1 As 125/2011 — Nejvyšší správní soud

30 A 5/2023- 32 - text  12 30 A 5/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobkyně: M. M. zastoupena advokátem JUDr. Ing. Rudolfem Coganem, Ph.D. sídlem Pražská 617, 509 01 Nová Paka proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. srpna 2022, č. j. MZP/2022/550/768, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2022, č. j. MZP/2022/550/768, a rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku ze dne 18. 5. 2022, č. j. KRNAP 04442/2022, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 800 Kč, a to do 10 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. srpna 2022, č. j. MZP/2022/550/768 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 5. 2022, č. j. KRNAP 04442/2022 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), vydané ve správním řízení sp. zn. KRNAP 02980/2022 zahájeném doručením oznámení o zahájení řízení ze dne 11. 4. 2022. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyně shledána vinnou z porušení § 37 odst. 3 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), kterým spáchala přestupek na úseku ochrany přírody a krajiny podle § 88 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, za což jí byla uložena pokuta ve výši 60 000 Kč, stejně jako povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Přestupku se žalobkyně měla dopustit tím, že nejpozději v létě 2020 na pozemek p. č. XA, v k. ú. X, umístila jurtu a její příslušenství (sklad dřeva, suché WC). Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí je dále uvedeno: „Jurta je užívána k pobytu osob, jedná se proto o táboření. Pozemek, na kterém je jurta umístěna, se nachází v ochranném pásmu Krkonošského národního parku, v ptačí oblasti a evropsky významné lokalitě, mimo zastavěné území obce. K táboření mimo místa vyhrazená orgánem ochrany přírody opatřením obecné povahy a mimo zastavěná území obcí, v ochranném pásmu národního parku, se vyžaduje souhlas orgánu ochrany přírody. Souhlas orgánu ochrany přírody obviněná nemá.“ II. Shrnutí obsahu žaloby 3. Žalobkyně se ve své včas podané žalobě ze dne 8. 9. 2022, doručené téhož dne Městskému soudu v Praze, a dne 30. 12. 2022 pravomocně postoupené Krajskému soudu v Hradci Králové, domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 4. Předně namítla, že ani správní orgán I. stupně, ani žalovaný o skutku rozhodovat nemohl, neboť se jedná o rei judicatae a o skutku, jak je popsán ve výroku prvoinstančního rozhodnutí, bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. 5. Dne 12. 4. 2021 dle žalobkyně vydal správní orgán I. stupně ve správním řízení rozhodnutí č. j. KRNAP 03154/2021, jímž uznal žalobkyni jako fyzickou osobu vinnou z porušení § 37 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, čímž se měla dopustit přestupku dle § 87 odst. 1 písm. f) citovaného zákona. Text výroku citovaného rozhodnutí zní: „Přestupku se obviněná dopustila tím, že na pozemek parc. č. XA, k. ú. xx, umístila jurtu a její příslušenství (např. sklad dřeva, suché WC), a to nejpozději v létě 2020. Pozemek, na kterém byla jurta umístěna, se nachází v ochranném pásmu Krkonošského národního parku, v ptačí oblasti a evropsky významné lokalitě. K umisťování, povolování staveb, změně způsobu využití pozemků v ochranném pásmu zvláště chráněného území je nutný souhlas orgánu ochrany přírody, který obviněná neměla. Přestupku se obviněná dopustila z vědomé nedbalosti.“ Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 6. 2021, pod č. j. MZP/2021/550/723 (dále jen „druhostupňové rozhodnutí předcházejícího řízení“), citované rozhodnutí zrušil a řízení v této věci zastavil. V odůvodnění žalovaný uvedl, že skutek není přestupkem. 6. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobkyně s ohledem na závěr druhostupňového rozhodnutí předcházejícího řízení domnívala, že svým jednáním nejednala protiprávně, byl podle ní porušen princip legitimního očekávání. 7. Dále žalobkyně tvrdí, že správnímu orgánu I. stupně bránila vést řízení překážka litispendence, dne 9. 3. 2022 oznámil žalobkyni správní orgán I. stupně zahájení správního řízení pod sp. zn KRNAP 02551/2021/01/400 o přestupku dle § 87 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny, a v tomto řízení vydal správní orgán I. stupně dne 8. 