7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 37/2020- 40 - text  -11- 52 A 37/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D. ve věci žalobce: Mgr. P. P. proti žalovanému: místopředseda Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sídlem Husova 975, 562 17 Ústí nad Orlicí v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2020, sp. zn. 50 Spr 90/2020, takto: I. Rozhodnutí místopředsedy Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 2. 2020, sp. zn. 50 Spr 90/2020, se ruší. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí místopředsedy Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kterým byla podle § 7a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční zákon) a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále jen „exekuční řád“ nebo „e.ř.“), a podle § 8 odst. 1 písm. b) Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 8/2011-OSD-ORGS/20 uložena žalobci výtka. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem: 2. Předmětem žalovaného rozhodnutí byl postup žalobce, který spočíval v nedoručení usnesení o změně plátce mzdy ze dne 14. 11. 2019, č. j. 204 EX 2108/18-223, a to v rámci jím vedené exekuce, přičemž toto usnesení o změně plátce mzdy doručoval jen novému plátci mzdy, nikoliv již dalším účastníkům exekučního řízení. Žalovaný na rozdíl od žalobce vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu České socialistické republiky (CPJ 159/79, R21/1981), podle něhož má být toto usnesení doručováno i povinnému a oprávněnému. Žalobce se však v žalobě neztotožnil s tímto názorem žalovaného a neaplikoval uvedené stanovisko, přičemž uvedl podrobnou argumentaci k prokázání správnosti svého postupu, tedy že uvedené usnesení o změně plátce mzdy v rámci uvedené exekuce doručoval pouze novému plátci mzdy, a nikoliv již dalším účastníkům exekučního řízení. Poukázal zejména na skutečnost, že právní názor žalovaného, který vychází ze stanoviska CPJ 159/79, R21/1981, je opřen o výklad Nejvyššího soudu České socialistické republiky, který byl učiněn před téměř 40 lety ve „zcela odlišném právním i socioekonomickém prostředí, tak ale také nemůže také nikdy v úplnosti postihnout specifika řízení exekučního“ (v době přijetí stanoviska institut exekučního řízení neexistoval). Zároveň žalobce namítl, že není „obhajitelný“ postup, kdy by v rámci usnesení o změně plátce mzdy v rámci exekuce existoval opravný prostředek, když samotný exekuční příkaz, kterým byla daná exekuce zahájena, žádný opravný prostředek nepřipouští. K tomu žalobce odkázal na ustanovení § 55c odst. 3 písm. b) a c) exekučního řádu. Ve své argumentaci dále uvedl, že povinnému ve zmíněném usnesení není ukládána jakákoliv povinnost, veškeré informace pro povinného již byly obsaženy v exekučním příkazu k provedení exekuce srážkami ze mzdy, který povinnému byl již doručen. Navíc z platné právní úpravy (§ 294 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění – dále jen „o.s.ř.“) se toto usnesení doručuje jen tomu, u koho povinný nastoupil nově do práce, tedy novému zaměstnavateli, a žádné další adresáty dané usnesení platná právní úprava nestanoví, oproti například ustanovení § 282 odst. 2 o.s.ř. K prokázání správnosti svého postupu, tedy k doručení zmíněného usnesení o změně plátce mzdy v rámci exekuce vedené srážkami ze mzdy, který byl předmětem žalobou napadené výtky, uvedl žalobce argumentaci, kterou pro přehlednost uvádí soud doslovně citací z žaloby: „To, že tento výklad může být aplikovatelný toliko v rámci soudního výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu, je taktéž podpořeno tím, že plátce mzdy provádí srážky k rukám soudního exekutora, nikoli k rukám oprávněného, tudíž ani oprávněný nemusí informací o změně plátce mzdy jakkoli disponovat. Ohledně povinného by se pak daným výkladem zjevně zavedla nerovnost mezi povinnými, kterým jsou prováděny srážky ze mzdy a u nichž nedošlo ke změně plátce mzdy, a povinnými, kterým jsou prováděny srážky ze mzdy a u nichž došlo ke změně plátce mzdy. Jedině druzí jmenovaní by totiž tímto obdrželi formalizovanou informaci o dosavadním průběhu exekuce srážkami ze mzdy, a to s možností tento průběh napadnout opravným prostředkem, a to současně za situace, kdy exekuční řád opravný prostředek proti exekučnímu příkazu, kterým byla exekuce srážkami ze mzdy nařízena, výslovně vylučuje. To, že institut usnesení o změně plátce mzdy je toliko formalizovaným dialogem výhradně mezi soudním exekutorem a novým plátcem mzdy s jasně definovaným účelem informování tohoto nového plátce mzdy o parametrech nařízené exekuce srážkami ze mzdy, je podpořeno taktéž zněním § 293 odst. 2 o.s.