4 Ads 75/2010 — Nejvyšší správní soud

28 Ad 6/2013- 79 - text 9 pokračování 28Ad 6/2013 Číslo jednací: 28Ad 6/2013 -79 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: M. M., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na poříčním právu 376/1, Praha 2, o podporu v nezaměstnanosti, o žalobě žalobce do rozhodnutí žalované ze dne 16.4.2012, č. j. 2012/16971-421, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl žalovaný podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“), rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Hradci Králové (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 13.2.2012, č.j. MPSV-UP/248308/12/AIS-ZAM, kterým nebyla žalobci přiznána podpora v nezaměstnanosti podle ust. § 39 odst. 1 písm. a) a ust. § 41 zákona č. 435/2004Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o zaměstnanosti“). Odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. I. Popis případu včetně rozhodnutí správních orgánů a odvolání žalobce [1] Žalobce se svým zaměstnavatelem, kterým byla Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, uzavřel dne 19.9.2008 pracovní smlouvu na pracovní poměr na dobu určitou s datem vzniku 1.10.2008 a sjednaný do 30.9.2009. Tento pracovní poměr byl opakovanými změnami původní pracovní smlouvy měněn tak, že docházelo k prodlužování doby jeho skončení. Poslední změna pracovní smlouvy sepsaná dne 27.8.2010 po vzájemné dohodě obsahovala další prodloužení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou a to do dne 31.1.2011. [2] Dne 29.12.2010 bylo žalobci vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti s tím, že práce neschopným se stal od 27.12.2010. Opětovně byl žalobce uznán schopen práce od 10.2.2012, přičemž již ku dni 31.1.2011 došlo k ukončení jeho pracovního poměru, jak bylo popsáno v předchozím odstavci. [3] Dne 13.2.2012 žalobce předložil příslušnému úřadu, správnímu orgánu I. stupně, „Žádost o zprostředkování zaměstnání“ a dále „Žádost o podporu v nezaměstnanosti“. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajský pobočka v Hradci Králové ze dne 13.2.2012 bylo podle ust. § 39 odst. 1 písm. a) a § 41 zákona o zaměstnanosti, rozhodnuto o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti. Prvostupňový správní orgán své rozhodnutí odůvodnil odkazem na již citovaná ustanovení zákona o zaměstnanosti s tím, že v rozhodném období 2 let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání získal žalobce dobu pojištění pouze v délce 11 měsíců a 19 dní, ačkoli zákon vyžaduje dobu pojištění (zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činnosti) v délce alespoň 12 měsíců. [4] V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně sepsaném dne 14.2 2012 žalobce popsal svoji pracovní, a v důsledku zdravotního stavu komplikovanou osobní situaci, a požadoval výsledek rozhodnutí přehodnotit. Odvolání projednal správní orgán druhého stupně, tedy žalovaný, kterým je v tomto případě Ministerstvo práce a sociálních věcí. Rozhodnutím ze dne 16.4.2012 žalobcovo odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu se stejnou argumentací a odkazem na právní úpravu dopadající na projednávaný případ. [5] V rozhodnutí o odvolání žalovaný odkázal zejména na ust. § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, podle kterého má nárok na podporu v nezaměstnanosti uchazeč o zaměstnání, který získal v rozhodném období (§ 41 téhož zákona) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu (ust. § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů – dále jen zákon o důchodovém pojištění) v délce alespoň 12 měsíců (dále jen „předchozí zaměstnání“); překrývají-li se doby důchodového pojištění, započítávají se jen jednou. Dle § 41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti rozhodným obdobím pro posuzování nároků na podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci jsou poslední 2 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Vzhledem ku dni uplatnění žádosti, tedy ku dni 13.2.2012, bylo rozhodným obdobím období od 13.2.2010 do 13.2.2012, v němž žalobce vykázal dobu důchodového pojištění v délce již zmiňovaných 11 měsíců a 19 dní. Správní orgán připomněl, že dobu zaměstnání od 1.10.2008 do 12.2.2010 zohlednit nelze, neboť nespadá do tzv. „rozhodného období“. [6] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou