9 Ads 1/2014 — Nejvyšší správní soud

30 A 151/2018- 34 - text  8 30 A 151/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobkyně: M. CH. zastoupena Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem působícím v advokátní kanceláři HLADÍK & TAUBER, advokátní kancelář, v.o.s. se sídlem v Brně, nám. 28. října 1898/9, 602 00 Brno proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/S0 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. listopadu 2018, č. j. MV-2294-4/SO-2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 10. 12. 2018 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 11. 2018, č. j. MV-2294-4/SO-2018 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „s. ř.“ nebo „správní řád“), zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též jen „správní orgán I. stupně“ nebo „Ministerstvo vnitra“), ze dne ze dne 15. 11. 2017, č. j. OAM-24543-9/ZM-2017 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla podle § 44a odst. 11 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení § 42g odst. 3 tohoto zákona. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí a jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítla, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou nesprávného právního posouzení. Má rovněž za to, že nebyly dodrženy základní zásady správního řízení. 3. Shrnula, že žalovaná v napadeném rozhodnutí shledala nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 42g odst. 3 zákona o pobytu cizinců, věty druhé, ve znění zákona č. 222/2017 Sb: „Cizinec, který v postavení společníka, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu obchodní korporace plní pro tuto právnickou osobu úkoly vyplývající z předmětu její činnosti, není k plnění těchto úkolů oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty, přestože mu bylo za tímto účelem vydáno povolení k zaměstnání.“ 4. Důvodem pro rozhodnutí správních orgánů v tomto znění byla podle žalobkyně zejména skutečnost, že ta je členkou družstva, pro které vykonává úkoly vyplývající z předmětu jeho činnosti. Žalobkyně konstatovala, že správní orgány za společníka ve smyslu výše citovaného ustanovení považovaly i člena družstva a tyto své závěry opíraly o znění důvodové zprávy k zákonu č. 222/2017 Sb. Upozornila, že předmětná důvodová zpráva však členy družstva, v části vztahující se k ustanovení § 42g odst. 3 zákona o pobytu cizinců, přímo (výslovně) nezmiňuje, přičemž odkazuje pouze na osoby v postavení společníka, statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu obchodní korporace. I když se následně tato důvodová zpráva věnuje i výkladu ustanovení § 44a odst. 11 zákona o pobytu cizinců a v této části je pojem „členové družstva“ výslovně zmíněn, nelze jej dle názoru žalobkyně vztáhnout i k výkladu § 42g odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců. 5. Žalobkyně namítá, že se nepovažuje za společníka, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu obchodní korporace a doplňuje, že je: „pouze běžnou členkou družstva, aniž by byla členkou žádného z jeho orgánů“. 6. Dále odkázala na ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Krajský soud upozorňuje, že žalobkyně měla na mysli ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona (dále jen „ zákon o obchodních korporacích“), které zní: „Společníkem podle této hlavy se rozumí i člen družstva.“ Má za to, že zákon o obchodních korporacích pojmově sjednocuje pojem „společníka“ a „člena družstva“ pro potřeby hlavy I. zákona o obchodních korporacích, přičemž jej nelze vztáhnout k zákonu o pobytu cizinců, a to proto, že ten je vůči zákonu o obchodních korporacích ve speciálním postavení. 7. Konečně uzavírá, že její argumentaci potvrzuje i původní znění ustanovení § 42g odst. 3 zákona o pobytu cizinců (do cit. zákona byl začleněn zákonem č. 101/2014 Sb., účinným dne 24. 6. 2014), které pojem „člen družstva“ užíval, a to i za situace, kdy byl již účinný zákon o obchodních korporacích. Uzavřela tak, že pokud by byl výklad správního orgánu správný, bylo by užití pojmu „člen družstva“ již při vzniku institutu zaměstnanecké karty nadbytečné. Žalobkyně rovněž odlišuje výklad předmětných ustanovení pro situaci, kdy má být žadateli o vydání zaměstnanecké karty ta vydána anebo prodloužena její platnost. III. Vyjádření žalované k žalobě 8. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 9. 1. 2019 uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací obsaženou v žalovaném rozhodnutí, na něž odkázala. Je toho názoru, že v odůvodnění žalovaného rozhodnutí poskytla kompletní výklad předmětné problematiky. Setrvává tak na svém názoru vyjádřeném v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Má za to, že se s námitkami žalobkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí již vypořádala. 9. Uzavřela, že záměr zákonodárce ve věci právní úpravy pobytu cizinců je jednoznačný a má přednost před výkladem zákona o obchodních korporacích. Závěrem navrhla, aby soud žalobu zamítl. IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu 10. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila a žalobkyně na výzvu krajského soudu nevyjádřila s takovým postupem nesouhlas. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. A. Skutkový stav věci 11. Ze správního spisu se podává následující. Žalobkyně na území České republiky disponovala povolením k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty s platností ode dne 1. 11. 2016 do dne 31. 10. 2017. V průběhu jeho platnosti podala u správního orgánu I. stupně dne 14. 9. 2019 žádost o prodloužení zaměstnanecké karty dle ustanovení § 44a zákona o pobytu cizinců. K předmětné žádosti doložila rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Hradci Králové č. j. HKA-375-1/2016-za ze dne 18. 8. 2017, kterým jí bylo prodlouženo povolení k zaměstnání na dobu od 1. 11. 2017 do 31. 10. 2018 u zaměstnavatele Družstvo TO-GO, IČ: 27528243 (dále také „povolení k zaměstnání“). Z povolení k zaměstnání vyplynulo, že žalobkyně zajišťuje plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti tohoto družstva, jakožto jeho členka. Žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Této možnosti nevyužila. 12. Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2017, č. j. OAM-24543-9/ZM-2017, správní orgán I. stupně žádost žalobkyně o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty zamítl. O odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, které závěry prvoinstančního rozhodnutí potvrdilo. B. Právní závěry 13. Předně krajský soud připomíná, že podle § 75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tak platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu; k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, 5 č. j. 7 Afs 104/2004-54, nebo např. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012-42. „Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014-20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009-99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007-46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008-60)“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2019, č. j. 7 Afs 158/2019-37). Byť v tom