ř., byť tento dopadá jen na zde definovaný okruh případů. S výše uvedenými argumenty žalobce se pak ale žalovaný ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádal a pouze konstatoval, že se s nimi nelze ztotožnit. Z obsahu odůvodnění dále ale vyplývá, že za nedostatek v exekuční činnosti žalovaný považuje toliko nedoručení uvedeného usnesení povinnému. To, že toto usnesení nebylo doručeno oprávněnému, jakož ani to, že soudní exekutor vůči němu nepřipustil odvolání (což je taktéž v rozporu s výše uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu ČSR), pak žalovaný žalobci nijak nevytýká a ani jinak proti tomuto postupu nevznáší své výhrady, z čehož lze dovozovat, že ani žalovaný neaplikuje právní závěry výše uvedeného stanoviska na exekuční řízení v jejich plné šíři. Jak vyloženo výše, tak právní názor vyjádřený žalovaným v rámci jeho rozhodnutí o udělení výtky žalobce nesdílí, neboť jej považuje za nesprávný, zároveň je však nutno uvést, že rozdílnost právních názorů kontrolovaného (žalobce) a dohledového orgánu (žalovaného) nemůže u kontrolovaného (žalobce) zakládat jakoukoli disciplinární odpovědnost. V tomto směru nelze na odlišný a zdůvodněný právní názor žalobce hledět jako na drobný nedostatek v exekuční činnosti.“ 3. Žalobce navrhl, aby žalované rozhodnutí krajský soud zrušil. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že udělení zmíněné výtky není správním rozhodnutím či jiným rozhodnutím a že žalobní návrh není způsobilý k přezkumu ve správním soudnictví. Dále konstatoval obsah žalovaného rozhodnutí a uvedl argumentaci, která obhajuje postup žalovaného. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. 5. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: 6. Z předložených podkladů obsažených ve spise žalovaného vyplývají a mezi účastníky nejsou sporné následující rozhodné skutečnosti. 7. Žalobce jako soudní exekutor v exekuci vedené podle exekučního řádu (exekuce vedená pod sp. zn. 204 Ex 2108/18) vydal usnesení o změně plátce mzdy ze dne 4. 11. 2019, č. j. 204 Ex 2108/18-223, které doručil pouze novému plátci mzdy a nedoručoval je již dalším účastníkům exekučního řízení, tedy oprávněnému a povinnému. Žalobce zejména vycházel z ustanovení § 294 odst. 3 o.s.ř., podle něhož soud toto usnesení doručuje novému plátci mzdy a obsahuje pouze údaj o vyrozumění o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, a dále obsahuje další skutečnosti uvedené v citovaném ustanovení o.s.ř., přičemž žádné další adresáty toto usnesení exekutora zákon nestanoví. S tímto názorem se však žalovaný neztotožnil a zastává názor, který byl uveden i v žalovaném rozhodnutí o uložení výtky, že usnesení o změně plátce mzdy má doručovat exekutor i povinnému a oprávněnému, přičemž by proti tomuto mělo být přípustné odvolání. Tento názor opírá žalovaný o výklad Nejvyššího soudu České socialistické republiky, který je obsažen v jeho stanovisku ze dne 18. 12. 1981, CPJ 159/79 (R 21/1981). Podle názoru žalovaného je v souladu s tímto citovaným stanoviskem i současná právní úprava, tedy zejména ustanovení § 55b odst. 1, 2 exekučního řádu ve spojení s § 158 odst. 4 a § 168 odst. 2 o.s.ř. Žalobce naopak s tímto názorem žalovaného nesouhlasí, přičemž zastává v rámci obhajoby svého postupu již výše zmíněný názor, který se opírá o výše zmíněnou argumentaci. Je tedy zároveň nesporné, že předmětem výtky a v podstatě i předmětem soudního přezkumu je otázka správnosti, respektive zákonnosti postupu žalobce jako exekutora, tedy zda ten postupoval v rámci zmíněné exekuce srážkami ze mzdy při doručování usnesení o změně plátce mzdy v souladu se zákonem či nikoliv, když doručoval toto usnesení pouze novému plátci mzdy, a nikoliv oprávněnému a povinnému. 8. Pokud oba účastníci zřejmě očekávají, že krajský soud rozhodující ve správním soudnictví bude tento názorový střet týkající se otázky zákonnosti postupu exekutora, tedy žalobce, věcně přezkoumávat, tak se mýlí, a to z následujících důvodů: 9. Je nesporné, že v případě výtky se nemůže jednat o hrubé či závažné porušení pov