7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 4/2022- 29 - text 7 52 A 4/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v samosoudci JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: P. P. zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem sídlem náměstí 28. října 1898/9, 602 00 Brno proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, IČ 00007064 sídlem Olšanská 2, P.O.BOX 78, 130 51 Praha 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2022, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně, tj. Police České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje ze dne 15. 7. 2021, č. j. X, bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie v délce 3 roků, neboť cizinec porušil opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí správního vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo-li maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí a současně pobývá na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn, přičemž počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států evropské unie, byla stanovena od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Zároveň tímto rozhodnutím byla stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie do země státního občanství žalobce jako cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme a to do 10 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a zároveň nebyly shledány důvody znemožňující jeho vycestování dle ust. § 179 zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaným rozhodnutím pak byl výrok tohoto rozhodnutí správního orgánu I. stupně změněn pouze v části běhu počátku doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a to tak, že nově po této změně byl počátek této doby stanoven od okamžiku, kdy uplyne stanovená doba k vycestování. Zároveň žalovaným rozhodnutím ve zbylé části bylo výše zmíněné rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, přičemž tyto odvolací námitky v žalobě z odvolání zopakoval. Stejně jako v odvolání, tedy žalobce uvedl první námitku proti výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to v části, ve které výrok obsahuje „odkládací podmínku platnosti rozhodnutí“, kterou spatřuje v v uvedení podmínky „je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti“. Podle názoru žalobce tato podmínka způsobuje přinejmenším nevykonatelnost rozhodnutí, rozhodnutím o správním vyhoštění v otázce, zda je toto přiměřené se má zabývat prvostupňový orgán, úvaha o tom, zda vyhoštění žalobce se nepovažuje za nepřiměřené, se nepromítla do výroku rozhodnutí, kdy i nadále zůstala zmiňovaná odkládací podmínka. Touto námitkou se podle názoru žalobce žalovaný řádně nevypořádal, dle žalobce je rozhodnutí nevykonatelné z tohoto důvodu. Žalobce tedy považuje již rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro svoji neurčitost způsobené uvedením odkládací podmínky citací právního předpisu dle výrokové části za nezákonné, žalované rozhodnutí tuto nezákonnost neodstranilo a mělo by být též zrušeno. Žalobce dále zopakoval další odvolací námitku a uvedl, že se s ní žalovaný řádně nevypořádal. Tato námitka zahrnuje úvahu žalobce, že sice správní orgán I. stupně odůvodnil vydání rozhodnutí jednáním účastníka řízení, které vykazuje vysokou společenskou nebezpečnost, že se jedná o vědomé, opakující se a přímo narušující zájmy společnost chráněné jednotlivými předpisy, avšak správní orgán je současně policejním orgánem a nezahájil úkony trestního řízení pro podezření trestného činu dle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, což způsobilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný se s touto námitkou řádně nevypořádal, bylo logické, aby byly zahájeny úkony trestního řízení, pokud tak správní orgán I. stupně neučinil, svědčí to o tom, že zjevně jednání žalobce nebylo natolik závažné, protože by „jistě by toto úkony zahájeny byly“. Konečně třetí námitka žalobce, která byla uvedena i v odvolání, se týká skutečnosti, že správní orgán I. stupně údajně mezi důvody pro vydání rozhodnutí zařadil poukaz na vykonávanou výdělečnou činnost, avšak předmět řízení byl vymezen toliko neoprávněným pobytem a mařením výkonu soudního rozhodnutí, v žalobě, stejně jako v odvolání tedy žalobce tvrdil, že „z uvedeného, tak nelze dovodit, že správní orgán rozhodoval o jiném předmětu řízení než o tom, o němž bylo řízení zahájeno.“ Žalobce tedy opětovně uvedl, že výrok prvostupňového rozhodnutí je neurčitý a navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. 3. Žalovaný poukázal na obsah žalovaného rozhodnutí, setrval na závěrech v nich uvedených a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: 5. Ze správního spisu vyplývají a mezi účastníky nejsou sporné následující rozhodné skutečnosti: 6. Oba správní orgány dospěly shodně k závěru, že žalobce opakovaně porušoval právní předpis, když na území České republiky pobýval nejméně dne 14. 7. 2021, kdy byl kontrolován v rámci pobytové kontroly prováděné hlídkou Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Svitavy, Odboru cizinecké policie Krajského ředitelství police Pardubického kraje jako řidič motorového vozidla tovární značky Audi A4, přičemž pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn a současně mařil výkon soudního rozhodnutí, protože dne 16. 8. 1999 byl Okresním soudem v Ústí nad Labem rozsudkem pod č. j. 1 T 26/98-203 odsouzen pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři roky od 5. 2. 2001 a současně byl odsouzen podle § 57 odst. 1, 2 trestního zákoníku k trestu vyhoštění z území na dobu neurčitou, přičemž žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob na území České republiky a to s platností do 31. 12. 2999. Správní orgány vycházely z dalších podkladů, a to z Opisu evidence Rejstříku trestu fyzických osob, kdy bylo zjištěno, že žalobce uvedený trest vyhoštění nerespektoval již v roce 2013, kdy byl Okresním soudem v Lounech rozhodnutím vydaným pod číslem jednacím 2 T 3/2013 ze dne 11. 1. 2013 pravomocně odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť se zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu byl uložen trest vyhoštění a současně byl odsouzen pro úmyslný trestný čin dle § 348 odst. 1 tohoto zákona (padělání a pozměnění veřejné listiny) a to na dobu 24 měsíců podmíněné se zkušební dobou. Z uvedených podkladů tedy vyplynulo, že žalobce i přes uložený trest vyhoštění z území České republiky, který lze vykonávat pouze mimo toto území, výkon trestu opětovně mařil, kdy se v uvedený den, kdy byl kontrolován zmíněnou hlídkou dne 14. 7. 2021 na území České republiky zdržoval opět bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. 7. První žalobní námitka, kterou žalobce uvedl i v odvolání a se kterou se vypořádal i žalovaný v žalovaném rozhodnutí, míří proti určitosti výroku správního orgánu I. stupně, a to v části, kde se uvádí, že se žalobci „ukládá správní vyhoštění a stanoví se doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států evropské unie v délce 3 roků, neboť cizinec porušuje opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo-li maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí a současně pobývá na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“ Žalobce spatřuje tuto neurčitost v tom, že v této části výroku byla použita citace z právního předpisu uvedením podmínky „je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti“. 8. Podle ust. § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění (dále jen „správní řád“) se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle níž bylo rozhodováno a označení účastníků podle § 27 odst. 1. 9. Podle ust. § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedenou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami