2 Afs 32/2009 — Nejvyšší správní soud

31 Af 65/2014- 35 - text 10 pokračování 31Af 65/2014 Číslo jednací: 31Af 65/2014 - 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně KARSIT HOLDING, s.r.o., se sídlem v Jaroměři, Jaromírova 91, zast. daňovým poradcem, společností FINAUDIT, s.r.o., se sídlem v Olomouci, třída Svobody 645/2, doručovací adresa: Brno, Šilingrovo nám. 3/4, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. dubna 2014, čj. 10590/14/5000-14305-708158, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání do rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 31. 10. 2013, čj. 466076/13/4027-07000-607756, o zastavení řízení ve věci podání dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2009. V žalobě uvedla, že důvodem pro zastavení řízení bylo dle názoru správního orgánu právně nepřípustné podání. Konstatovala, že v průběhu daňového řízení došlo ze strany správce daně k porušení procesních ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně k věci uvedla, že měla uzavřenou smlouvu o sdružených službách dodávek plynu s dodavatelem plynu – společností Východočeská plynárenská, a.s. Dne 14. 7. 2009 došlo ze strany provozovatele distribuční soustavy společnosti VČP Net, s.r.o., k provedení dopočtu spotřeby plynu vzhledem ke zjištěné chybě měření způsobené neotevřením trojcestného uzávěru pro přívod tlaku do přepočítávače, což ovlivnilo naměřené hodnoty spotřeby. Žalobkyně tak měla odebrat větší množství plynu, než jí bylo fakturováno a bylo nutné provést, v souladu s uzavřenou smlouvou, dopočet spotřeby plynu. Ten byl uplatněn vůči žalobkyni prostřednictvím vrubopisů k jednotlivým daňovým dokladům. Všechny vystavené vrubopisy byly uplatněny vůči dodavateli žalobkyně společností VČP Net, s.r.o., a vystaveny s datem 14. 7. 2009. Vztahovaly se k jednomu odběrnému místu. Na základě provedeného dopočtu vystavil dodavatel žalobkyně vrubopis k daňovým dokladům již dříve vystaveným, čímž uplatnil nárok na zaplacení v celkové výši 6 558 716,43 Kč. Žalobkyně však tento nárok dodavatele na úhradu dodávky plynu v celém rozsahu neuznala a následně dodavatel podal žalobu k místně příslušnému soudu o zaplacení žalované částky shora uvedené. Žalobkyně tento nárok znovu popřela s odkazem na to, že nebyl řádně doložen. Na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 37 Cm 172/2010 byla žalobkyně z výše uvedeného sporu povinna uhradit dodavateli do tří dnů od právní moci rozsudku částku 6 470 600,90 Kč. Rozdíl mezi žalovanou částkou a nárokem přiznaným soudem byl zdůvodněn znaleckým posudkem, kdy znalec připustil, že chyby měření byly způsobeny špatným nastavením přepočítávače a současně uvedl množství žalobkyní odebraného plynu. Předmětný rozsudek nabyl právní moci. Vzhledem k tomu, že žalobkyně od počátku neuznávala nárok dodavatele na zaplacení požadované a následně žalované částky, neuplatnila nárok na odpočet daně z doručených vrubopisů v celkové výši 1. 033. 042 Kč do žádného ze svých daňových přiznání. Tento nárok na odpočet uplatnila v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období červenec 2009, které bylo na Specializovaný finanční úřad doručeno 26. 9. 2013. Prvostupňový správce daně o podaném dodatečném daňovém přiznání rozhodl ve smyslu ust. § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu tak, že řízení zastavuje, neboť jde o zjevně nepřípustné podání. Žalobkyní podané odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že žalovaný vycházel při rozhodování z nesprávných závěrů a rozhodnutí o odvolání trpí následujícími vadami. V prvé řadě žalobkyně konstatovala, že v projednávané věci dosud neuplynula lhůta pro stanovení daně ve smyslu ust. § 148 daňového řádu, která činí 3 roky a počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení. Uvedla, že mezi stranami není sporné, že od počátku běhu lhůty pro stanovení daně do dne podání dodatečného daňového přiznání uplynuly více než 3 roky, což by svědčilo závěru, že došlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně ve smyslu uvedeného ustanovení daňového řádu. Žalobkyně však měla za to, že byly splněny podmínky pro stavění lhůty ve smyslu ust. § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, tedy