3 Ads 83/2013 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 19/2017- 84 - text  8 31 Ad 19/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobkyně: J. Č. zastoupena Mgr. Ing. M. Č., MBA bytem R. 356 proti žalovanému: Ředitel Sekce podpory Ministerstva obrany se sídlem 160 00 Praha 6, Vítězné náměstí 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2017, čj. MO 133151/2017-3416, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včasnou žalobou brojila žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2017, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí ředitele Agentury vojenského zdravotnictví v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2016, čj. 208-8/2016-684800. Rozhodnutím orgánu I. stupně byla zamítnuta žádost žalobkyně o proplacení odměny za služební pohotovost za období 1. 12. 1999 – 31. 12. 2009. 2. Správní orgán obdržel žádost žalobkyně dne 27. 4. 2016, ve svém rozhodnutí uvádí, že tento den považuje za rozhodné datum pro účely aplikace promlčecí lhůty. 3. Rozhodnutí orgánu I. stupně poukazuje na skutečnost, že žalobkyně byla od 1. 12. 1999 do 31. 12. 2009 zařazena na systemizovaném místě u VZ P., uvedla, že podle rozkazů náčelníka VZ Přerov za uvedené období byla zařazována do skupiny velení s dobou dosažitelnosti do 360 minut a povinností hlásit se mimo stanovenou dobu zaměstnání. Správní orgán následně žádal k ověření tvrzení žadatelky cestou ÚVA Olomouc, avšak bylo zjištěno, že docházkové listy žadatelky byly za uvedené období skartovány. Tedy, i pokud by správní orgán pominul dobu promlčení, nemohl by ve věci konat, a to z důvodu, že základními dokumenty pro výpočet případné odměny za pohotovost jsou rozkazy náčelníka daného VZ Přerov a docházkové listy žadatelky. Uvedené zásadní dokumenty by mohly verifikovat údaje, souvisící s případnou odměnou žadatelky za pracovní pohotovost, případné výpovědi svědků by mohly sloužit pouze jako doplňující faktor. 4. Správní orgán odkázal na § 161 odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném před nabytím zákona č. 272/2009 Sb., dle něhož jsou všeobecně jakékoliv nároky uplatněné u služebního orgánu ve lhůtě delší než 3 roky promlčeny, s tím, že služební orgán se tak nároky staršími 3 let před podáním žádosti z důvodu promlčení nemůže zabývat. Žadatelka nárokovala proplacení odměny za pracovní pohotovost, posledním specifikovaným měsícem byl prosinec 2009, mající datum splatnosti v rámci výplatního termínu ke dni 15. 1. 2010. Promlčecí doba počínala běžet od 16. 1. 2010, nárok i za poslední nárokovaný měsíc žadatelkou mohl být dle správního orgánu uplatněn nejdéle ke dni 16. 1. 2013. 5. Odvolací orgán – žalovaný – dne 17. 7. 2017 rozhodl o odvolání jeho zamítnutím a potvrzením rozhodnutí I. stupně. II. Žalobní argumentace 6. Žalobkyně v žalobě uvedla, že napadá výrok žalovaného z důvodu nezákonnosti, napadá obě ve věci vydaná rozhodnutí. 7. Dále argumentuje tím, že pokud byla vojákovi do 30. 6. 2015 nařizována tzv. „dosažitelnost“, „hotovost“ či prostě „pohotovost“, má plný nárok na odměnu za pracovní pohotovost mimo pracoviště dle ustanovení § 19 tehdy účinného zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost, odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), zejména jeho rozhodnutí ze dne 12. 12. 2012, čj. 6 Ads 71/2012, ze dne 26. 9. 2013, čj. 4 Ads 55/2013, či ze dne 9. 10. 2013, čj. 6 Ads 47/2013. Z nich vyplývá, že je nerozhodné, jak služební pohotovost velitel ve svém rozkazu označí, či zda u služební pohotovosti mimo pracoviště výslovně neurčí místo, na kterém se má voják zdržovat, neboť se svým obsahem vždy jedná o služební pohotovost, za kterou ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, náleží odměna dle § 19 odst. 1 nebo 2 zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost. 8. Žalobkyně zastává názor, že pokud příslušný služební orgán – velitel – nařizoval „pohotovost“ nebo „dosažitelnost“, kterou v rozhodné době zákon o vojácích z povolání neznal, postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vojákovi, který na základě rozkazu velitele fakticky služební povinnost mimo pracoviště ve smyslu § 30 zákona o vojácích vykonal, však vznikl nárok na odměnu dle § 19 odst. 2 cit. zákona o platu a odměně za pohotovost. Vojákovi totiž v takovém případě nelze klást k tíži, že rozkaz výslovně neuvedl, že se jedná o služební pohotovost mimo pracoviště ve smyslu uvedeného § 30. 