4 As 113/2018 — Nejvyšší správní soud

30 A 49/2022- 33 - text  11 30 A 49/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Rutschem ve věci žalobce: M. J. zastoupen Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem Severní 372, 290 01 Sokoleč pobočkou Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. června 2022, č. j. KUKHK-18983/Ds/2022/Kj takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Magistrát města Hradec Králové (dále také jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 1. 2. 2022, č. dok. MMHK/037976/2022/OP/Čih, sp. zn. P/874/2021/OP/Čih, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o silničním provozu“), a uložil mu správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce zamítnul a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. 2. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 31. 3. 2021 v 10:59 hodin řídil na dálnici D11 v km 90 ve směru na Hradec Králové motorové vozidlo značky Fiat Ducato, RZ X, přičemž překročil nejvyšší dovolenou rychlost sníženou místní úpravou, tj. dopravní značkou „B 20a – Nejvyšší dovolená rychlost“, na 80 km/h. Měřicím zařízením LaserCam 4, výr č. LE0498, obsluhovaným ze služebního vozidla Policie ČR, byla vozidlu na vzdálenost 370,1 m naměřena rychlost 107 km/h, při odečtení možné odchylky měření u rychlostí nad 100 km/h, tj. ± 3%, tedy 103 km/h. Řidič tak překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 23 km/h, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Dále žalobce nepředložil ke kontrole řidičský průkaz, čímž porušil ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu. II. Obsah žaloby 3. Žalobce tvrdil, že byl na svých právech zkrácen přímo rozhodnutím žalovaného a také v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení a rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Dle něj byl porušen zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), zákon o silničním provozu a zákon č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „přestupkový zákon“). 4. Žalovaný dle jeho názoru nerespektoval ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť nevypořádal řadu odvolacích námitek. Jednalo se zejména o námitku týkající se obecných principů ústavnosti, právního státu a smyslu materiálního hlediska projednávaných skutků. Dále se jednalo o návrhy na provedení důkazu znaleckým posudkem určujícím délku brzdné dráhy vozidla, znaleckým posudkem popisujícím mechanismus výpočtu rychlosti měřeného vozidla v souladu s fyzikálními zákony a návrh na rekonstrukci skutku. Také se jednalo o námitku směřující ke způsobu odměňování příslušníků Policie ČR za prokázané přestupky a k přítomnosti potravin a sladkostí ve služebním vozidle, které mohly mít vliv na řádnou funkčnost silničního rychloměru. Konečně se pak jednalo o nedostatečné vypořádání se s námitkou podjatosti. 5. Konkrétně žalobce namítal to, že správní orgány nesprávně vyhodnotily jím vznesenou námitku podjatosti. Za vadný považoval postup správního orgánu prvního stupně, který podle něj, aniž by vyčkal na rozhodnutí o námitce podjatosti, nařídil ústní jednání, ačkoli byl v takové situaci povinen počkat, až představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena. Podle něj totiž do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, může tato provádět pouze úkony, které nesnesou odkladu. Takovým úkonem podle jeho názoru zcela určitě není ústní jednání, tudíž ústní jednání proběhlo v rozporu se zákonem. 6. Výše uvedený postup měl způsobit nezákonnost řízení. Žalobce byl zkrácen na svých právech, nemohl se účastnit provádění důkazů, nemohl navrhovat důkazy ani se vyjadřovat k nezákonnému vedení řízení, neboť dle jeho názoru důvodně očekával, že ve věci nebude jednáno. Tento nezákonný postup se opakoval ještě jednou, a to ve chvíli, kdy žalobce vznesl námitku podjatosti vůči oprávněné úřední osobě žalovaného a dalším úředním osobám. Ani tato námitka nebyla podle žalobce dostatečně vypořádána. Výše uvedeným postupem tak žalovaný podle žalobce poškodil jeho právo na spravedlivý proces, jež mu zaručuje Listina základních práv a svobod a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. 