8 As 179/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Af 63/2015- 36 - text 9 pokračování 31Af 63/2015 Číslo jednací: 31Af 63/2015 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové, soudkyně JUDr. Jany Kábrtové a soudce Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER, Brontosaurus, Krkonoše, se sídlem Horská 175, Horní Maršov, zastoupené Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem U Svitavy 1077/2, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. září 2015, č. j. 1441616/15/2713-00540-607694, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou se žalobce domáhá zrušení shora identifikovaného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobce, ve výši 3 569 608 Kč. I. Obsah žalobních námitek Napadené rozhodnutí žalobce považuje za nezákonné, vydané v rozporu s právními předpisy, přičemž jeho vydáním a předchozím procesním postupem byla porušena práva v neprospěch žalobce. Žalobce v žalobě označuje za nespornou existenci vykonatelných rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012, s celkovou výší nedoplatku 3 499 616 Kč. Za účelem zajištění těchto nedoplatků bylo žalovaným zřízeno zástavní právo na nemovitosti žalobce, které násobně přesahuje hodnotu zajištěných pohledávek žalovaného. Tímto způsobem značně žalovaný omezuje žalobce v dispozici svým majetkem, čímž mu současně brání v případné dobrovolné úhradě vykonatelných pohledávek. Žalobce je v důsledku nařízené daňové exekuce přikázáním pohledávky z jeho účtu navíc oprávněn nakládat pouze s omezenou částí vlastních prostředků určených na vlastní provoz žalobce (neziskové organizace). Žalobce má však na svých účtech i další finanční prostředky, kdy se nejedná o finanční prostředky žalobce, nýbrž o prostředky z probíhajících dotačních programů (např. prostředky státního rozpočtu). Tento stav je dle žalobce žalovanému dobře znám, a proto si je žalovaný velmi dobře vědom i toho, že zvoleným způsobem exekuce musí dojít k uspokojení více než dostatečně zajištěných pohledávek žalovaného, ale současně také k odčerpání dotačních prostředků, které nejsou finančními prostředky žalobce. To má za následek další porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce. Žalovaný si tak dle žalobce musel být dobře vědom, že napadeným rozhodnutím pouze řetězí další pohledávky za žalobcem, a tedy musel být alespoň srozuměn s tím, že žalobci zvoleným způsobem exekuce způsobuje další škodu. V tomto jednání žalovaného pak žalobce spatřuje porušení § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), a tím i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, svědčící o podjatosti žalovaného vůči žalobci, kterou žalovaný namítal již v průběhu nalézacího řízení. Přesto o ní nebylo dle ust. § 77 odst. 4 a 5 daňového řádu rozhodnuto. Za evidentní zneužití práva v neprospěch žalobce pak považuje to, že žalovaný přistoupil k daňové exekuci přes existující zajištění pohledávek a bez předchozí součinnosti s žalobcem – upozornění žalobce. Jako příklad uvádí výzvy k ůhradě odvodů, vyvolání jednání. S ohledem na shora uvedené považuje žalobce zvolenou formu exekuce za duplicitní. Další námitkou žalobce je vada řízení spočívající právě v nedostatku kompetence žalovaného k vydání napadeného rozhodnutí (exekučního příkazu). Žalovaný v souvislosti se shora popsaným porušením ust. § 77 odst. 3 daňového řádu (absence rozhodnutí o námitce podjatosti žalovaného) ve své žalobě uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno subjektem, který byl ze zákona z rozhodování vyloučen, neboť tento byl ve věci oprávněn provést jen neodkladné úkony, kterým rozhodnutí o exekuci, ani jemu předcházející rozhodnutí o dani, není. Žalobce má proto za to, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí žalovaný porušil nejen § 5 odst. 1 daňového řádu, ale i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce i v porušení ust. § 102 daňového řádu, neboť napadené rozhodnutí neobsahuje zákonem předepsané náležitosti. Pouhé konstatování žalovaného, že: “Uvedený dlužník nezaplatil ke dni 11. 9. 