6 Afs 57/2015 — Nejvyšší správní soud

31 Af 56/2015- 39 - text 9 pokračování 31Af 56/2015 Číslo jednací: 31Af 56/2015-39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a JUDr. Jany Kábrtové ve věci žalobce JUDr. Šárky Veskové, insolvenčního správce dlužníka BERIL – EXIM, s.r.o., (dále jen „dlužník“) se sídlem Vysokov 140, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. července 2015, č.j. 22383/15/5300-22441-711514, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. července 2015, č.j. 22383/15/5300-22441-711514, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání dlužníka proti rozhodnutí o zastavení řízení vydanému Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj. V žalobě uvedl, že se rozhodnutí správního orgánu prvého stupně vztahuje k vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2011. Žalobce jako insolvenční správce dlužníka v průběhu insolvenčního řízení zahrnul do soupisu majetkové podstaty pod položku číslo 1.3.1. čerpadlo betonové směsi KCP52ZX-225 na podvozku Mercedes Benz, typ Actros 4144 AK, a to z důvodu vlastnického práva dlužníka, když zjistil, že kupní smlouva ze dne 22. 12. 2011, na základě které měla být movitá věc převedena, je absolutně neplatná. Uvedená movitá věc měla být převedena do vlastnictví společnosti KCPPUMP, s.r.o., která je personálně propojená s dlužníkem. Žalobce uvedl, že dlužník nebyl oprávněn s předmětnou movitou věcí v prosinci 2011 nakládat, když platilo omezení jeho dispozice s tímto majetkem ve smyslu ust. § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), a to proto, že na majetek dlužníka bylo vedeno exekuční řízení a jeho movité věci byly postiženy exekučním příkazem. Soudní exekutor vedl exekuci na majetek dlužníka na základě usnesení Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 25 EXE 968/2010 ze dne 27. 5. 2010. Exekuční příkaz k prodeji movitých věcí byl vydán dne 2. 8. 2010. Předmětná movitá věc byla sepsána soudním exekutorem dne 4. 5. 2011. Dlužník proto nemohl s touto movitou věcí platně nakládat, když platilo speciální inhibitorium. Kupní smlouva ze dne 22. 12. 2011, jak žalobce zdůraznil, je absolutně neplatná na základě výslovné zákonné úpravy. Žalobce proto v návaznosti na uvedené skutkové okolnosti podal dodatečné daňové přiznání a požadoval tak vyměření a vrácení vratitelného přeplatku. Rozhodnutím správního orgánu prvého stupně však bylo řízení o nároku daňového subjektu zastaveno. Žalobce vyslovil přesvědčení, že názory správce daně nejsou správné. K věci dále uvedl, že je nutné rozlišovat pohledávky dlužníka a pohledávky za dlužníkem. Nárok na vratitelný přeplatek tedy nemůže být nikdy pohledávkou za majetkovou podstatou bez ohledu na okamžik jeho vzniku. Takový nárok bude vždy pohledávkou dlužníka, tedy jeho majetkem. Žalobce odkázal na ust. § 205 odst. 2 a § 206 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) a vyslovil přesvědčení, že podáním dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty mu vznikl nárok na vyměření přeplatku a jedná se o pohledávku za správcem daně vzniklou v průběhu insolvenčního řízení. Argumentace správce daně odkazem na ust. § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) není případná. V době skončení přezkumného jednání žádné nalézací řízení v souvislosti s předmětným nárokem neběželo, nemohlo tedy ex lege skončit. Uvedené ustanovení hovoří o řízeních, která jsou v daném okamžiku v běhu, nejsou dosud pravomocně skončena. Neuvádí však ničeho o zákazu zahájit nalézací řízení v budoucnu. