2 Afs 101/2005 — Nejvyšší správní soud

31 Af 16/2018- 57 - text  9 31 Af 16/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: GOLEM Financial, s.r.o., IČ 27485226 Za tratí 854, 503 46 Třebechovice pod Orebem zastoupena JUDr. Petr Vaněk, advokát, Na Poříčí 1041/12, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2018, č. j. 6718/18/5200-10423-709175 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil výrok platebního výměru na daň silniční za rok 2016, ze dne 10. 7. 2017, č.j. 1420995/17/2701–50524–606197, vydaného Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj. I. Shrnutí obsahu žaloby 2. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné. 3. Konstatoval, že dle § 3 odst. 3 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o dani silniční“) jsou předmětem daně silniční vždy vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Dále odkázal na ust. § 5 odst. 3, § 8 odst. 1, § 8 odst. 3, § 92 odst. 2, § 92 odst. 5 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). 4. Dále žalobce uvedl, že již v prvoinstančním řízení na výzvu k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání v rámci postupu k odstranění pochybností správci daně prokázal, že vozidla neprovozoval. Dle jeho názoru je ust. § 2 odst. 3 zákona o dani silniční nutno vykládat v kontextu s ust. § 2 dané právní úpravy, a to tak, že podmínkou pro to, aby vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny mohla sloužit výlučně k přepravě nákladů, musí být na území ČR provozována. Daňový subjekt nepoužíval předmětná vozidla k přepravě nákladů, ale jako zboží, které nakupoval a prodával, a to bez ohledu na jeho hmotnost, jak správce daně výslovně uznal. Tím, že správce daně neuznal tuto skutečnost, porušil spolu s výše uvedenými hmotněprávními předpisy též uvedené předpisy procesněprávní. Navíc nebyly provedeny veškeré navržené důkazy, jež by faktický stav prokázaly plně – například výslech jednatele žalobce. 5. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného v rozsahu, v němž nebylo vyhověno jeho odvolání, tedy co do výše vyměřené silniční daně za rok 2016, tedy částky 191 249 Kč. II. Vyjádření žalovaného 6. K námitce žalobce, že předmětná vozidla nepoužíval k přepravě nákladů, ale jako zboží, které nakupoval a prodával, a to bez ohledu na jeho hmotnost, žalovaný odkázal nám bod 29 až 38 napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že pro správné posouzení hmotněprávní problematiky předmětu daně a poplatníka daně silniční je nutno předně vymezit obecné principy zákona o dani silniční. Ten je principiálně založen na formálním stavu zápisů ve veřejném rejstříku, tedy v registru silničních vozidel. Silniční daň je totiž přímou majetkovou daní, která je postavena na úředním zápisu bez souvislosti na faktickém stavu vlastnictví a užívání. Tento závěr vyplývá nejen přímo ze zákonných ustanovení, ale také z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu obsažené například v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, č.j. 1 Afs 69/2013 – 31, ze dne 18. 5. 2006, č.j. 2 Afs 101/2005 – 39, ze dne 15. 8. 2012, č.j. 1 Afs 54/2012 – 40. Podle těchto rozsudků je formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně u majetkových daní obvyklý a je plně na úvaze zákonodárce, zda je určitá daň konstruována tak, že zohledňuje stav formální. V posledně uvedeném judikátu Nejvyšší správní soud uvedl, že „Krajský soud ve svém rozhodnutí vyšel z formálního stavu zápisu v registru silničních vozidel, neboť správnost tohoto stěžovateli známého formálního stavu nebyla v daňovém ani soudním řízení zpochybněna. Takový postup ovšem nelze označit za přepjatý formalismus. Silniční daň je totiž vybudována právě na formální stavu zápisů v registru silničních vozidel. O tom svědčí nejen § 2 odst. 1 zákona o dani silniční, v němž je pomocí formálního kritéria vymezen předmět daně, ale též § 4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jenž na základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně. Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý. Stačí poukázat například na zákon 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a jeho úzkou návaznost na obsah zápisu v katastru nemovitostí……. Je-li tedy určitá daň konstruována tak, že zohledňuje toliko formální stav zápisu v evidenci, nikoliv skutečné majetkové vztahy do evidence nepromítnuté, nelze hovořit o přepjatém formalismu. Je pak na převodci majetku, aby si střežil svá práva včasným a řádným plněním svých povinností docílila provedení příslušných zápisů v evidencích a teprve tímto krokem dosáhl zániku svých daňových povinností.“ Žalovaný dále podotkl, že se k dané otázce vyjádřil i Ústavní soud v rámci usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 4022/14, v němž konstatoval, že „daň silniční je daň majetková zatěžující poplatníky daně bez ohledu na intenzitu užívání pozemních komunikací…..Protože Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyložil i možný postup, jakým docílit zániku daňové povinnosti při neprovozování vymezených nákladních vozidel (dočasným vyřazením z registru vozidel), Ústavní soud neshledal, že by přijatý výklad byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.“ Žalovaný dále upozornil na další judikát Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, č.j. 2 Afs 242/2015 – 28, kde je uvedeno, že „pro stanovení daňové povinnosti pro vozidla uvedená v § 2 odst. 1 věta druhá zákona o dani silniční je rozhodující pouze povolená hmotnost vozidla a stát jeho registrace, nikoliv to, že daňový subjekt toto vozidlo v průběhu zdaňovacího období fakticky neprovozuje. 7. K námitce žalobce, že předmětná vozidla neprovozoval ani jinak neužíval, neboť tato vozidla byla pouze zbožím určeným k prodeji, žalovaný uvedl, že tyto skutečnosti nemají žádný vliv na splnění zákonných předpokladů pro zahrnutí dotčených vozidel pod předmět daně silniční. Primárně nutno vycházet ze skutečnosti, že takzvané těžké nákladní automobily a jejich přípojná vozidla jsou pro zdanění zcela specifickou skupinou a pro posuzování předmětu daně je nutno je striktně oddělit od vozidel ostatních kategorií. Připomněl přitom další judikaturu Nejvyššího správního soudu, která smysl a účel zákona o dani silniční přehledně prezentuje (rozsudek ze dne 25. 2. 2013, č.j. 2 Afs 5/2012 – 22). Vyplývá z ní, že zákonodárce zatížil daní silniční vozidla, jejichž provoz již z jejich samotné technické povahy implikuje vyšší produkci negativních externalit a dále vozidla, jejichž provozování přispívá jejich provozovatelům k tvorbě příjmů, takže přináší-li provozování zisk, lze spravedlivě požadovat, aby jejich provozovatelé část tohoto zisku vrátili zpět do údržby a rozvoje dopravní infrastruktury, k jejichž amortizaci přispívají. 8. Žalovaný dále připomněl, že skutečnost, že žalobce nedisponoval koncesí na autodopravu, respektive s dotčenými vozidly neprovozoval nákladní přepravu, pouze s nimi obchodoval, je tedy pro klasifikaci předmětu daně zcela nerozhodná. Z toho důvodu nelze ani dodatečně předložené opisy protokolů o technické prohlídce jednotlivých vozidel předložené v rámci daňového řízení za jiná zdaňovací období, za účelem prokázání neprovozování uvedené kategorie nákladních vozidel na pozemních komunikacích, osvědčit za důkaz. 9. Dále se žalovaný vyjádřil k žalobní námitce upozorňující na neprovedení veškerých navržených důkazů – například výslech jednatele žalobce. Tímto výslechem měly být osvědčeny skutečnosti týkající se fungování autobazaru a rozdílu mezi provozováním a prodejem vozidel jakožto bazarového zboží. Tyto skutečnosti však žalovaný považoval za nerozhodné. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č.j. 9 Afs 128/2014 – 38 níž je uvedeno, že „považovala-li stěžovatelka sporná vozidla za zboží, jak sama tvrdí, měla možnost sporná vozidla dočasně vyřadit z registru silničních vozidel, odevzdat registrační značky do depozita a nebýt po dobu dočasného vyřazení zatížena silniční daní.“ Dále žalovaný uvedl, že žalobce byl s názorem správce daně prokazatelně seznámen v rámci ústního jednání dne 22. 6. 2017. Učiněný závěr byl navíc součástí platebního výměru – strana 6. Žalovaný odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006, č.j. 7 Afs 15/2013-99, v němž byl vysloven následující závěr: „postavení daňových subjektů a třetích osob v daňovém řízení je specifické a navzájem odlišné. Mohou však nastat situace, kdy fyzické osobě může v daňovém řízení svědčit jak postavení s