by mohla rozpoznat zjevnou nesprávnost rozhodnutí krajského soudu, neboť se jevil jako opodstatněný. Vycházela z všeobecně přijímaného principu, že rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou nadána presumpcí své správnosti. Uvedený názor podpořila odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Nerespektovat názor krajského soudu by dle žalobkyně vedlo ke ztrátě dobré pověsti a k ekonomickým ztrátám. Mohla rozumně očekávat, že krajský soud by v obdobných případech rozhodoval stejně. Není po ní naopak možné požadovat, aby předjímala, zda bude podána ve věci kasační stížnost a jaký bude její výsledek. Vyslovení jiného právního názoru soudním orgánem výše postaveným přišlo po uplynutí času, který je v poměrech místních poplatků příliš dlouhý. Žalobkyně názor Nejvyššího správního soudu sice respektuje, ale nesouhlasí s ním. Proto v žalobě žádala jeho revizi. Navrhovala posoudit, z jakého důvodu by měla být odlišována zdravotní péče v nemocnicích a zdravotní péče v lázeňských zařízeních. Obě zařízení jsou považována za zařízení zdravotnická a obě poskytují mnohdy totožnou péči, která je proplácena z veřejného zdravotního pojištění. Názor vyslovený krajský soudem, tedy že úplatou nutno rozumět toliko úplatu od ubytované osoby, nikoliv financování zdravotní pojišťovnou, proto považovala nadále za správný. To podporuje i jazykový výklad ustanovení § 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích. Žalobkyně vyjádřila názor, že Nejvyšší správní soud mohl být veden ve své argumentaci spíše hledisky fiskálními a potřebou zajistit stabilizaci obecních rozpočtů než argumentací ryze právní. Žalobkyní namítané porovnání lázeňských a ostatních zdravotnických zařízení odmítl nepřezkoumatelným tvrzením o absurditě tohoto porovnání, aniž ovšem uvedl, v čem tuto absurditu spatřuje. Žalobkyně dále namítla, že po vynesení citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nastala nová skutečnost, a to přijetí zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Ten v ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) řadí mezi druhy zdravotní péče i péči léčebně rehabilitační. Pokud je tato léčebně rehabilitační péče poskytována v lázeňském zařízení, jedná se o lázeňskou léčebně rehabilitační péči. Dle žalobkyně pokračování 30A 58/2012 -4- není odůvodněné, aby v jednom případě léčebně rehabilitační péče a pobyt pacienta ve zdravotnickém zařízení místnímu poplatku nepodléhal a ve druhém případě podléhal jen proto, že se jedná o lázeňské zařízení. Odkázala rovněž na zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle jehož § 51 odst. 1 písm. g) a § 58 jsou od daně z přidané hodnoty osvobozeny zdravotní služby. Pojem zdravotní služba vymazuje § 2 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Jedním z druhů zdravotní služby je i poskytování zdravotní péče. Do množiny zdravotní péče patří i péče léčebně rehabilitační, včetně lázeňské péče léčebně rehabilitační. Žalobkyně v souvislosti s tím opakovaně vyjádřila názor, že nevidí důvod pro rozlišování lázeňského zařízení od ostatních zdravotnických zařízení, když všechna tato zařízení poskytují stejné služby shodnému okruhu pacientů se shodnými zdravotními omezeními a obtížemi. Druhá námitka směřoval k problematice tzv. bezmocných pacientů. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem a stanoviskem žalovaného, že za bezmocnou lze považovat osobu toliko do 39. dne po operaci – totální endoprotéze. Připomněla, že právě tito pacienti tvoří převážnou většinu bezmocných pacientů. Závěr žalovaného přitom podle ní není podložen žádnými provedenými důkazy. Ani z posouzení doc. MUDr. K., na které se žalovaný odvolává, nevyplývá, že by osoba nemohla být bezmocnou i po uplynutí 39. dne po operaci. Žalovaný měl zcela pominout, že na každého pacienta je třeba pohlížet individuálně. Proto nelze stanovit žádnou absolutní hranici bezmocnosti. Žalovaný dle žalobkyně na jednu stranu přiznává, že bezmocnost je oprávněn posoudit lázeňský lékař, na druhou stranu k tomuto vyjádření odmítá přihlížet. Skutečnost, že osoba po operaci totální endoprotézy může být bezmocná i po 3