9 Afs 93/2007 — Nejvyšší správní soud

31 Af 13/2017- 66 - text  18 31 Af 13/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: Ing. M. D. s.r.o. se sídlem Zapečská 68/II, Chlumec nad Cidlinou zastoupen: Rambousek a partner, a.s., daňovým poradcem se sídlem v Praze 3, Křišťanova 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2017, č.j. 2529/17/5300-22441-711661 a č.j. 2682/17/5300-22441-711661, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2017, č.j. 2529/17/5300-22441-711661 a č.j. 2682/17/5300-22441-711661, se zrušují a věci se žalovanému vracejí k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 18 178,24 Kč do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora uvedeného rozhodnutí ze dne 20. 1. 2017, č.j. 2529/17/5300-22441-711661, kterým byla zamítnuta jeho odvolání proti doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2009, únor 2009, březen 2009, květen 2009 a dále rozhodnutí ze dne 20. 1. 2017, č.j. 2682/17/5300-22441-711661, kterým bylo změněno rozhodnutí správce daně o doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2009. I. Obsah žalobních bodů Popis rozhodných skutečností 2. Žalobce konstatoval, že prvoinstanční orgán při daňové kontrole nejprve zpochybnil dodávky pohonných hmot (dále jen „PHM“) a tvrdil, že se jednalo pouze o fakturované dodávky bez podložení skutečným oběhem PHM, na základě čehož odepřel nárok na odpočet DPH. Poté, co žalobce stáčecími lístky, knihami jízd, výpisy z mýtných bran a dalšími jednoznačnými důkazy prokázal fyzickou existenci PHM i materiální základ uskutečněných zdanitelných plnění, přišel prvoinstanční orgán s dalším důvodem pro neuznání nároku na odpočet daně. Tomu také prvoinstanční orgán podřídil veškeré rozsáhlé dokazování a vyvodil příslušné skutkové závěry, zejména že TRAFORD, s.r.o., v likvidaci (dále jen „TRAFORD“) na základě smluv uzavřených s žalobcem uskutečnil předmětná zdanitelná plnění ve prospěch žalobce, u nichž nebyla TRAFORDEM řádně přiznána a odvedena daň. Prvoinstanční orgán provedl rozsáhlé dokazování a vyvodil příslušné skutkové závěry, zejména že TRAFORD na základě smluv uzavřených s žalobcem uskutečnil předmětná zdanitelná plnění ve prospěch žalobce, u nichž nebyla TRAFORDEM řádně přiznána a odvedena daň. 3. Dále uvedl, že žalovaný rozhodnutí prvoinstančního orgánu zrušil, a i když nebylo zcela přesně zřejmé z jakých důvodů, vydal tři nová rozhodnutí, přičemž žalobce brojil správní žalobou pouze proti dvěma, neboť třetí zcela rušilo rozhodnutí prvoinstančního orgánu a svým obsahem námitkám žalobce v zásadě vyhovělo. V rozhodnutích přišel žalovaný se zcela novým, v pořadí již třetím důvodem, proč neuznává nárok na odpočet DPH ve zcela odlišné výši, kdy nezpochybňuje fyzické dodání zboží, nezpochybňuje ceny, ale zpochybňuje prokázání dodání právě společností TRAFORD, ačkoli právě toto prvoinstanční orgán potvrdil. Navíc je evidentní, že v nastíněném řetězci nedošlo ke zkrácení daně, protože zboží bylo zakoupeno v daňovém skladu. 4. Žalobce tato rozhodnutí napadl správní žalobou ze dne 13. září 2014 a v několika žalobních bodech poukázal na zcela zásadní pochybení žalovaného. Krajský soud v Hradci Králové žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozsudkem č.j. 31 Af 75/2014-102 ze dne 27. listopadu 2015 tato rozhodnutí zrušil. Žalovaným podaná kasační stížnost byla pod sp. zn. 4 Afs 295/2015 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu zamítnuta, čímž byl potvrzen nesprávný a tedy nezákonný postup žalovaného. 5. Dále žalobce zdůraznil, že ačkoli soudy obou stupňů vyslovily ve svých rozsudcích jasný závazný právní názor, tak žalovaný závěry těchto dvou soudů ignoruje a bez jakýchkoliv nových relevantních důkazů přichází se stejným toliko „modifikovaným“ důvodem, proč žalovanému neuznat nárok na odpočet DPH. Je to důkazem toho, že žalovaný postupuje v rozporu s § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), kdy mu nejde o správné stanovení daně, ale o doměření daně za každou cenu. Přitom jasně kasační soud v bodu [32] uvedl, že vědomost žalobce o zatížení transakce podvodem společností TRAFORD není podložena potřebnými důkazy. Nejvyšší správní soud ovšem nevylučuje možnost, že by stěžovatel dalším šetřením mohl opatřit relevantní důkazy o tom, že žalobce věděl a měl vědět o svém zapojení do řetězce zatíženého podvodem. Žalovaný v této věci konstatoval: „Odvolací orgán je vázán právními názory obou soudů a dospěl k závěru, že v současné situaci není možné uplatnit v rozhodnutí jak závěr o neprokázání přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele společnosti TRAFORD, tak konstatování podvodu na DPH. Odvolací orgán se z tohoto důvodu přiklání k závěru existence podvodu na DPH, neboť pochybnosti ohledně přijetí plnění od deklarovaného dodavatele byly soudy odmítnuty.