Krajský soud v Hradci Králové 31 Af 30/2018 – Postup odvolacího orgánu

Správce cla zahájil dne 7. 8. 2013 u žalobce kontrolu po propuštění zboží prováděnou dle čl. 78 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se provádí celní kodex Společenství (dále celní kodex) a dle § 127 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“).

Na základě zjištění Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“) správce cla dne 25. 3. 2015 doměřil antidumpingové clo a předepsal penále dle § 251 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Z žaloby je patrná nespokojenost žalobce s výsledkem odvolacího řízení, když Generální ředitelství cel jeho odvolání nevyhovělo a potvrdilo (změnilo, ohledně předepsání antidumpingového cla v podstatě však potvrdilo) čtyři dodatečné platební výměry Celního úřadu pro Královéhradecký kraj s předpisem antidumpingového cla.

Žalobce uvedl, že celní úřad a žalovaný opírají svá zjištění o Zprávy OLAF na základě provedených misí OLAF na Tchaj-wanu. Dle názoru žalobce neprokázal žalovaný, že by OLAF postupoval v souladu s nařízeními č. 1073/1999 a č. 883/2013.

Žalobce uvedl, že podle čl. 211 Smlouvy o založení Evropského společenství má pro zajištění řádného fungování a rozvoje společného trhu Komise vlastní rozhodovací pravomoci. K zajištění svých pravomocí Komise zřídila rozhodnutím č. 1999/352/ES, ESUO, Euratom Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF). Podle čl. 2 tohoto rozhodnutí OLAF vykonává pravomoci Komise. Žalobce považoval za zřejmé, že východiskem pro činnost úřadu OLAF ve třetích zemích je uzavření příslušné dohody o spolupráci a vzájemné pomoci s třetí zemí (viz čl. 1nařízení č. 883/2013).

Žalobce uvedl, že žalovaný si vyžádal stanovisko OLAF ze dne 7. 2. 2017 (č.j. 9252-2/2017-900000-304.3), jehož argumentaci přebírá do svých rozhodnutí. Zaslané stanovisko OLAF není zřejmě oficiálním stanoviskem úřadu OLAF, neboť není vyhotoveno na úřední listině s náležitostmi, které takové oficiální listiny zpravidla obsahují (hlavičkový papír, označení úřadu, který listinu vydal, číslo jednací, předmět odpovědi, rekapitulace dotazu, podpis oprávněné osoby). I přes tyto formální nedostatky zaslané stanovisko obsahuje věcné důvody.

Žalovaný uvádí, že čl. 3 nařízení č. 883/2013 odkazuje na „jakékoliv jiné platné právní instrumenty (nástroje)“. Dle názoru žalobce ovšem formulace „jakékoliv jiné platné právní nástroje“ není vyjádřením varianty. Aby se jednalo o vyjádření varianty, tj. že je možné vyšetřování ve třetích zemích jen na základě „jiných platných právních nástrojů“, muselo by být před touto variantou použita spojka „nebo“. V čl. 3 je před slovy „jiných platných právních nástrojů“ použita spojka „a“, která vyjadřuje kumulativní výčet. Jde o vyjádření dvou možností, které musejí být splněny současně (viz čl. 42 Legislativních pravidel vlády, www.vlada.cz). Dle názoru žalobce je ovšem podstatný článek 1 nařízení, dle kterého musí být uzavřena dohoda o spolupráci s třetí zemí. K tomuto závěru lze dospět i ze srovnání anglické verze nařízení č. 883/2013, která také obsahuje spojku „a“ („…and any other legal instrument in force”). Pro úplnost žalobce dodává, že pojem „jakékoliv jiné platné právní instrumenty“ (které je použito ve stanovisku OLAF) nebo „jiné platné právní nástroje“ (viz čl. 3) není v tomto nařízení definován a ani z důvodové zprávy k tomuto nařízení není zřejmé, proč byl tento pojem použit (oproti nařízení č. 1073/1999, ve kterém tento pojem není vůbec použit).