4. 2022 usnesení o zastavení řízení z důvodu, že skutek nespáchala žalobkyně jako fyzická osoba, ale žalovaná jakožto podnikající fyzická osoba. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání. 8. Žalobkyně v návaznosti na tvrzenou překážku litispendence uvedla, že řízení zahájené správním orgánem I. stupně dne 9. 3. 2022 bylo zahájeno pro ten samý skutek jako řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí, nicméně s rozdílem, že v prvním případu bylo řízení vedeno proti fyzické (nepodnikající) osobě, nikoliv proti podnikající fyzické osobě. Pokud by byl akceptován názor, že se v daném případě jedná o dvě různé osoby, dle žalobkyně má tedy správní orgán povinnost vést jedno společné řízení dle § 88 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), který stanoví, že „ve společném řízení se projednají rovněž přestupky více podezřelých, jestliže spolu souvisejí, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán.“ 9. V další žalobní námitce žalobkyně uvedla, že ačkoliv byla uznána vinnou za „táboření spočívající v umístění jurty a příslušenství…“, správní orgán I. stupně toto tvrzení nedokazuje, ba ani netvrdí. Správní orgán I. stupně, potažmo i žalovaný se totiž v odůvodnění svých rozhodnutí soustředili na prokázání umístění jurty s příslušenstvím. Žalobkyně si tak pokládá otázku, zda jí byla uložena sankce za táboření či za umístění jurty s příslušenstvím, případně za kumulaci těchto jednání. Žalobkyně podotýká, že v předcházejícím správním řízení bylo prokázáno maximálně umístění jurty s příslušenstvím, o němž však již dříve bylo pravomocně rozhodnuto, že není přestupkem. 10. Žalobkyně taktéž polemizuje s definicí termínu „táboření“, z odůvodnění prvoinstančního i napadeného rozhodnutí není patrné, zda za táboření považuje správní orgán I. stupně, potažmo žalovaný i umístění jurty s příslušenstvím. Žalobkyně vychází z obecného významu táboření, kterým je „…souhrn činností, které umožnují pobyt ve volné přírodě spojený s možností přenocování. V dnešní době je to nejčastěji jedna z forem rekreace. Táboření je obvykle spojeno s jinými aktivitami, např. turistika nebo rybaření. Jedná se především o a) postavení stanu nebo jiného přístřešku, b) příprava stravy (ohně), hygiena, z čehož nejproblematičtější je defekace, d) likvidace odpadků.“ Za táboření tak podle žalobkyně nelze označit každou z uvedených činností, jen jejich souhrn. Pokud má být táboření trestáno, musí konkrétní osoba naplnit všechny jeho znaky. Žalobkyně vzhledem ke skutečnosti, že v blízkosti bydlí v domě, tyto činnosti na uvedeném místě nečinila. III. Podstata vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 7. 11. 2022 navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro její nedůvodnost. 12. K žalobkyní namítanému tvrzení, že pojem táboření není v právním řádu vymezen, žalovaný uvedl, že tento termín je definován např. na str. 142 Komentáře k zákonu o ochraně přírody a krajiny (Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář. Edited by Ladislav Miko - Hana Borovičková. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. XVII, 590. ISBN 9788071795858.) takto: „Pod pojmem táboření se rozumí setrvávání osob na jednom místě mimo budovy pomocí přístřešků jakéhokoliv druhu, např. stanu. V praxi se za táboření považuje zejména přebývání na jednom místě v přírodě přes noc (nocování)“, a tedy je obsah pojmu, tak jak ho chápe, ve shodě s uvedeným komentářem. 13. Nicméně žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí netvrdí, že by se táboření měla dopouštět přímo žalobkyně, ale že jurtu na pozemek umístila a nabízela ji k pobytům osob v přírodě (táboření), aniž by si k tomu opatřila souhlas orgánu ochrany přírody, a aniž by bylo předmětné místo pro tento účel vyhrazeno orgánem ochrany přírody, čím měla žalobkyně porušit zákaz stanovený v § 37 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny (viz str. 4 napadeného rozhodnutí). 14. Dále se žalovaný vyjádřil k žalobní námitce vztahující se k porušení zásady rei iudicatae. Konstatoval, že se k této námitce uplatněné již v odvolání proti prvo