1 Afs 54/2004 — Nejvyšší správní soud

52 Af 42/2020- 137 - text  8 52 Af 42/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Petry Venclové ve věci žalobce: Zemědělský podnik Razová, státní podnik v likvidaci, se sídlem Třanovského 622/11, 163 04 Praha 17, zastoupený Tomášem Machem, advokátem, vykonávajícím advokacii v MACH LEGAL, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Viktora Huga 377/4, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2020, č. j. 13802/20/5100-31462-708633, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Žaloba se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2020, č. j. 13802/20/5100-31462-708633, ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 20. 12. 2018, č. j. 1825978/18/2808-00460-605744, byla žalobci vyměřena daň z nemovitých věcí za rok 2016 ve výši 27 476,- Kč. 2. Žalovaný u některých pozemků, s nimiž má žalobce právo hospodařit (§ 2 odst. 2, § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, dále též „zákon o státním podniku“), akceptoval osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. o) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění rozhodném pro dané zdaňovací období (dále též „zákon o dani z nemovitostí“), a osvobození podle § 4 odst. 1 písm. l) téhož zákona. V případě osvobození dle § 4 odst. 1 písm. o) zákona o dani z nemovitostí žalovaný zdůraznil, že jsou od daně z pozemků osvobozeny pozemky, které slouží jako komunikace. Rozhodující je tedy charakter pozemku. K osvobození dle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitostí žalovaný uvedl, že podle tohoto ustanovení lze od daně z pozemků osvobodit ty pozemky, na kterých jsou veřejně přístupné parky, prostory a sportoviště. Jedná se o pozemky, které jsou přístupné pro každého a nejsou zařazeny do určitého druhu pozemku podle zvláštního právního předpisu. V daném případě tak formální výklad § 4 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí [dle kterého jsou pozemky uvedené v odstavci 1 písm. d) až g), l), r), t) a u) osvobozeny od daně z pozemků, nejsou-li užívány k podnikání, pronajímány nebo propachtovány] ve vztahu k § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitostí nelze užít proto, že v případě osvobození veřejně přístupných parků, prostor a sportovišť se vychází ze skutečného stavu využití těchto pozemků, neboť smyslem tohoto osvobození je zohlednit skutečnost, že tyto pozemky jsou užívány širokou veřejností k zákonem stanovenému účelu, který je veřejně prospěšný, například ke sportovně-relaxačním účelům. Právě jejich účelové určení, tj. umožnění využití širokou veřejností, je podle žalovaného důvodem pro jejich osvobození od daně, které by jinak nebylo možné uplatnit z důvodu, že s nimi hospodaří státní podnik. 3. Žalovaný naopak dospěl k závěru, že v případě ostatních nemovitostí, s nimiž má žalobce právo hospodařit, nepřipadá v úvahu osvobození podle § 4 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o dani z nemovitostí, dle kterého jsou od daně z pozemků osvobozeny pozemky ve vlastnictví České republiky, nejsou-li užívány k podnikání, pronajímány nebo propachtovány (jsou-li tyto pozemky pronajaty nebo propachtovány obci, kraji nebo organizační složce státu anebo příspěvkové organizaci, jsou osvobozeny za předpokladu, že nejsou užívány k podnikání). Žalobce je státním podnikem, má tedy postavení podnikatele a hospodaří s majetkem státu, který mu byl přenechán právě za účelem podnikání. Jde o podnikatelský daňový subjekt jako každý jiný a tímto způsobem s ním musí být zacházeno. Jelikož sporné pozemky jsou majetkem, jenž byl státem jednoznačně určen k podnikání, považují se za nemovitosti užívané k podnikání, kterým nesvědčí osvobození od daně z nemovitostí (§ 4 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí). Skutečnost, že státní podnik vstoupil do likvidace, nemá na výše uvedený závěr vliv, neboť okamžikem zahájení likvidace státní podnik neukončí (a ani nemůže ukončit) všechnu svoji podnikatelskou činnost. Zpravidla je totiž vázán již existujícími závazky (obchodními vztahy) s jinými subjekty, které má povinnost dokončit, což vyplývá i z § 9 zákona o státním podniku. Žalovaný též zdůraznil, že v případě jiné aplikace § 4 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí ve vztahu k § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí by došlo k nerovnému postavení podnikajících poplatníků, protože státní podnik je podnikatelský daňový subjekt jako každý jiný. Neoprávněné přiznání osvobození od daně z nemovitých věci by rovněž mohlo být chápáno jako veřejná podpora poskytovaná státem, což je obecně zakázáno. Správnost výkladového závěru žalovaného vyplývá dle žalovaného i z původního znění zákona č. 338/1992 Sb., platného od 1. 