8 Azs 110/2014 — Nejvyšší správní soud

43 A 5/2020- 50 - text  16 43 A 5/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Blažkem ve věci žalobce: V. D. T. zastoupený advokátkou Mgr. Naďou Smetanovou sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2020, č. j. CPR-1915-4/ČJ-2020-930310-V242, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2020, č. j. CPR-1915-4/ČJ-2020-930310-V242, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 159,5 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Policie ČR, Krajské ředitelství Královéhradeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále též „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 11. 11. 2019, č. j. KRPH-35323-53/ČJ-2018-050026-SV, uložila žalobci správní vyhoštění z přechodného pobytu na území podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena v délce 1 rok. Doba k vycestování z území ČR byla stanovena do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. 2. Žalovaná v záhlaví citovaným rozhodnutím změnila uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, se stanoví v délce 11 měsíců, a doba k vycestování z území ČR se stanoví do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Ve zbytku žalovaná potvrdila napadené rozhodnutí. 3. Žalobce napadl předmětné rozhodnutí žalované žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žaloba byla dne 30. 7. 2020 podána u Krajského soudu v Praze, který usnesením ze dne 27. 8. 2020 postoupil věc Krajskému soudu v Hradci Králové coby soudu místně příslušnému k projednání věci. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě 4. Žalobce předně uvedl, že do nejednoznačného pobytového postavení se dostal na základě správního aktu správního orgánu, o jehož zákonnosti lze důvodně pochybovat, případně až v důsledku jeho faktického zásahu (úkonu) ze dne 8. 10. 2018. Žalobce totiž dne 14. 6. 2018, tj. ještě v době platnosti výjezdního příkazu (do 15. 6. 2018), podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU dle § 87b zákona o pobytu cizinců. Považoval se za rodinného příslušníka (druha) občanky Slovenské republiky, paní A. T., s níž sdílel společnou domácnost na adrese. Na základě této žádosti bylo žalobci osvědčeno oprávnění k pobytu dle § 87y téhož zákona vízovým štítkem (ve formě dlouhodobého víza) platným do 13. 10. 2018. Žalobce se spoléhal na to, co je v osvědčení uvedeno, tedy že je oprávněn po dobu řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu legálně setrvat a pobývat na území ČR. 5. Dne 8. 10. 2018 se žalobce z vlastní vůle dostavil na Ministerstvo vnitra, aby si nechal vyznačit stejné osvědčení o oprávnění k pobytu na delší dobu. Až na základě této iniciativy žalobce, který jednal v dobré víře, bylo přivolanou hlídkou správního orgánu prvního stupně zahájeno řízení o správním vyhoštění. Žalobce teprve v tento moment zjistil, že platnost jeho osvědčení k pobytu zanikla dříve, než bylo na tomto osvědčení vyznačeno. Ministerstvo vnitra totiž usnesením ze dne 2. 7. 2018 osvědčení ve formě vízové štítku zrušilo postupem podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť mělo být vydáno v rozporu s § 87y zákona o pobytu cizinců. Zároveň stanovilo, že účinky tohoto usnesení nastávají ke dni vydání zrušovaného osvědčení. Usnesení bylo následně doručeno obecné zmocněnkyni žalobce a téhož dne bylo v cizineckém informačním systému vyznačeno zrušení předmětného osvědčení. K vyznačení neplatnosti osvědčení (vízového štítku) v cestovním dokladu žalobce došlo bezprostředně před zahájením řízení o správním vyhoštění. 6. „Nad rámec žalobní argumentace“ žalobce podotkl, že pochybuje také o zákonnosti zrušení jeho předchozího pobytového oprávnění, povolení k trvalému pobytu. 7. Ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí žalobce namítl jednak procesní vady spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jednak nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci a v překročení mezí správního uvážení. 8. První procesní vadu žalobce spatřuje ve skutečnosti, že účastníkem řízení nebyla jeho tehdejší družka, paní A. T. Družka žalobce dokonce vstoupila do řízení vlastním podáním (čestným prohlášením ze dne 19. 11. 