že lhůta neběžela po dobu soudního řízení o otázce nároku dodavatele na úhradu za plnění. V takovém případě pak v okamžiku podání dodatečného daňového přiznání nedošlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně. Tento závěr i nepřímo potvrzuje žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, jelikož pokud by uplynula lhůta pro stanovení daně, neměl by odvolací orgán jakoukoliv možnost stanovit na základě podaného dodatečného daňového přiznání daň a neargumentoval by tedy uplynutím lhůty dle ustanovení § 77 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Žalovaný, jak žalobkyně dále uvedla, v napadeném rozhodnutí odkázal na vymezení vztahu mezi daňovým řádem a zákonem o DPH s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedenou v rozsudku ze dne 28. 8. 2009, čj. 2 Afs 32/2009-53. Uvedené závěry však dle názoru žalobkyně na projednávaný případ nedopadají. Nejvyšší správní soud totiž, jak žalobkyně upozornila, posuzoval případ v době účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“). Je tedy zřejmé, že soud neposuzoval vztah mezi lhůtami pro stanovení daně dle ust. § 148 daňového řádu a ust. § 77 odst. 5 zákona o DPH. Závěry obsažené v uvedeném rozsudku tedy nelze bez dalšího aplikovat na projednávaný případ. Současně žalobkyně upozornila, že předchozí právní úprava obsažená v zákoně o správě daní neupravovala přerušení běhu lhůty pro vyměření daně tak, jak činí daňový řád v uvedeném ustanovení. Je tedy patrné, že se zákonodárce rozhodl celou oblast lhůt upravit nově. Nepřímou novelizací tak došlo ke zcela jinému právnímu vztahu mezi uvedenými právními předpisy. Žalobkyně dále uvedla, že opravu odpočtu daně dle ust. § 77 odst. 5 zákona o DPH je plátce oprávněn provést na základě přijatého daňového dobropisu, popřípadě jiného dokladu souvisejícího s opravou základu daně, nejdříve ve zdaňovacím období, ve kterém došlo k opravě základu daně, a nejpozději do 3 let od konce zdaňovacího období, jehož se oprava týká. Je tedy dle názoru žalobkyně výhradně věcí daňového subjektu, zda nárok na odpočet daně uplatňovat bude nebo nikoliv. Pokud jej chce uplatnit, tak je jeho volbou, ve kterém zdaňovacím období tak, s výše uvedenými omezeními, učiní. Nárok na odpočet vzniklý z titulu opravy základu daně může daňový subjekt uplatnit ve zdaňovacím období, ve kterém došlo k opravě základu daně nebo kdykoliv následně až do toho zdaňovacího období, ve kterém uplynou 3 roky od konce zdaňovacího období, jehož se oprava týká. Ve všech těchto zdaňovacích obdobích je možné uplatnit nárok na odpočet daně a je věcí daňového subjektu, které období pro uplatnění zvolí. Současně však zákon o DPH neomezuje právo daňového subjektu na podání dodatečného daňového přiznání. Právní rámec pro jeho podání upravuje daňový řád, včetně lhůt. Žalobkyně uzavřela, že nárok na odpočet daně lze uplatnit v dodatečném daňovém přiznání, pokud je podáno ve lhůtách stanovených daňovým řádem a je podáno na zdaňovací období, ve kterém je dle ust. § 77 odst. 5 zákona o DPH možné uplatnit nárok na odpočet daně. Jiný výklad předmětných ustanovení by dle jejího názoru vedl k výraznému omezení uplatnění nároku na odpočet daně, což by bylo v rozporu s ochranou vlastnictví dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci byly dle jejího názoru splněny podmínky i lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání i pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty. Žalobkyně dále považovala pro projednávanou věc za rozhodující, že neuznala přijetí plnění a neuznala tak nárok dodavatele na úhradu, přičemž svých práv se domáhala v soudním řízení. Je přitom nutné, jak dále uvedla, vzít v úvahu i zásadní princip fungování systému daně z přidané hodnoty, a to nárok na uplatnění odpočtu pouze v zákonné výši. Princip uplatnění výše daně pouze v zákonné výši byl výslovně do zákona promítnout k 1. 4. 2011 (srovnej ust. § 72 a následujících zákona o DPH ve znění k 1. 4. 2011). Tento princip však byl platný i před tímto datem a judikatura Evropského soudního dvora jej opakovaně potvrzovala jako jeden ze zásadních principů fungování systému daně z přidané hodnoty. Žalobkyně znovu zdůraznila, že měla poch