1. 1993, a z komentářů k němu. V odborné literatuře k tehdy platnému zákonu je k osvobození podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona uvedeno následující (ROHLÍČKOVÁ, Alena. Daň z nemovitostí. Ostrava: Sagit, 1993. ISBN 80-901215-6-x): „Pozemky ve vlastnictví státu a obce, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány. To znamená, že pokud je k nim zřízeno např. právo hospodaření nebo trvalého užívání podnikatelského subjektu, např. státního podniku, bude tento poplatníkem daně z pozemků.“ Z uvedeného je podle žalovaného zřejmé, že nikdy nebylo záměrem zákonodárce osvobodit státní podniky od daně z nemovitých věcí. Žalovaný dále vysvětlil, že nárok na osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí je spjat přímo s osobou poplatníka. V tom také spočívá podstatný rozdíl oproti § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitostí, dle kterého je klíčovým veřejně prospěšné účelové určení pozemků (a proto dochází k rozdílnému posouzení podmínky uvedené v § 4 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí). 4. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2020, č. j. 13802/20/5100-31462-708633, podal žalobce žalobu, v níž namítl, že žalovaný nesprávně vyložil § 4 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o dani z nemovitostí. Žalobce připomněl, že podle § 4 odst. 1 písm. a), odst. 3 a § 9 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o dani z nemovitostí jsou od daně z pozemku/daně ze staveb a jednotek osvobozeny pozemky/zdanitelné stavby a nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví České republiky, nejsou-li užívány k podnikání, pronajímány nebo propachtovány. Zákon o dani z nemovitostí tak nárok na osvobození od daně z nemovitostí podmiňuje splněním dvou podmínek: a) nemovitost musí být ve vlastnictví státu a b) nesmí být užívána k podnikání, pronajímána nebo propachtována. Žalobce je přesvědčen, že obě tyto podmínky byly v nyní posuzované věci splněny, neboť vlastníkem sporných nemovitostí je Česká replika, žalobce má pouze právo hospodařit s majetkem státu. Žalobce též neužívá sporné nemovitosti k podnikání, neboť byl zrušen dne 30. 6. 2008 a vstoupil do likvidace, „skutečně nepodniká“ a na předmětných pozemcích žádné činnosti, které představují podnikání, v rozhodném období nebyly realizovány. V této souvislosti žalobce poukázal na to, že žalovaný v případě možnosti osvobození pozemků od daně z nemovitých věcí podle § 4 písm. a) zákona o dani z nemovitostí akcentuje otázku subjektu (nárok na osvobození je dle žalobce spjat s osobou poplatníka), v případě možnosti osvobození pozemků od daně z nemovitých věcí podle § 4 písm. l) zákona o dani z nemovitostí žalovaný naopak zdůrazňoval, že nárok na osvobození je spjat s povahou předmětu daně, aniž by odlišný postup přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Žalobce je přesvědčen, že zákonodárce vztahuje osvobození podle § 4 písm. a) zákona o dani z nemovitostí k charakteru zdanitelného plnění („k charakteru pozemku“), a proto se žalovaný měl zabývat „skutečným využitím pozemků“, což však neučinil a žalobcem navržené důkazy neprovedl, čímž zatížil řízení závažnou vadou. Ze všech výše uvedených důvodů by dle žalobce mělo být žalobou napadené rozhodnutí zrušeno a věc by měla být žalovanému vrácena k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě (jež není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 6. Jelikož řízení bylo podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušeno, rozhodl soud nejprve (po odpadnutí překážky), že se v řízení pokračuje (§ 48 odst. 6 s. ř. s.; výrok I). Následně soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí [přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgá