1 As 17/2008 — Nejvyšší správní soud

31 A 7/2013- 47 - text  31A 7/2013-47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně ThDr. K. K., zast. Mgr. Robertem Cholenským, advokátem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zast. Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem v Praze 1, Těšnov 1/1059, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 14 526,82 Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho právního zástupce. Odůvodnění: Včas podanou žalobou na ochranu proti nečinnosti se žalobkyně domáhala vyřízení její žádosti o informace ze dne 14. 10. 2012. V žalobě uvedla, že žádostí ze dne 14. 10. 2012, podanou o dva dny později, požádala žalobkyně žalovaného na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přístupu k informacím“), o poskytnutí kopie smlouvy mezi žalovaným a společností Mexx pokračování 31A 7/2013 -2- Clanroy, uzavřené na dražby nemovitostí. Žalovaný žalobkyni na tuto žádost odpověděl sdělením ze dne 31. 10. 2012, ve kterém s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 A 8 118/2002-37, uvedl toliko jím vybrané údaje z předmětné smlouvy a žádosti o poskytnutí kopie smlouvy nevyhověl, aniž by však vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, naopak v závěru uvedl, že tím považuje žádost žalobkyně za vyřízenou. Žalobkyně s takovým postupem nesouhlasila, a proto proti němu podáním ze dne 13. 11. 2012, koncipovaným duálně jako odvolání a stížnost podle ustanovení § 16, resp. § 16a odst. 1 písm. b) zákona o přístupu k informacím, brojila. Na základě tohoto podání, jež bylo posouzeno a projednáno jako stížnost a jako o takové o něm bylo rozhodnuto, vydal Ing. M. G., ekonomický ředitel pověřený řízením žalovaného, rozhodnutí ze dne 5. 12. 2012, jímž postup žalovaného při poskytování informace jako správný potvrdil. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j.1 As 17/2008-67, a pokládala za neúčelné předkládat soudu v tomto smyslu další argumenty. Za důležité však považovala vyřešit dvě otázky právní povahy, a to 1. kdo je nadřízeným povinného subjektu, tzn. zda rozhodnutí vydané Ing. G. je vůbec možno pokládat za rozhodnutí nadřízeného orgánu žalovaného podle zákona o přístupu k informacím; a 2. zda na přípis žalovaného ze dne 31. 10. 2012 nelze pohlížet jako na rozhodnutí o úplném nebo částečném odmítnutí žádosti v materiálním smyslu, jež bylo nadřízeným orgánem potvrzeno. Konstatovala, že podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona o přístupu k informacím, nelze-li podle § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. Dle žalobkyně je proto třeba zabývat se otázkou, zda lze nadřízený orgán žalovaného určit podle citovaného ustanovení správního řádu. Podle ustanovení § 178 odst. 1 této právní úpravy je nadřízeným správním orgánem ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Ustanovení § 15 písm. g) zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o státním podniku), dává zakladateli podniku, vymezenému v ustanovení § 3 zákona o státním podniku, právo a povinnost požadovat informace o hospodářské činnosti a stavu majetku podniku a na kontrolu a ověřování těchto informací způsobem stanoveným zvláštním předpisem, a podle § 15 písm. h) zákona o státním podniku zakladatel kontroluje, zda potřeby státu, které podnik svou podnikatelskou činností zabezpečuje, jsou zajišťovány účelně a hospodárně. Obdobně jsou ustanovením § 15 zákona o státním podniku určeny i další významné a rozsáhlé pravomoci zakladatele vůči státnímu podniku a jeho orgánům. Jeví se tedy dle žalobkyně více než pravděpodobným, že nadřízeným orgánem žalovaného příslušným k projednání stížnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona o státním podniku není jeho generální ředitel, případně jiná v jeho čele stojící osoba, nýbrž Ministerstvo zemědělství ČR. Tomu však podání žalobkyně nebylo vůbec předloženo. Žalobkyně konstatovala, že právní povahu přípisu žalovaného ze dne 31. 10. 