“ Tato skutečnost jasně deklaruje, že žalovaný je veden cílem za každou cenu daň žalobci doměřit a pouze hledá způsob, jak by se mu to mohlo podařit. Už samo použití termínu „přiklání“ je nepochybným důkazem nejistoty skutkového stavu (míněno nejistoty existence podvodu na dani). Rovněž to potvrzuje názor žalobce, že žalovaný, na kterém leží důkazní břemeno, nedisponuje relevantními důkazy. Ve stejné písemnosti potom žalovaný uvádí: „Odvolací orgán prvoinstančnímu správci daně ukládá, aby • definoval chybějící daň v obchodních řetězcích, a k tomu uvedl další skutečnosti svědčící o podvodu na DPH, jelikož tento nebyl v předchozím řízení dostatečně zjištěn; • definoval objektivní kritéria odlišná od již definovaných v předchozím řízení (s ohledem na závěry uvedené ve zrušujícím rozhodnutí krajského soudu a v rozhodnutí kasačním) • zkoumal dobrou víru odvolatele ve vztahu k existenci objektivních kritérií.“ 6. Žalobce upozornil, že ačkoli tedy krajský i kasační soud konkrétně uvedly, že pro prokázání podvodu musí žalovaný opatřit relevantní důkazy, žalovaný zavázal prvoinstanční orgán k definování jiných kritérií, odlišných od předchozích, tak aby vyhověl závaznému právnímu názoru soudu. Je to další důkaz o tom, že žalovaný se snaží, navíc chybně, najít způsob, jak naplnit právní názor soudů a přitom doměřit daň žalobci bez ohledu na objektivní skutečnosti, což je v přímém rozporu s § 1 odst. 2 daňového řádu. V podstatě se tak žalovaný namísto povinného, soudem uloženého, předložení relevantních důkazů snaží pouhou změnou rétoriky oddálit uspokojení nároku žalobce a případně i oklamat soud a dosáhnout pro něho příznivého rozhodnutí. 7. Dále žalobce konstatoval, že prvoinstanční orgán však ke zmíněné výzvě žalovaného žádné důkazy neopatřil, (čímž soud možné doměření daně podmiňoval), a pouze provedl rozbor judikatury. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyloučil i navržené důkazy žalobcem, zřejmě z obavy, že by tyto důkazy ještě více zpochybnily unesení důkazního břemene, které žalovaného v případě prokazování podvodu tíží, či spíše prokázaly nade vší pochybnost, že žalovaný toto břemeno neunesl. Prekluze 8. K této otázce žalobce konstatoval, že daňová kontrola byla zahájena 16. 9. 2011 a tříletá prekluzivní lhůta podle § 148 daňového řádu tedy uplynula dne 16. 9. 2014. Rozhodnutí o doměření daně bylo vydáno 16. 7. 2013, takže výše uvedenou lhůtu ve smyslu § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu tuto lhůtu neprodloužilo. Rozhodnutí je tedy vydané po uplynutí prekluzivní lhůty. K tomu konstatoval, že žalovaný bude pravděpodobně argumentovat tím, že rozhodnutí o odvolání, které bylo posléze zrušeno soudem, prodloužilo lhůtu ve smyslu § 148 odst. 2 písm. d) daňového řádu. Tento názor by znamenal, že žalovaný musí v prekluzivní lhůtě vyexpedovat formálně rozhodnutí o odvolání jakékoli kvality, a následně může dodatečně shromažďovat důkazy, resp. si testovat u soudu, zda mu tato varianta projde až do prekluzivní lhůty 10 let. Přesně takto postupoval žalovaný i v tomto případě, kdy zkouší nalézt mezeru v rozsudcích, kterými byl jeho dosavadní postup označen za nezákonný. V tomto případě soud jasně sdělil, že případný podvod je nutné podložit relevantními důkazy a žalovaný zkouší u soudu prosadit variantu jiných objektivních kritérií, aniž by předložil jakýkoliv důkaz navíc. 9. Žalobce odkázal a judikaturu Nejvyššího správního soudu – rozsudek ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 5 Afs 54/2014, dle něhož: „V daném případě však nelze přehlédnout, že výslech Ing. K. byl krajským soudem a NSS shledán nezákonným. Je tak zřejmé, že pokud byl tento výslech pro vadný postup daňového orgánu nepoužitelný, nemohl pro správce daně a stěžovatele představovat beneficium opětovně běžící prekluzivní lhůty.“ A dále na rozsudek ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 2 Afs 79/2012, který uvádí: „Samotné vydání rozhodnutí o vyměření či doměření daně v rámci otevřené