9. V dalším pak žalobkyně připomíná, že služebně právní vztahy služebního poměru vojáka z povolání představují stav nadřízenosti a podřízenosti, kdy stát je nositelem veřejné svrchované moci, silnějším subjektem, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. I voják, který je povinen respektu vůči rozkazům, neboť jinak mu hrozí kázeňský postih, je však občanem, na něhož se vztahuje Listina základních práv a svobod. 10. Z výrokové části rozhodnutí žalobkyně neshledala, na základě jaké odvozené pravomoci je žalovaný oprávněn o věci samé rozhodovat v odvolacím řízení. Poukazuje i na to, že z výzvy k seznámení se spisem nevyplývá, s jakými podklady by se měl účastník řízení seznámit, žalobkyně, která se se spisem seznámila, učinila poznámku, že spis je kompletní dle názoru správního orgánu. Správní orgán se nevypořádal s námitkou, že dle Listiny základních práv a svobod náleží za odvedenou práci spravedlivá odměna, voják musí vykonat rozkaz a až následně může proti němu brojit. Dále žalobkyně argumentuje vyjádřením Veřejné ochránkyně práv, kdy z jejího prohlášení ze dne 7. 1. 2016 k problematice odměny dosažitelnosti vyplývá, že po provedených jednáních bylo přislíbeno zpětné vyplacení odměn za služební pohotovost, nařizovanou vojákům z povolání v rozporu se zákonem. 11. Žalobkyně poukazuje na to, že správní orgán nerozlišuje mezi pojmy prekluze a promlčení, v případě prekluze dochází k zániku práva, správní orgán k ní přistupuje z úřední povinnosti. U promlčení k zániku práva nedochází a přistupuje-li k němu správní orgán z úřední povinnosti, jedná nezákonně. Žalobkyně namítá, že námitka promlčení nebyla ze strany správního orgánu vůbec vznesena, neboť konstatování, že „služební orgán se nároky staršími 3 let před podáním žádosti z důvodu promlčení nemůže zabývat“ takovou námitkou není. Poukazuje dále na text obou rozhodnutí, vydaných ve věci, kdy správní orgán I. stupně odkazuje na § 161 odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 272/2009 Sb., kdežto žalovaný využil pro odůvodnění § 159 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., a dále jeho ustanovení § 161 odst. 1. 12. Žalobkyně dále zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se předmětným problémem nároků vojáků z povolání zabývala a která dospěla k závěru, že důsledky nesprávného postupu služebních funkcionářů, kteří nařizují v rozporu se zákonem pracovní pohotovost, nemohou jít k tíži dotčených vojáků z povolání. 13. K námitce promlčení, která byla uplatněna, pak připomíná judikaturu Ústavního soudu, hovořící o tom, že uplatnění promlčení nesmí být učiněno v rozporu s dobrými mravy. Protiprávní jednání nastane v případech, kdy velitel řádně nezajistil, aby platové náležitosti za práci přesčas byly vyplaceny. Jediným účelem poukazu na promlčení je zbavení se vlastní odpovědnosti za takové protiprávní jednání. Služební orgán nesmí zneužívat výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k újmě vojáka nebo k ponižování jeho důstojnosti. Naopak tyto orgány jsou povinny zajišťovat rovný přístup a zacházení se všemi uchazeči o povolání do služebního poměru a se všemi vojáky při vytváření podmínek výkonu služby. 14. V dalším bodě žaloby žalobkyně popsala všechna řízení, uplatněná za účelem uplatnění svých práv, plynoucích z jejího služebního poměru a uvedla, že za domáhání se svých práv nesmí služební orgány vojáka postihovat či znevýhodňovat. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 15. Z písemného vyjádření žalovaného ze dne 31. 10. 2017 plyne, že žalobní body prakticky kopírují žalobkyní podané odvolání, s žalobními body se žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí, na něž plně odkazuje. Žalobkyně dle názoru žalovaného v žalobě ve velké míře konstatuje obecně známé informace, své subjektivní názory a výklad právních institutů, v neposlední řadě pak množství informací k jiným, s žalobou nesouvisejícím řízením a skutečnostem. 16. Ke skutkovému stavu žalovaný uvádí, že žádostí ze dne 27. 4. 2016 uplatnila žalobkyně svůj nárok na doplacení odměny za služební pohotovost, resp. dosažitelnost, vykonanou na základě rozkazů služebního funkcionáře v období od 1. 12. 1999 do 31. 12. 2009. Poukazuje na ust. § 159 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, dle něhož se nárok promlčí,