5 As 317/2016 — Nejvyšší správní soud

52 A 93/2016- 134 - text  -14- 52A 93/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Petry Venclové ve věci žalobce: M. š. a Z. š., zastoupeného Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.6.2016, č.j. 34675/2016-NH-30.1-18.5.16, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Pardubického kraje ze dne 30. 3. 2016, č. j. KHSPA 04054/2016/HDM-CR, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 21. 6. 2016, č. j. 34675/2016-NH-30.1-18.5.16, byla žalobci za správní delikt dle § 92k odst. 4 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též „zákon o ochraně veřejného zdraví“ či „zák. č. 258/2000 Sb.“), uložen pokuta ve výši 40.000,-- Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,-- Kč (§ 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb.). Skutkovou podstatu správního deliktu dle § 92k odst. 4 zák. č. 258/2000 Sb. (tohoto správního deliktu se dopustí poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině, mateřská škola, právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba jako osoba uvedená v § 50 tím, že přijme dítě, které se nepodrobilo stanovenému pravidelnému očkování nebo nemá stanovený doklad) měl žalobce naplnit tím, že v rozporu s § 50 zák. č. 258/2000 Sb. (dle kterého poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině a dále právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která provozuje v provozovně živnost nebo v případě právnické osoby též jinou činnost, v jejíž náplni je péče o děti do 3 let věku, nebo mateřská škola, s výjimkou zařízení uvedených v § 46 odst. 4 větě druhé a zařízení, do nichž je docházka povinná, mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci) přijal ve dnech 1. 9. 2014 a 1. 9. 2015 šest dětí (Š. T., M. L., J. B., H. W., A. K., J. M.), které se podle potvrzení o zdravotní způsobilosti dítěte, předložených při přijetí do mateřské školy, nepodrobily vyhláškou č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „vyhláška č. 537/2006 Sb.“), stanoveným pravidelným očkováním a neměly doklad, že jsou proti nákazám, proti nimž se nepodrobily pravidelnému očkování, imunní nebo se nemohou očkování proti nim podrobit pro trvalou kontraindikaci, a tento protiprávní stav udržoval do dne vydání rozhodnutí správních orgánů. Proti rozhodnutí správních orgánů, které tvoří materiálně jeden celek, podal žalobce žalobu, v níž namítal, že rozhodnutí správní orgánů jsou nezákonná, neboť A. K. předložil žalobci potvrzení dětského a dorostového psychiatra, že nebyl očkován ze zdravotních důvodů, Š. T., M. L., J. B. sice nebyli očkováni vakcínou proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, vyhláška č. 536/2006 Sb. však nestanoví horní hranici pro očkování proti dětský nemocem, a proto žalobce nebyl povinen toto očkování vyžadovat, navíc rodiče některých dětí (Š. T., J. M., M. L., J. B.) předložili žalobci žádosti o „výjimky“ z důvodu svědomí (sekulární výhrada svědomí) a osobního přesvědčení rodičů, přičemž žalobce v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 449/06 a sp. zn. I. ÚS 1253/14) požadované výjimky „udělil“, čímž zaplnil „mezeru v zákoně“. Přijetí výše uvedených dětí tedy dle žalobce „proběhlo v souladu s Listinou základních práv a svobod a judikaturou“. Tím, že byl žalobce za udělení shora popsaných výjimek potrestán, bylo zasaženo do práva zřizovatele žalobce na podnikání a do práva rodičů dětí na výchovu v souladu se svým přesvědčením, neboť nepřijetí do mateřské školy je jednoznačně sankcí za nepodrobení se očkování. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že i kdyby svým jednáním naplnil formální znaky výše uvedeného správního deliktu, nebyl naplněn znak materiální (materiální stránka deliktu). V této souvislosti žalobce soudu předložil argumenty zpochybňující vhodnost právní úpravy očkování v České republice, zpochybnil expertní závěry vnitrostátních a mezinárodních orgánů (např. doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1317/1997 o očkování v Evropě ze dne 19. 3. 1997), z nichž český normotvůrce vycházel, argumenty žalovaného opřené o koncept kolektivní imunity označil za „manipulativní“ etc. a poukázal na odlišné právní úpravy v Polsku, Rakousku, Německu či na Slovensku, jakož i na stanovisko Veřejné ochránkyně práv k návrhu na zrušení § 50 zákona č. 258/2000 Sb. (návrh byla Ústavním soudem nálezem ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14, zamítnut). O tom, že povinné očkování dětí předškolního věku není nutným protiepidemickým opatřením, svědčí dle žalobce i nová právní úprava povinné předškolní docházky v posledním roce mateřské školy, neboť pro přijetí do tohoto předškolního ročníku již není vyžadováno povinné očkování. Všechny žalobcem předložené argumenty měly přitom podpořit (též) jeho závěr, že „přijetí dítěte, které není řádně očkované, není společensky nebezpečné“, zvláště pak ne v případě H. W., která byla očkována pentavalentní vakcínou bez složky proti hepatitidě B, ostatním požadovaným očkováním se podrobila. Hepatitida B se však dle žalobce přenáší pohlavním stykem nebo krví, a proto děti předškolního věku rozhodně nepatří mezi ohroženou skupinu. Žalobce se domnívá, že „přenos z dítěte na dítě je tak nepravděpodobný, že je prakticky vyloučen“. Žalobce dále žalovanému vytknul, že nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako trvající správní delikt, neboť žalobce podle současné právní úpravy není oprávněn ukončit tvrzený protiprávním stav (např. vyloučením dítěte z předškolního vzdělávání). Žalovaný též podle žaloby zasáhl do legitimního očekávání žalobce ohledně výše sankce, neboť žalobci uložil pokutu ve výši 40.000,-- Kč, ačkoliv např. v případě Mateřské školy v S. Krajská hygienická stanice v Liberci uložila za obdobné protiprávní jednání pokutu ve výši 10.000,--Kč, za „předchozí právní úpravy“ pak de žalobce „k sankcím nedocházelo vůbec“. Pokuta ve výši 40.000,-- je dle názoru žalobce „likvidační nebo za hranicí únosnosti“, neboť „měsíční školkovné“ činí za 25 dětí 35.000,--Kč (po odečtení všech slev). Došlo tak k porušení „principů správního trestání“. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Pro případ, že by soud žalobě nevyhověl, navrhl žalobce, aby alespoň od uložení sankce upustil, event. uloženou sankci snížil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že se žalobní body shodují s námitkami uplatněnými žalobcem v průběhu správního řízení. Jelikož tyto námitky byly řádně vypořádány, zopakoval žalovaný argumentaci obsaženou v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 34 odst. 5 zák. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „školský zákon“), je při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání třeba dodržet podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, přičemž tímto zvláštním předpisem je míněn zákona o ochraně veřejného zdraví, konkrétně jeho § 50. Podle § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině a dále právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která provozuje v provozovně živnost nebo v případě právnické osoby též jinou činnost, v jejíž náplni je péče o děti do 3 let věku, nebo mateřská škola, s výjimkou zařízení uvedených v § 46 odst. 4 větě druhé a zařízení, do nichž je docházka povinná, mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Podle § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví fyzická osoba, která má na území České republiky trvalý pobyt, cizinec, jemuž byl povolen trvalý pobyt, cizinec, který je oprávněn k trvalému pobytu na území České republiky, a dále cizinec, jemuž byl povolen přechodný pobyt na území České republiky na dobu delší než 90 dnů nebo je oprávněn na území České republiky pobývat po dobu delší než 90 dnů, jsou povinni podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených pří