7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

30 Af 14/2012- 36 - text  30Af 14/2012-36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti JiNo s. r. o., se sídlem Pardubice, Zámecká 17, zastoupené společností UNTAX, s. r. o., se sídlem Praha 10, U Továren 256/14, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 (dříve proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové), v řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové čj. 1177-2/2012-060100-21, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil (de facto opravil) výrok rozhodnutí Celního úřadu Pardubice (dále také jen „celní úřad“) ze dne 16. 1. 2012, čj. 634-2/2012-066300-21, a to tak, že upřesnil, dle kterého ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), byly žalobkyni celním úřadem předepsány náklady na zničení propadlých vybraných výrobků ve výši 89.330,- Kč (na místo § 42d odst. 3 zákona o spotřebních daních uvedl § 42 odst. 16 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 4. 2010). V jeho odůvodnění žalovaný vysvětlil, z jakého důvodu změnil (opravil) rozhodnutí celního úřadu. Učinil tak proto, že při přezkumu rozhodnutí vyšlo najevo, že celní úřad rozhodl podle stávajícího znění zákona o spotřebních daních. Právo pokračování 30Af 14/2012 -2- státu na náhradu nákladů však vzniklo v době zabrání vybraných výrobků, tj. za účinnosti zákona o spotřebních daních před 1. 5. 2010, proto měly být náklady předepsány podle této dosavadní právní úpravy. V reakci na odvolací námitky uvedl, že v tomto řízení se vůbec nemohl zabývat návrhem žalobkyně na způsob zaplacení jejího nedoplatku na dani. Konstatoval, že i na předpis nákladů na zničení zabraných vybraných výrobků je třeba v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), pohlížet jako na daň. Placení daní je upraveno v hlavě páté daňového řádu a nelze očekávat, že by se tak mohlo někdy dít v rovině soukromoprávní využitím např. institutu zápočtu. Obdobně není dle žalovaného předmětem tohoto řízení to, zda měly či neměly být zajištěné vybrané výrobky zabrány. To bylo pravomocně vyřešeno v jiném řízení. Konstatoval, že ani vyměření spotřební daně, ale ani její zaplacení nemůže zpětně legalizovat nedovolené jednání ve smyslu § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních a vést k uvolnění zajištěných vybraných výrobků nebo zrušení rozhodnutí o jejich zabrání. K odvolací námitce týkající se vlastnictví zabraných vybraných výrobků žalovaný uvedl, že Česká republika (celní úřad) žádný soudní spor v tomto směru nevede. O otázce vlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto v řízení o zajištěných vybraných výrobcích, které bylo přezkoumáno i ve správním soudnictví. Nicméně i kdyby otázka vlastnictví dosud vyřešena nebyla, je dle žalovaného předepsání nákladů na zničení právnické osobě, která tyto vybrané výrobky skladovala, v souladu se zákonem. A to zejména za situace, kdy vlastník při jejich zajištění i dlouho po něm nebyl znám a až mnohem později se k těmto výrobkům začala účelově hlásit nějaká další osoba k tomu účelu zjevně resuscitovaná, jak bylo dříve konstatováno v daňovém i soudním řízení, kde bylo rovněž zmíněno, že otázka vlastnictví zajištěných vybraných výrobků před jejich propadnutím či zabráním je ve vztahu k faktickému výsledku podružná. Žalovaný uzavřel, že likvidace zabraných vybraných výrobků byla uskutečněna v souladu se zákonem, když jejich prodej k přepracování bránil zákaz dle ustanovení § 13 odst. 2 písm. c) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“), dle kterého nelze uvádět do oběhu líh neznámého původu. Původ zabraného lihu se v průběhu řízení o zajištěných vybraných výrobcích neprokázal, proto byla jeho likvidace zcela na místě. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí a jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu prvého stupně. Rozhodnutí považuje za nesprávné a nezákonné. Předně namítla, že náklady na zničení vybraných výrobků neměly být předepsány k náhradě jí, neboť z dikce ustanovení § 42d odst. 3, resp. ustanovení pokračování 30Af 14/2012 -3- § 42 odst. 16 (ve znění platném do 31. března 2010), zákona o spotřebních daních, vyplývá, že náklady na zničení propadlých nebo zabraných výrobků mají být předepsány vlastníkovi vybraných výrobků a jedině v případě, není-li znám, mohou být předepsány fyzické nebo právnické osobě, která tyto výrobky skladuje. Vlastníkem zajištěných a následně zničených výrobků je však společnost KAVONA, a. s., v likvidaci (dále jen „KAVONA“), a náklady na zničení vybraných výrobků tak měly být předepsány této právnické osobě. Dle žalobkyně je to patrné i z usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. dubna 2006, čj. 10 C 42/2006-43, kde bylo konstatováno, že vlastníkem zajištěných vybraných výrobků skladovaných v areálu žalobkyně je právě KAVONA. Tato skutečnost byla přitom žalovanému důvěrně známa z jiných řízení, která vede. Dle žalobkyně tedy není splněna zákonná podmínka stanovená ustanovením § 42 odst. 16 zákona o spotřebních daních pro předepsání nákladů fyzické nebo právnické osobě, která vybrané výrobky skladovala, neboť takto lze postupovat pouze v případě, kdy není znám vlastník zajištěných vybraných výrobků. Náklady na zničení vybraných výrobků tak byly předepsány nesprávnému subjektu, když měly být předepsány společnosti KAVONA. Žalobkyně dále brojí proti výši předepsaných nákladů, neboť ji nepovažuje za přiměřenou a hospodárnou. Náklady, které má povinný subjekt nést, musí být vynaloženy hospodárně, a to se v posuzovaném případě nestalo. Příslušná osoba má sice nést náklady na zničení zajištěných nebo propadlých vybraných výrobků, to ovšem dle žalobkyně neznamená, že by měla nést náklady v jakékoli výši. Přeprava vybraných výrobků v objemu 132.909 l lihové tekutiny celkem 28 jízdami do ČOV Lanškroun, ČOV Jablonné nad Orlicí a ČOV Choceň byla provedena hrubě nehospodárně. Žalobkyně má zato, že nebylo nutné vykonat na přepravu 132.909 l lihové tekutiny tolik jízd, neboť kapacita běžných autocisteren se pohybuje přibližně od 20.000 l do 35.000 l. Při kapacitě cisterny 20.000 l by bylo nezbytné vykonat jen 7 jízd, místo 28 jízd. Reálné náklady na dopravu tedy podle žalobkyně činí maximálně 2.135,- Kč (při 7 cestách do nejbližší ČOV Jablonné nad Orlicí). Nehospodárnost spatřuje žalobkyně také v tom, že předmětnou lihovou tekutinu nelikvidoval celní úřad v nejbližší možné čistírně odpadních vod, kterou je ČOV v Jablonném nad Orlicí. Žalovanému, resp. celnímu úřadu žalobkyně vytýká, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, jakým způsobem dospěl k výběru společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., při výběru dodavatele pro zničení předmětné lihové tekutiny. Žalovaný měl dle žalobkyně provést výběrové řízení a vybrat dodavatele s nejpříznivější cenou, což neučinil. Proto ani náklady na zničení vybraných výrobků ve výši 68.200,- Kč nelze považovat za náklady vynaložené hospodárně, které by byla příslušná osoba povinna nahradit. Žalobkyně dále namítla, že předmětné lihové tekutiny vůbec neměly být zničeny. Předně nemělo dojít k zabrání předmětné lihové tekutiny podle ustanovení § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních, neboť vlastníkem předmětné lihové tekutiny je společnost KAVONA, přičemž zabrání nebo propadnutí je legitimací ke zničení. Kde chybí legitimace, nemůže dojít ani ke zničení. Předmětná lihová tekutina pokračování 30Af 14/2012 -4- pak neměla být zničena ani proto, protože zákonnou podmínkou zničení je objektivní vyloučení přepracování s ohledem na její charakter podle ustanovení § 42 odst. 15 zákona o spotřebních daní. Podle vyjádření samotného žalovaného se mělo jednat o kvalitní surovinu. Proto mělo být ze strany celního úřadu případně žalovaného přistoupeno k přepracování, podle pozdější právní úpravy třeba k prodeji, rozhodně nikoli k jejímu zničení. Zničení lihové tekutiny je tedy dle žalobkyně postupem v rozporu se zákonem, proto ani náklady se zničením vzniklé nejsou zákonnými, které by měly být přeneseny na žalobkyni. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby, pokud však krajský soud neshledá, že byla podána opožděně, jak se dle jeho názoru jeví ze záznamů o jejím doručení soudu. K věci samé poukázal na pravomocná soudní rozhodnutí, a to zejména na poslední z nich - usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3511/10 a jeho závěrečné zhodnocení činnosti celních orgánů i soudů ve správním soudnictví. Cel