2012, č. j. LCR099/14/000964/2012, sp. zn. LCR046827/2012, je třeba posuzovat pokračování 31A 7/2013 -3- zejména z hlediska jeho obsahu. Žalobkyni je jím sdělováno, že její žádost o informace pokládá povinný subjekt za „plně vyřízenu“ tím, že jí poskytl vybrané informace o obsahu smlouvy, o jejíž kopii žalobkyně požádala. Nejedná se proto o rozhodnutí o odmítnutí žádosti v materiálním smyslu, a to ani částečné, protože žalovaný netvrdí, že by žádost o informace byla neoprávněná, nýbrž že ji je na místě vyřídit popsaným způsobem. Za klíčové žalobkyně pokládá to, že žalovaný výslovně uvádí, že její žádost zcela vyřídil, nikoli tedy že by ji odmítl, a to ani zčásti. Fakt, že ve skutečnosti byla povinným subjektem poskytnuta jiná než požadovaná informace, na věci ničeho nemění a rovněž nasvědčuje této versi a tomuto výkladu. Žalobkyně tak vyslovila přesvědčení, že o její žádosti nebylo do dnešního dne rozhodnuto, a k nápravě nevedly ani prostředky, které jí zákon dává k ochraně před nečinností povinného subjektu, když příslušné podání nebylo orgánu oprávněnému k rozhodnutí o něm vůbec předloženo, a bylo vyřízeno – arci s výsledkem pro žalobkyni negativním – samotným povinným subjektem. V závěru žalobkyně konstatovala, že v rozhodované věci nastala situace vzpomínaná v ust. § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), a s ohledem na to, že nadřízený orgán, Ministerstvo zemědělství České republiky, stížnost žalobkyně vůbec neprojednal, ale ta byla vyřízena k tomu neoprávněným orgánem, ekonomickým ředitelem žalovaného, je namístě počítat roční lhůtu pro podání žaloby ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 s.ř.s. ode dne, kdy marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení. Jestliže žalovanému došla žádost o informace dne 16. 10. 2012, tato lhůta, jež je v souladu s ustanovením § 14 odst. 5 písm. d) zákona o přístupu k informacím patnáctidenní, marně uplynula dne 31. 10. 2012. Žalobkyně se tak domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost vyřídit do tří dnů od právní moci rozsudku žádost žalobkyně o informace ze dne 14. 10. 2012. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že podoba poskytnutí informace není po formální stránce konkrétně vymezena, natož pak aby měla například podobu rozhodnutí či jiného obdobného aktu. Z toho důvodu byla žádost žalobkyně vyřízena poskytnutím požadovaných informací prostřednictvím dopisu ze dne 31. října 2012. Žalobkyně se však na druhé straně domnívala, že její žádosti nebylo vyhověno, resp. mělo být dle ustanovení § 15 zákona o přístupu k informacím vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, proti němuž je možné brojit odvoláním. Žalovaný ze skutkových okolností případu dovodil, že vyřídil věc bez vydání rozhodnutí, jelikož při kladném vyřízení žádosti o informace takový postup zákon o přístupu k informacím připouští a z povahy věci nemusí již být vydáváno další rozhodnutí. Žalobkyně se s tímto způsobem vyřízení žádosti neztotožnila a měla naopak zato, že byly naplněny podmínky resp. předpoklady pro vydání rozhodnutí, nikoli vyřízení věci dopisem, pročež postup povinného subjektu jako správního orgánu napadla zvláštním opravným prostředkem - stížností dle § 16a zákona o přístupu k informacím. O této stížnosti bylo následně rozhodnuto, když dle názoru ¨ pokračování 31A 7/2013 -4- žalovaného vydané rozhodnutí splňuje z materiálního i formálního hlediska veškeré parametry vyžadované pro takový akt ustanovením § 68 správního řádu. Žalovaný měl zato, že v posuzovaném případě nedošlo k bezvýslednému uplatnění prostředku proti nečinnosti (tzn. stížnosti dle § 16a zákona o přístupu k informacím), jelikož v důsledku jeho uplatnění bylo vydáno rozhodnutí, a pokud proti němu má žalobkyně coby žadatelka nějaké výtky, mohla a měla je uplatnit toliko formou napadení tohoto správního rozhodnutí. V daném případě tak dle žalovaného nebyly naplněny všechny předpoklady pro podání žaloby na ochranu před nečinností správního orgánu dle ust. § 79 a následující s.ř.s., tj. především předpoklad neexist