podle § 65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.). Podrobně popsal skutkový stav své věci a požádal krajský soud o předložení věci Ústavnímu soudu, neboť změnou zákonné úpravy došlo dle žalobcova přesvědčení k poškození jeho ústavně zaručených práv na hmotné zabezpečení při ztrátě zaměstnání. Změna, která zasáhla do práv žalobce, byla provedena zákonem č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2012. Následně argumentoval obsahem § 41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve znění k 31.12.2011, kdy do této doby bylo tzv. „rozhodné období“ tříleté. Popsaná změna postihla žalobce svým retroaktivním působením. Dále označil právní úpravu dopadající na jeho konkrétní případ za „obecně diskriminační“ ve směru k osobám vykonávajícím pracovní poměr na dobu určitou oproti osobám mající pracovní poměr uzavřen na dobu neurčitou, kterým bude trvání doby dočasné pracovní neschopnosti zohledněno fakticky jako doba zaměstnání. [7] Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 4.7.2012 zopakoval žalobní námitky a co se věcné reakce týká, tak setrval na správnosti své právní argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí. Závěrem zdůraznil, že pokud by zákonodárce zamýšlel za náhradní dobu zaměstnání v případech typově obdobných případu žalobce, akceptovati i dobu pracovní neschopnosti, nesporně by tuto dobu za náhradní v zákona o zaměstnanosti označil. Tak tomu, v době rozhodování správních orgánů, jak vyplývá z ust. § 41 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, ovšem nebylo. Navrhl žalobu zamítnout pro její nedůvodnost. [8] Při jednání soudu žalobce setrval na správnosti svých argumentů včetně požadavku předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu. Krajský soud jeho návrhu vyhověl, řízení v souladu s ust. § 48 odst. 1 písm. a) s.ř.s. přerušil s tím, že věc předložil podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky Ústavnímu soudu s následující argumentací. II. Argumentace krajského soudu včetně vysvětlení důvodů, pro které věc předložil k posouzení Ústavnímu soudu [9] Krajský soud považuje za potřebné zdůraznit, že předkládaná věc, resp. situace, která nastala v souvislosti s novelou provedenou zák. č. 367/2011 Sb., míří svými negativními dopady na ty osoby, které vykonávaly pracovní poměr na dobu určitou, za doby trvání tohoto pracovního poměru se staly práce neschopnými, přičemž pracovní poměr skončil ještě v průběhu trvání dočasné pracovní neschopnosti, jejíž vznik, průběh a délku trvání nemohly objektivně ovlivnit. [10] Je zcela namístě poukázat na provázanost „souvisejících předpisů“, konkrétně na zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen zákon o nemocenském pojištění) s ust. § 41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve znění před novelou provedenou zákonem č. 367/2011 Sb., tedy ku dni 31.12.2011, který vycházel z rozhodného období v rozsahu tří let. Tento časový úsek měl jistě své napojení na ust. § 26 odst. 1 a § 27 zákona o nemocenském pojištění. Podle prvně uvedeného ustanovení (§ 26 odst. 1) Podpůrčí doba u nemocenského začíná 15. kalendářním dnem trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo 15. kalendářním dnem nařízené karantény a končí dnem, jímž končí dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa, pokud nárok na nemocenské trvá až do tohoto dne; podpůrčí doba však trvá nejdéle 380 kalendářních dnů ode dne vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízení karantény, pokud se dále nestanoví jinak. [11] Podle § 27 zákona o nemocenském pojištění po uplynutí podpůrčí doby stanovené podle § 26 se nemocenské vyplácí na základě žádosti pojištěnce po dobu stanovenou v rozhodnutí orgánu nemocenského pojištění podle vyjádření lékaře orgánu nemocenského pojištění, který vyplácí nemocenské, pokud lze očekávat, že pojištěnec v krátké době, nejdéle však v době 350 kalendářních dnů od uplynutí podpůrčí doby stanovené podle § 26, nabude pracovní schopnost, a to i k jiné než dosavadní pojištěné činnosti; takto lze postupovat i opakovaně, přičemž při jednotlivém prodloužení výplaty nemocenského nesmí být doba tohoto prodloužení delší než 3 měsíce. Nemocenské lze podle věty první vyplácet celkem nejdéle po dobu 350 kalendářních dnů od uplynutí podpůrčí doby stanovené podle § 26. [12] S ohledem na znění výše cit