7. Dále žalobce namítal, že se správní orgán prvního stupně zákonným způsobem nevypořádal se zaviněním. Podle něj je pouhé konstatování, že jednal zaviněně, nedostatečné, protože je nutné zavinění prokázat a řádně odůvodnit. Za zcela nedostatečné považoval pouhé konstatování, že se skutky staly z nedbalosti, z toho usuzoval, že nebyla prokázaná jakákoliv míra zavinění domnělých přestupků. 8. Dalším žalobním bodem byl tvrzený nezákonný právní názor ve smyslu materiální stránky přestupku. Žalobce tvrdil, že správní orgán prvního stupně se s tímto vůbec nevypořádal, a to jak ve vztahu k přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, tak ve vztahu k přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Stejně jako v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí poukázal na dva rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-48, a ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004-48. Z těchto rozsudků mělo vyplynout, že správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem, tj. otázku, jestli došlo k naplnění obou stránek přestupku, tj. jak formální, tak materiální. Teprve poté, co je zjištěna i materiální stránka daného přestupku, lze dojít k závěru, že byl přestupek spáchán. Pokud je ovšem naplněna formální stránka, ale z hlediska stránky materiální dojde správní orgán k závěru, že jednáním nedošlo k ohrožení chráněného zájmu, má povinnost řízení zastavit. Žalobce považoval za chybný a nezákonný názor žalovaného, podle kterého je materiální stránka přestupku naplněna vždy, když dojde k porušení zákona, tj. k naplnění formální stránky přestupku. 9. Uvedl, že z rozhodnutí nevyplývá, kolik se v daném místě a v danou dobu nacházelo dalších účastníků silničního provozu, kteří mohli být ohroženi či omezeni jednáním žalobce. Dále se správní orgány nezabývaly povětrnostními vlivy, stavem vozovky nebo viditelností v daném místě. Také není jasné, jak byli ostatní účastníci provozu omezeni či ohroženi tím, že u sebe žalobce neměl řidičský průkaz. Měl za to, že žalovaný na dokazování těchto skutečností rezignoval proto, že závěr by poté musel znít, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku. S přihlédnutím k tomu je toho názoru, že projednávané skutky nejsou vůbec přestupkem, neboť materiální stránka přestupku naplněna nebyla. 10. Poslední žalobní námitkou pak bylo zpochybnění správnosti měření rychlosti. Žalobce tvrdil, že závěr o správnosti měření je pouhou spekulací, a to mimo jiné proto, že žalovaný neprovedl žalobcem navržený výslech zasahujících policistů a to i přesto, že poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které podle něj jejich výslech odůvodňovaly. Dále nebylo popsáno, jakým způsobem silniční rychloměr zpracovává data a počítá rychlost měřeného vozidla, dokonce do spisu ani nebyl založen návod k obsluze rychloměru. Ze spisu také nevyplynulo, kdo je vlastníkem rychloměru, kdo zabezpečuje jeho servis, zpracovává a archivuje data jím pořízená. 11. Dle žalobce ve spisu nebyly žádné důkazy, které by dokládaly, že došlo k překročení rychlosti na místě, které uvedl správní orgán prvního stupně, výstup z rychloměru byl podle něj z jiného místa. S ohledem na to nelze podle žalobce dovodit, kdy a především kde k projednávanému skutku došlo. Dovodit bylo možné pouze registrační a tovární značku automobilu. Vzhledem ke špatné kvalitě pořízených fotografií měl také za to, že jednání nebylo řádně zadokumentováno. Uzavřel, že nedošlo k překročení povolené rychlosti, a dodal, že rychlost byla také změřena chybně, také nebyla při převodu dat z rychloměru do analogové podoby vyhotovena doložka autorizované konverze. 12. S ohledem na výše uvedené žalobní námitky považoval žalobce rozhodnutí za nezákonná a navrhnul tak, aby krajský soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě 13. K námitce nevypořádání všech námitek žalovaný uvedl, že v řízení nevznikly žádné pochybnosti o skutkovém ději a tím ani nevznikla potřeba doplnit dokazování vypracováním znaleckých posudků. Zákonnost měření byla podle něj dostatečně prokázána, provedené měření bylo v souladu s návodem a nebylo zatíženo skutečnostmi, které by výsledek měření zkreslily. Odkázal také na strany 10 až 12 napadeného rozhodnutí, kde se výstupem z r