6 As 213/2015 — Nejvyšší správní soud

30 A 157/2018- 61 - text 14 30 A 157/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: L. P. zastoupen JUDr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Denisova 585, 506 01 Jičín proti žalovanému: Krajskému úřadu Libereckého kraje se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2 za účasti: obce Bukovina u Čisté 19, PSČ 514 01 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2018, č. j. OD 850/2018, KULK 74551/2018/280.9/Dv takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2018, č. j. OD 850/2018, KULK 74551/2018/280.9/Dv, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16.242,-Kč, a to k rukám JUDr. Martina Knoba, advokáta se sídlem AK Denisova 585, 506 01 Jičín, do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Jilemnice, odboru dopravy (dále jen „správní orgán“), ze dne 8. 1. 2018, č.j.: PDMUJI-16779/2017/OD, sp. zn. MUJI-4128/2016/OD, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím bylo podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), a § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění, rozhodnuto o tom, že: „Na části pozemku p. č. 498/1 v k. ú. a obci Bukovina u Čisté se nachází veřejně přístupná účelová komunikace dle ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, jak znázorňuje zákres, který je přílohou tohoto rozhodnutí. Tato cesta začíná napojením od silnice č. III/2932 na p. p. č. 972 v k. ú. a obci Bukovina u Čisté, pokračuje přes areál bývalého zemědělského družstva na p. p. č. 545/3 a následně vede přes pozemkové parcely č. 498/1, 947/26, 545/1, 455, 546, 456/1, 621/4, 493/1, 621/8, 621/1, kde se opět napojuje na p. p. č. 545/1, 710/11, 545/2 vše v k. ú. a obci Bukovina u Čisté, kde se na jednu stranu rozděluje na p. p. č. 545/4 v k. ú. a obci Bukovina u Čisté a následně pokračuje do lesa v k. ú. Zálesní Lhota a obci Studenec a na druhou stranu na p. p. č. 965 také k lesu v k. ú. a obci Bukovina u Čisté a směrem ke k. ú. a obci Čistá u Horek. Tento právní vztah trvá od nepaměti, minimálně od sedmdesátých let dvacátého století.“ 2. Žalobce napadl žalované rozhodnutí včas podanou správní žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem. I. Obsah žaloby 3. Po shrnutí dosavadního průběhu správního řízení žalobce namítal, že v daném případě nebylo prokázáno naplnění ani jednoho z obligatorních znaků existence účelové komunikace dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákon o PK“). Podle žalobce nedošlo u předmětné části pozemku parc. č. 498/1 v k. ú. Bukovina u Čistě k naplnění požadovaného zákonného účelu, nevykazuje podle něho stálost a patrnost v terénu, nebyl dán podle něho souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty veřejností a podle žalobce nedošlo ani k naplnění znaku nutné komunikační potřeby. Tyto námitky poté žalobce podrobněji rozebral v další části žaloby v bodech označených jako Ad 1 až Ad 4. Pochybení spatřoval i v tom, že správní orgány zúčastněné na řízení vycházely z názoru, že co do splnění uvedených znaků veřejně přístupné účelové komunikace (dále jen „VPÚK“) bylo třeba posuzovat celou účelovou komunikaci jako jeden celek. Je toho názoru, že jeho pozemek dané požadavky nesplňuje, a proto je podle něho nepřípustné, aby se pouze „svezl“ s ostatními pozemky, které mají danou účelovou komunikaci tvořit. 4. Pokud jde o naplnění zákonného účelu VPÚK plynoucího z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o PK, přichází podle žalobce v úvahu jen obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Vzdor tomu správní orgán i žalovaný obsáhle popisují, jak danou účelovou komunikaci má využívat veřejnost při cestě na houby či myslivecké sdružení. Tento způsob užívání ale nemůže založit znaky účelové komunikace, a to zejména z důvodu, že takový přístup veřejnosti nenaplňuje znaky nutné komunikační potřeby. Nebylo totiž prokázáno, že by veřejnost musela využívat k tomu, aby mohla chodit v daném lese na houby, na lesní plody či na naháňky, právě danou tvrzenou komunikaci. 