2015 shora uvedenému správci daně vykonatelné nedoplatky uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí v zákonné lhůtě“, je nedostatečné a nesplňuje podmínky odůvodnění § 102 odst. 3 a 4 daňového řádu. Žalobce poukazuje na absenci skutečností, které má žalovaný za prokázané, uvedení úvah, kterými se při hodnocení důkazů řídil, stejně tak i důkazů, o které opřel svá skutková zjištění a posouzení věci žalovaným po právní stránce. Porušení § 5 odst. 2 a 3 daňového řádu spolu s porušením § 175 odst. 2 téhož zákona shledává žalobce jednání žalovaného, kdy žalovaný nedodržel svoji povinnost a před zahájením exekuce nevyzval žalobce k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Povinnost žalovaného vyzvat daňový subjekt (v tomto případě žalobce) k tomu, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, lze dle žalobce jednoznačně dovodit s odkazem na ustanovení § 5 odst. 3 ve spojení s § 153 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný tak svým postupem nijak nešetřil práva a právem chráněné zájmy žalobce, daňového subjektu, a nepoužíval jen takové prostředky, které ho nejméně zatěžují. Postup žalovaného – dostatečné zajištění pohledávky zástavním právem ve spojení s daňovou exekucí - měl za následek jednak zvýšení nákladů žalobce o 2 % (cca 70 000 Kč), jednak další porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce spočívající v použití účelově vázaných prostředků státního rozpočtu, které byly uloženy na exekuovaném účtu žalobce. Pokud by byl žalobce řádně upozorněn – vyzván k dobrovolné úhradě vykonatelných nedoplatků - jistě by alespoň část bezodkladně uhradil a o zbytku by vedl jednání za účelem posečkání nebo povolení splátek ve smyslu § 156 a násl. daňového řádu. II. Obsah žalobou napadeného rozhodnutí Exekuční příkaz ze dne 11. 9. 2015, č.j. 1441616/15/2713-00540-607694 na přikázání pohledávky z účtu, který byl vydán pro vymožení nedoplatku ve výši 3 499 616 Kč a exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce ve výši 69 992 Kč. Exekučním titulem pro jeho vydání byl vykonatelný výkaz nedoplatků (odvody za porušení rozpočtové kázně) č.j. 1441617/15/2713-00540-607694, sestavený ke dni 11. 9. 2015. Splatnost nedoplatků nastala dne 30. 7. 2013. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že zajištění pohledávky zástavním právem (zajišťovací institut) nebrání nařízení a provedení daňové exekuce bezprostředně směřující k uspokojení pohledávky. Ve výši zákonného zániku daňové exekuce dochází současně k omezení zástavního práva. Zřízením zástavního práva žalovaný pouze zajistil nedoplatek majetkem žalobce (dlužníka). Zatížení majetku žalobce zástavním právem žalobci nijak nebrání v jeho dalším užívání ani v prodeji, nijak žalobci neznemožňuje s ním disponovat. K úhradě nedoplatku by vedlo až případné nařízení exekuce prodejem zastavené nemovité věci, ke kterému však žalovaný s ohledem právě na ust. § 5 odst. 3 daňového řádu nepřistoupil a zvolil jiný způsob daňové exekuce – přikázání pohledávky z účtu. K vymožení nedoplatku mohl žalovaný zvolit buď daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb (dle § 190 daňového řádu) nebo daňovou exekuci prodejem nemovitých věcí (dle § 218 a násl. daňového řádu). Vzhledem k výši nedoplatku a předpokládané hodnotě nemovitého majetku žalobce zvolil žalovaný daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu, která žalobce zatíží méně než prodej nemovitého majetku. Jednal tak zcela v souladu s ustanovením § 5 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný ve svém vyjádření připomněl, že k nařízení daňové exekuce přistoupil po více než dvou letech od zřízení zástavního práva k majetku žalobce, kdy ani po takto dlouhé době nebyl nedoplatek uhrazen, a to ani zčásti. K tvrzení žalobce, že exekucí byly postiženy účelově vázané prostředky nepodléhající exekuci, žalovaný uvádí, že žalobce toto nijak neprokázal. Ani poddlužník, kterému jsou exekučním příkazem ukládány podmínky nakládání s předmětným majetkem, nepodal návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce. Žalobce podal po uplynutí zákonné lhůty k uplatnění námitky dle § 159 daňového řádu dne 23. 10. 2015 proti napadenému rozhodnutí námitku. Řízení o ní bylo z důvodu promeškání lhůty zastaveno rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 11. 2015, č.j. 1600493/15/2713-00540-607694. Podáním ze dne 10. 11. 2015 požádal žalobce o navrácení lhůty v předešlý stav. Žalovaný neshledal důvody pro navrácení lhůty za natolik závažné, proto rozhodnutím ze dne 14. 12. 2015, č.j. 1714873/15/2713-00540-607694, žádost žalobce o navrácení lhůty zamítl. Žalobce nikdy nenamítal podjatost někte