7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 135/2018- 57 - text  16 52 A 135/2018 [OBRÁZEK][OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce: N. T. D. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, IČ 45769851 sídlem Loretánské nám. 5, 124 10 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministra zahraničních věcí České republiky ze dne 26.10.2018, č.j. 136208-8/2018-OPL, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí, jímž byl ve společném řízení zamítnut rozklad podaný žalobcem proti usnesení Velvyslanectví České republiky ze dne 27. 8. 2018, č.j. 2912/2018-HANOKO-5, přičemž tímto usnesením byla zamítnuta mimo jiné i žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a bylo zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobu odůvodnil následujícím způsobem. 2. Žalobce nejprve uvedl, že usiluje o podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání – „zaměstnanecká karta“, přičemž Velvyslanectví ČR v Hanoji dne 19. 7. 2018 na své úřední desce a webových stránkách zveřejnilo informaci, označenou jako „dočasné pozastavení přijímání žádosti o dlouhodobá víza pro žadatele z Vietnamu“, s tím, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR v návaznosti na usnesení vlády ČR ze dne 18. 7. 2018 vydalo instrukci, aby Velvyslanectví ČR v Hanoji pozastavilo příjem žádostí o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání s účinností od 18. 7. 2018. Žalobce tak nemá možnost osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, jak vyžaduje ust. § 169d odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, avšak má právo podat žádost a má právo na zahájení řízení zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž jsou splněny podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále v části II. poukázal na novou právní úpravu obsaženou v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kdy je zachována povinnost žádost podat osobně, když novela zaručuje cizincům, když nemohou žádost podat osobně, tak ji mohou podat jiným způsobem a zahájit řízení o ní. Žalobce využil zákonem daný postup, jak dosáhnout zahájení řízení, přičemž však Velvyslanectví ČR v Hanoji na základě výše uvedených skutečností občanům Vietnamu vůbec neumožňuje osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu dle § 169d odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců a neumožňuje sjednání termínu k podání takové žádosti. Žalobce má za to, že má objektivně doložené důvody, proč nemůže žádost podat osobně, proto bylo povinností velvyslanectví od povinnosti osobního podání žádosti upustit. Žalobce poukázal na článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle níž má právo se stanoveným způsobem domáhat svého práva, tedy má právo podat žádost o dlouhodobý pobyt – o zaměstnaneckou kartu. Je v rozporu s Listinou, když Velvyslanectví ČR v Hanoji a žalovaný bez zákonného zmocnění, na základě pouhého usnesení vlády, brání občanům Vietnamu a tedy i žalobci v uplatnění práva zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny, takový postup je protiústavní. Aby byly naplněny požadavky článku 36 odst. 1 a 4 Listiny, je třeba toto ustanovení zákona vykládat tak, že v případě každého cizince, který prokazatelně nemůže podat žádost osobně, je zastupitelský úřad povinen od osobního podání upustit. Dále žalobce poukázal na důvodnost své žádosti o prominutí povinnosti osobního podání žádosti z hlediska rozsudků rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č.j. 10 Azs 153/2016-52 a č.j. 7 Azs 227/2016-36. Poté namítl, že odůvodnění žalovaného rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když nereaguje přímo na důvody, které žalobce uvedl ve své žádosti, přičemž žalobce argumentoval tím, že nemá možnost osobně podat žádost a přitom má právo na podání žádosti a zahájení řízení. Stejně jako v rozkladu žalobce v žalobě namítl, že vláda České republiky není oprávněna zmíněným usnesením zasahovat do jeho práv a povinností, konkrétně do jeho práva na podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. K argumentaci článkem 79 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie žalobce namítl, že tento článek na uvedený případ nedopadá, dle žalobce uvedený postup považuje za odporující v zásadě rovnosti a zákazu diskriminace, článek 8 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 nebyl implementován do české vnitrostátní úpravy, a proto usnesení vlády a postup velvyslanectví nemá zákonný podklad. Článek 8 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011 hovoří o „stanovení objemu vstupů“, a nikoliv o znemožnění osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu pouze pro občany jednoho státu na jednom konkrétním zastupitelském úřadě, a hovoří též o zákazu diskriminace. Žalobce poukázal i na judikaturu NSS, která se týká hodnocení případů překážek na straně zastupitelského úřadu v souvislosti se zohledněním situace, které cizinci důvodně brání v osobním podání žádosti o udělení víza přímo na zastupitelském úřadu (rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2011, č.j. 9 Aps 6/2010-106). Žalobce poukázal na výše uvedenou Směrnici Evropského parlamentu a rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, která v odst. 5 stanoví požadavek na zakotvení procesních pravidel posuzování žádosti o jednotné povolení, tento postup měl být účinný, snadno zvládnutelný, transparentní a spravedlivý. Ve smyslu článku 13 odst. 2 Směrnice pak členské státy nejsou oprávněny nad rámec Směrnice přijímat vnitrostátní úpravu, která obsahuje procesní postupy nebo hmotně právní podmínky, které jsou pro žadatele méně příznivé. Žalobce pak poukázal na stanovení jednotlivých procesních postupů uvedených v této velké Směrnici. V další části pak žalobce uvedl svá vyjádření k jednotlivým argumentům žalovaného, když žalobce namítl, že se nedomáhá práva na vydání zaměstnanecké karty, ale práva na podání žádosti a přístup k orgánům veřejné moci podle článku 36 odst. 1 Listiny, dále namítl, že z informací zveřejněných Velvyslanectvím ČR v Hanoji i z textu samotného usnesení vlády vyplývá, že je pozastaveno přijímání žádostí o zaměstnanecké karty, žalobce odmítá argumentaci žalovaného, že v důsledku zmíněného usnesení vlády ČR pozbývá jeho právo podle článku 36 odst. 1 Listiny jakéhokoliv smyslu. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu projednání. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a uvedl další argumentaci na obhajobu závěrů v něm uvedených, navrhl, aby soud žalobu zamítl. 4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: 5. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13). 6. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, us