2 Afs 184/2006 — Nejvyšší správní soud

31 Af 27/2014- 78 - text 13 pokračování 31Af 27/2014 Číslo jednací: 31Af 27/2014 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce R. Š., se sídlem v X, zast. Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní v Liberci, Komenského 87/3, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. prosince 2013, čj. 30383/13/5000-14104-711303, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. prosince 2013, čj. 30383/13/5000- 14104-711303, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 9.800 Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupkyně. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Jilemnici o dodatečném vyměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že při daňové kontrole i v rámci doplnění odvolacího řízení byl žalobce několikrát vyzván prostřednictvím výzev k prokázání skutečností, zda vedl daňovou evidenci v souladu s ust. § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Z odst. 2 v dané právní úpravy pak dovodil, že daňová evidence musí obsahovat údaje o zásobách. Uvedl, že žalobce byl povinen vést nejen evidenci příjmů a výdajů, ale také evidenci svého majetku a závazků, přičemž majetkem jsou i zásoby a zboží. Žalobce ani po opakovaných výzvách správce daně daňovou evidenci nepředložil a porušil tak svou zákonnou povinnost. Tím správce daně považoval splnění první podmínky pro použití výpočtu daně podle pomůcek za splněnou. Dále posuzoval, zda skutečně nebylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním. Uvedl, že řádně vedenou daňovou evidenci je možno považovat za stěžejní, nikoliv za jediný důkazní prostředek k prokázání údajů. Žalobce tedy mohl předložit či navrhnout jiné důkazní prostředky, které by průkazným a nezpochybnitelným způsobem nahradily daňovou evidenci. To však neučinil. Nesplnil tedy své zákonné povinnosti v takové míře a v takovém rozsahu, že by správce daně byl schopen stanovit daňovou povinnost dokazováním. Tím považoval správce daně i druhou podmínku pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek za splněnou. Žalovaný dále zkoumal, zda byla splněna i třetí podmínka pro použití pomůcek, tedy stanovení daně dostatečně spolehlivě. Přezkoumával, zda byla vyměřena taková daň, která se co nejvíce blížila realitě. Z úředního záznamu ze dne 13. 9. 2012 žalovaný dovodil, že z jeho obsahu lze vyčíst, jakým způsobem správce daně daň podle pomůcek stanovil. Vyplývá z něho, že byly využity informace získané v rámci daňového řízení, tedy výsledky vlastní vyhledávací činnosti a porovnání s přiznáním k dani z příjmů fyzických osob, dále zjištění, že za předmětné období žalobce obdržel prostřednictvím poštovních poukázek peněžní prostředky v celkové hodnotě 557.908 Kč. Žalovaný upozornil, že postup správce daně vycházel ze situace, kdy žalobce byl opakovaně vyzýván k prokázání údajů uvedených v daňovém přiznání a k prokázání skutečnosti, že příjmy z poštovních poukázek byly příjmy od daně osvobozené. Žalobce však tyto skutečnosti neprokázal. Správce daně tedy ověřoval skutečnosti, zda shora uvedená finanční částka byla zahrnuta v příjmech uvedených v daňovém přiznání. Za situace, kdy žalobce nebyl schopen prokázat jednotlivé příjmy uvedené v daňovém přiznání, správci daně nezbylo, než považovat tyto příjmy za příjmy v daňovém přiznání neuvedené. Upozornil přitom na ust. § 92 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), na základě něhož je žalobce povinen nést břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní. Upozornil rovněž, že žalobce měl dostatečný časový prostor, v délce přibližně 15 měsíců, prokázat požadované skutečnosti, a to i jinými důkazními prostředky než daňovou evidencí. Žalobce však žádné relevantní důkazní prostředky nepředložil. Z uvedeného účetního záznamu žalovaný rovněž dovodil, že v souladu s ust. § 98 odst. 2 daňového řádu přihlédl správce daně i ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro žalobce. Jednalo se o položky snižující základ daně v souladu s ust. § 5 a § 23 zákona o daních z příjmů ve výši 83.348 Kč a slevu na dani podle ust. § 35ba zákona o daních z příjmů ve výši 7.200 Kč. K námitce žalobce, že nebyl seznámen se shromážděnými důkazy v průběhu daňové kontroly a k námitce, že nedošlo k výslechu jím navrženého svědka, žalovaný uvedl, že dne 20. 9. 2011 zaslal správce daně žalobci písemnost nazvanou „Vyrozumění o soustředění podkladů pro vydání platebních výměrů na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2007 a 2008“. V ní žalobci sdělil, že se může seznámit s obsahem zprávy o výsledku kontroly dne 6. 10. 2011 na územním pracovišti, přičemž se může současně k výsledku kontroly vyjádřit. Žalobce se v uvedený den ke správci daně nedostavil. Proto mu následně zpráva o daňové kontrole byla zaslána poštou spolu s vyrozuměním, že se k ní může ve stanovené lhůtě vyjádřit. Žalobce reagoval na toto sdělení zasláním stížnosti, a to dne 17. 10. 2011. Tam byla správcem daně shledána nedůvodnou. K otázce nahlížení do spisu správce daně konstatoval, že z obsahu správního spisu vyplynulo, že se na územním pracovišti spisový materiál nenacházel, neboť byl odeslán na Finanční úřad pro Liberecký kraj z důvodu expedice na Odvolací finanční ředitelství. Z toho důvodu nebyly při nahlížení do spisu předloženy písemnosti, které zástupce žalobce požadoval. Současně žalovaný uvedl, že žalobce byl vyrozuměn o výslechu svědka M. T. ve věci vrácené půjčky ve výši 25.000 Kč. Předmětného výslechu se zástupce žalobce nezúčastnil. Ze spisového materiálu vyplynulo, že zástupce žalobce požadoval poskytnutí předmětného protokolu. Správce daně jej žalobci zaslal jako součást výzvy k prokázání skutečností dne 26. 6. 2013. Žalobce tedy nebyl krácen na svém právu vznášet proti tomuto protokolu námitky a připomínky. K další žalobní námitce žalovaný uvedl, že dne 2. 1. 2013 byla na úřední desce Odvolacího finančního ředitelství zveřejněna adresa datové schránky umožňující elektronickou komunikaci s tímto subjektem v rozsahu naplňujícím požadavky ust. § 71 odst. 1 daňového řádu. Dne 4. 1. 2013 byla zveřejněna e-mailová adresa, a to bezprostředně po zprovoznění systému elektronické pošty. K námitce žalobce, že nebyl nikdy seznámen s poštovními poukázkami, a to ani ve zprávě o výsledku kontroly a ani v úředním záznamu, žalovaný uvedl, že zástupce žalobce byl seznámen s úředním záznamem, který byl zaslán jako příloha písemnosti ze dne 13. 9. 2012. Zástupce žalobce na předmětnou písemnost nereagoval. V předmětném úředním záznamu jsou uvedeny jednotlivé částky zaslané poštovními poukázkami se jménem zasilatele a datem. Námitku žalobce proto správce daně považoval za nedůvodnou. Žalovaný uzavřel, že žalobce svá tvrzení týkající se příjmů za prodej cyklistického zboží v celkové výši 557.908 Kč věrohodným způsobem neprokázal, a proto žalovaný předmětné příjmy posoudil jako příjmy, o kterých žalobce neprokázal, že již byly zdaněny nebo nejsou předmětem daně dle ust. § 3 odst. 4 zákona o daních z příjmů nebo jsou od daně osvobozeny dle ust. § 4 téhož zákona. V posuzovaném případě se tedy jednalo o příjmy dle ust. § 10 zákona o daních z příjmů, tedy ostatní příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku. V podané žalobě žalobce uvedl, že zahájení daňové kontroly považuje za nezákonné. V den zahájení kontroly, tedy 2. 8. 2008, totiž pracovnicím správce daně při jejich příchodu do prodejny sdělil, že si pro jednání ve věci daně z příjmů a dani z přidané hodnoty zvolil zástupkyni. Přesto byl nucen nakonec protokol o zahájení daňové kontroly podepsat sám. Jím zvolená zástupkyně pak předložila plnou moc správci daně dne 4. 8. 2010. To však nic nemění na skutečnosti, že dohoda o plné moci pro zastupování byla uzavřena již dne 26. 7. 2010. Pracovnice správce daně však v den zahájení kontroly odmítly tuto plnou moc akceptovat. Dále žalobce v žalobě konstatoval, že jeho zástupkyně se dožadovala svého práva nahlížet do spisu. Žalobce následně podal námitku ve smyslu ust. § 16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/ 1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“) proti postupu pracovníků Finančního úřadu v Jilemnici při vystavení rozhodnutí. Námitce bylo vyhověno. Následně dne 13. 12. 2010 podal žalobce další námitku proti nesprávnému úřednímu postupu pracovníků Finančního úřadu v Jilemnici paní M. R. a paní L. P., který spočíval v nezákonném zahájení daňov