5. Krom toho má žalobce za to, že obec podala podnět k určení existence účelové komunikace nikoliv k zajištění nutné komunikace pro osoby obhospodařující lesy a polnosti, ale k vytvoření komunikace pro obecní potřeby. V této souvislosti žalobce namítal, že se žalovaný nijak nevypořádal s jeho argumentem, že pokud má komunikace sloužit pro potřeby omezeného množství osob, což jsou vlastníci lesních a zemědělských pozemků, je určení účelové komunikace nepřiměřeným zásahem do jeho vlastnického práva a že by měla být daná situace řešena zřízením věcného břemene. Postup žadatelky obce Bukovina u Čisté prý u něho vzbuzuje dojem, že se prostřednictvím institutu veřejného práva, tedy institutu veřejně přístupné účelové komunikace, snaží vyřešit absenci soukromoprávního titulu pro přístup po cestě žalobce. 6. V uvedených souvislostech se žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 6 As 213/2015, podle něhož je třeba důsledně rozlišovat otázku komunikační potřeby, jak ji vymezuje zákon o PK, a otázku veřejného užívání komunikace. Zmínil rovněž nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06), podle něhož je optimálním řešením v obdobných situacích zřízení věcného břemene za finanční náhradu. Dokud však taková úprava právních vztahů neexistuje, je třeba důsledně poskytovat ochranu vlastnickému právu, a nikoliv je nepřípustně omezovat skrze institut účelové komunikace, tam kde veřejný zájem absentuje. 7. V žalobním bodu Ad 2) žalobce nesouhlasil se závěrem, že účelová komunikace je znatelná po celou délku jejího tvrzeného průběhu na pozemku parc. č. 498/1 v kat. území Bukovina u Čisté (dále jen „parc. č. 498/1“). Popírá, že by ve správním spisu měly být založeny snímky toho, jak je tato celá cesta vyznačena zpevněným povrchem či vyjetými kolejemi. Poukazuje na skutečnost, že je tvrzená cesta na mnoha místech tvořena velkými kalužemi a bažinou, a nikdo po ní nejezdí. Žalobce se dále pozastavoval nad tím, že správní orgán danou cestu v rámci místního šetření ani neprojel vozidlem., čemuž se zároveň nepodivoval s tím, že jinak by s osobním autem uvízl. I to podle něho svědčí o tom, že daná cesta je pro správním orgánem tvrzené účely zcela nepoužitelná. Správním orgánům zároveň vytýkal, že se nezabývaly jeho argumentem, že obec Bukovina u Čisté zpracovala v roce 2011 nový územní plán, jehož součástí bylo i zakreslení stávajících komunikací na území obce. 8. Z uvedených skutečností žalobce dovozoval, že účelová komunikace, jak ji vymezily správní orgány, neexistuje, neboť není patrná v terénu. 9. V žalobním bodu Ad 3) žalobce namítal absenci souhlasu vlastníka pozemku parc. č. 498/1 s jeho veřejným užíváním. Poukazoval na to, že komunikace byla zřízena v 70. letech minulého století tehdejším jednotným zemědělským družstvem, a to v prostoru, kde žádná obecní cesta nevedla. Na předmětném pozemku jednotné zemědělské družstvo hospodařilo, a proto ani jeho vlastník nemohl s jeho veřejným užíváním vyslovit nesouhlas. Právě s ohledem na tuto skutečnost má žalobce za to, že ingerence jednotného zemědělského družstva byla ve věci klíčová. Pokud tedy současná judikatura spojuje existenci veřejné účelové komunikace s tím, zda vlastník pozemku aktivně projeví s tímto veřejným užívání nesouhlas, jeví se tato konstrukce pro období před rokem 1989 nerealistická. 10. Z uvedeného důvodu nemůže být ani žalobce jako současný vlastník zavázán touto do značné míry nepřijatelnou a protiprávní praxí jednotných zemědělských družstev. V tomto ohledu má své postavení za obdobné postavení restituentů a předchozí jednání uživatelů by mu prý nemělo být kladeno k tíži. V tomto ohledu se žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013. Podle žalobce tak nebylo prokázáno, že by byl někdy platně dán souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace na pozemku parc. č. 498/1. 11. V poslední žalobní námitce žalobce nesouhlasil se závěrem, že jedinou možnou přístupovou alternativní variantou ze zkoumaných šesti, jen varianta označená jako I. zabezpečuje nezbytné komunikační potřeby. Zdůraznil přitom, že danou nezbytnost komunikační potřeby je třeba vztáhnout nikoli k užívání cesty veřejností, ale k zajištění potřeb podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o PK, tedy zejména pro obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. 12. Správní orgány podle žalobce správně seznaly, že dané alternativy jsou sjízdné zemědělskou technikou, avšak dospěly k závěru, že nikoli osobními automobily. Pro popsaný účel ale není třeba, aby bylo možné dané cesty použít běžnými