2018 pojednávajícím o jejich vzájemném soužití), součástí spisu jsou též fotografie žalobce a družky a doklad o zajištění společného ubytování. Přestože byl žalobce stále ženatý s dosavadní manželkou, paní T. T. T., ve správním řízení uváděl, že založil novou společnou domácnost se svou družkou a s manželkou se hodlá rozvést. Žalobcova družka tak měla být účastníci řízení dle § 27 odst. 1 písm. b) a odst. 2 správního řádu. 9. Z obsahu podaného čestného prohlášení je patrné, že družka žalobce se cítila být postupem správních orgánů dotčena a domáhala se toho, aby byl brán zřetel na jejich partnerský vztah. Bylo tedy na místě, aby správní orgán prvního stupně rozhodl o jejím přibrání do správního řízení, případně aby ji vyzval k prokázání toho, jak a v čem konkrétně budou její subjektivní práva dotčena rozhodnutím o správním vyhoštění. Správní orgán měl do doby, než „se ustálí rodinná vazba“ žalobce, nadále jednat jako s účastníkem řízení jak s dosavadní manželkou, tak s družkou žalobce. 10. Další procesní vadu žalobce spatřuje v částečné nepřezkoumatelnosti (zejména) odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce doložil správnímu orgánu řadu fotografií a doklad o zajištění ubytování, není ale známo, jak správní orgány tyto důkazy vyhodnotily, zda je vůbec provedly, správní orgán prvního stupně je ani nezařadil mezi podklady, ze kterých při vydání rozhodnutí vycházel, přestože je ve svém rozhodnutí zmiňuje. Správní orgány tak opomněly řadu navržených důkazů, respektive nevysvětlily, jaké důkazy byly provedeny a co z nich bylo zjištěno, případně proč návrhy na provedení dokazování nebyly akceptovány. Porušily tak judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu stanovené požadavky pro nakládání s důkazními návrhy. 11. „Dílčí nepřezkoumatelnost“ lze dle žalobce spatřovat také v tom, že správní orgán prvního stupně nedostatečně reflektoval závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 23. 10. 2018, č. j. KRPH-95323/ČJ-2018-050026-SV. Žalobce byl na území České republiky odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v souvislosti s výrobou a distribucí drog, a to ve větším rozsahu. Ze závazného stanoviska přitom vyplývá (a zároveň jde o obecně známé skutečnosti), že: - vietnamský trestní zákoník připouští, že občan Vietnamu může být v zemi trestně stíhán i pro trestní čin spáchaný v zahraničí (zásada zákazu dvojího potrestání se vztahuje pouze na trestné činy potrestané ve Vietnamu); - místní justice sice zohledňuje potrestání v zahraničí, nelze ale vyloučit, že v případě zásadního nepoměru mezi trestní sazbou ve Vietnamu a v zahraničí bude prokuratura požadovat dodatečný trest ve Vietnamu; - bilaterální smlouva mezi ČR (ČSSR) a VSR nemožnost nového trestního řízení ve stejné věci neupravuje; - Vietnam patří mezi země s nejpřísnějším postihem za trestné činy spojené s drogami, v praxi je trest smrti nejvíce aplikován na drogové delikty; - trest smrti může být uložen např. za distribuci heroinu či kokainu o hmotnosti větší než 100g a marihuany větší než 5 kg, přičemž tresty se ukládají byť za jedinou rostlinu marihuany; - ve Vietnamu není zaručen spravedlivý soudní proces. 12. Závazné stanoviska Ministerstva vnitra dle žalobce minimálně naznačuje, že mu ve Vietnamu reálně hrozí (s ohledem na trestnou činnost spáchanou na území ČR) uložení trestu smrti a jeho výkon. Ačkoliv žalobce přímo neuváděl, že se z tohoto důvodu obává návratu do Vietnamu, správní orgány se měly uvedenou skutečností zabývat z úřední povinnosti. Navíc závazné stanovisko již ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebylo aktuální. Drogová kriminalita je ve Vietnamu postihována obzvláště přísně, jedná se o stále aktuální praxi tamějších orgánů veřejné moci, navzdory tomu, co se uvádí v závazném stanovisku. Žalobce v této souvislosti odkázal na zprávu Amnesty International o trestu smrti v roce 2019 a na dva internetové články k danému tématu. V případě návratu do vlasti by tedy žalobce čelil dalšímu trestnímu stíhání a s vysokou pravděpodobností též hrozbě uložení a výkonu trestu smrti. Tato reálná hrozba je relevantním důvodem pro udělení doplňkové ochrany, dle judikatury Nejvyššího sprá