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z vedené pod sp. zn. 15 A 52/2011, dle něhož „správce daně ve smyslu § 243 odst. 2 daňového řádu nemůže pokračovat v dosud neskončených nalézacích řízeních ve věci daňových povinností daňového subjektu poté, co se uskutečnilo přezkumné jednání u insolvenčního soudu o přihlášených pohledávkách“. Pokud by měl být výklad správce daně správný, pak by to znamenalo neoprávněné zvýhodnění státu, respektive správce daně, jako věřitele. Zjistí-li insolvenční správce, že dlužník převedl majetek na základě neplatné smlouvy, je povinen domáhat se vrácení takto ušlého majetku nebo jeho finanční náhrady. Soudní spory, které takto insolvenční správci ve prospěch majetkové podstaty dlužníků vedou, jsou naprosto běžné. Stejně tak pokud insolvenční správce zjistí nesprávnosti v daňových přiznáních podaných před zahájením insolvenčního řízení dlužníkem, musí mít možnost podat dodatečné daňové přiznání a domáhat se úhrady vratitelného přeplatku ze strany správce daně. Žalobce v této souvislosti odkázal na komentář k publikaci Daňový řád autorů Baxa, Kaniová, Lavický, Schillerová, Šimek, Žišková ASPI-280-2009 CZ. Dále uvedl, že vratitelný přeplatek vzniká dnem vyměření – ust. § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), tedy v daném případě vznikne až po rozhodnutí o úpadku vyměřením na základě podaného dodatečného daňového přiznání. Žalobce považoval za nezákonné nejen napadené rozhodnutí, nýbrž i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. K prokázání svých tvrzení navrhl žalobce, aby soud provedl důkaz listinami založenými v příslušném správním spise vedeném správním orgánem prvního stupně. Připomněl rovněž, aby byla k důkazu provedena veškerá podání žalobce a listiny jím předložené. V odůvodnění napadeného rozhodnutí označil žalovaný za spornou otázku, zda byl dlužník oprávněn podat dodatečné daňové přiznání po ukončení přezkumného jednání v rámci insolvenčního řízení. Věnoval tedy pozornost vymezení pojmu nalézací řízení a zastavení řízení. K tomu uvedl, že nalézací řízení je podle ust. § 134 odst. 3 daňového řádu dílčím řízením daňového řízení, ve kterém jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí. Tímto řízením se rozumí řízení vyměřovací, jehož účelem je stanovení daně, řízení doměřovací, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daňové povinnosti, a řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení vyměřovacím nebo doměřovacím. Podle § 91 odst. 1 daňového řádu je pak řízení zahájeno dnem, kdy příslušnému správci daně došlo první podání ve věci učiněné osobou zúčastněnou na správě daní, nebo dnem, kdy správce daně osobě zúčastněné na správě daní oznámil zahájení řízení. Podle § 141 odst. 2 daňového řádu je daňový subjekt oprávněn do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zjistil, že daň má být nižší než poslední známá daň, podat dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Institut zastavení řízení je upraven v ust. § 140 daňového řádu a podle jeho odst. 1 písm. b) správce daně rozhodnutím řízení zastaví, jestliže jde o zjevně právně nepřípustné podání. Dále žalovaný uvedl, že vztah daňového a insolvenčního řízení je upraven v ust. § 242 až § 245 daňového řádu. Pro posouzení předmětného odvolání je stěžejní zejména právní úprava obsažená v § 243 daňového řádu. Podle jeho odst. 1 lze po zahájení insolvenčního řízení zahájit daňové řízení a v celém řízení pokračovat s výjimkou daňové exekuce, kterou lze nařídit, avšak nelze ji provést, pokud insolvenční zákon nestanoví jinak. Podle § 243 odst. 2 daňového řádu se nalézací řízení týkající se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, ukončením přezkumného jednání zastavuje a dosud nepravomocné rozhodnutí nabývá právní moci. Přezkumné jednání v rámci insolvenčního řízení upravuje § 190 insolvenčního zákona. Podle tohoto ustanovení se přezkoumání přihlášených pohledávek děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem. Žalobce připomněl, že problematice zastavení nalézacího řízení ukončením přezkumného jednání se věnuje rovněž důvodová zpráva k daňovému řádu a s jejím obsahem se shoduje rovněž komentář k daňovému řádu (daňový řád: komentář Josef Baxa, první vydání, Praha Wolters Kluwer ČR 2011). Žalovaný dospěl k názoru, že předmětný případ je nutno posuzovat podle ustanovení daňového řádu, která se týkají vztahu daňového a insolvenčního řízení, zejména dle jeho ust. § 242 a 243. Dále se žalovaný zabýval otázkou klasifikace pohledávky, které se týká předmětné doměřovací řízení. Pro určení, zda se jedná nebo nejedná o pohledávku za majetkovou podstatou, je rozhodující, zda daňová pohledávka, která vznikla v důsledku daňových povinností, vznikl