Žalovaný dále odkazuje na čl. 19 nařízení č. 515/97, dle kterého OLAF může informace shromážděné v rámci vyšetřování sdílet do třetí země a na čl. 20, dle kterého může OLAF provádět ve třetích zemích mise pro správní a vyšetřovací spolupráci. Dle žalovaného tato ustanovení „zřetelně předpokládají výměnu důkazů/dokumentů se třetí zemí, i když není podepsána výslovná smlouva o administrativní spolupráci.“ S tímto názorem žalobce nesouhlasí. Žalovaný přehlíží, že čl. 19 nařízení č. 515/97 stanoví podmínku „pokud se dotčená třetí země právně zavázala poskytovat pomoc…“. Obdobně čl. 20 téhož nařízení pro vysílání misí do třetích zemí stanoví podmínku, že Komise může mise vysílat „za podmínek stanovených v článku 19“, tj. za podmínky, že se „třetí země právně zavázala poskytovat pomoc.“ Třetí země se právně zaváže poskytovat pomoc tehdy, pokud uzavře příslušnou dohodu o spolupráci a vzájemné pomoci s Unií dle čl. 1 nařízení č. 883/2013.

Ze stejného důvodu žalobce odmítl i další argument žalovaného, v němž uvádí, že dle čl. 14 nařízení č. 883/2013 mohou být dohodnuta správní ujednání OLAF s kompetentními orgány třetích států. To je ovšem možné pouze za podmínky, že Unie uzavřela s třetí zemí příslušnou dohodu o spolupráci a vzájemné pomoci (čl. 1 téhož nařízení).

Pokud žalovaný upozorňuje na anglické a slovenské znění čl. 3 nařízení č. 883/2013, dle názoru žalobce není tento poukaz relevantní. Anglická verze je ve shodě s českou verzí, ze slovenské verze je naopak zřejmé, že soulad s jinými platnými právními nástroji je dovětkem k předchozí části textu, jinak řečeno, kompetenci OLAF provést mise na Tchaj-wanu nemohly založit samotné „jiné právní nástroje“, ale pouze uzavřená mezinárodní dohoda mezi Unií a Tchaj-wanem.

Žalobce shrnul, že ačkoliv žalovaný sice uvádí odkazy na relevantní ustanovení nařízení EU, která upravují konkrétní postupy spolupráce úřadu OLAF s příslušnými úřady třetí země, přehlíží však, že aby mohlo dojít k naplnění spolupráce (poskytnutí informací třetí zemi, uskutečnění mise ve třetí zemi), musí být nejdříve založeno oprávnění úřadu OLAF k vyšetřování ve třetí zemi na základě dohody o spolupráci a vzájemné pomoci, kterou uzavírá Unie se třetí zemí.

Žalobce tedy shrnul:

Žalovaný nikde neuvedl ani žalobci nedoložil, podle jaké dohody o spolupráci se státem Tchaj-wan, byl OLAF oprávněn provést kontrolu v tomto státě. Na žádnou dohodu se neodvolává ani Zpráva OLAF z mise č. 1 a mise č. 2. Z výše uvedeného vyplývá, že postup (mise) OLAF byl mimo kompetence, které mu byly svěřeny nařízeními č. 1073/1999 a č. 883/2013.

Žalobce namítá, že během mise č. 1 prováděli úkony pracovníci úřadu OLAF, kteří neměli zmocnění k provádění těchto úkonů. Žalobce v odvolacím řízení ověřoval postup OLAF ve vztahu k tchajwanskému celnímu vyšetřovacímu oddělení (dále jen „ DOI“) během mise č. 1 za účelem zjištění, jakým způsobem byla vyhotovena tabulka v EXCEL, která obsahovala údaje o dovozech do EU a která byla důkazem pro doměření antidumpingového cla. Tato tabulka totiž obsahovala údaje, které tchajwanské celní vyšetřovací oddělení nemohlo znát (např. číslo českého JSD, kterým společnost dovezla zboží do České republiky). Jak vyplývá ze Zprávy z mise č. 1, pracovnice OLAF B. E. zaslala mail na tchajwanské celní vyšetřovací oddělení dne 1. 8. 2013 a žalobce požadoval o doložení tohoto mailu, aby zjistil, jaké údaje poskytl OLAF úřadu DOI. Za tímto účelem žalobce požádal o listiny ze spisu (viz dopis žalobce ze dne 18. 7. 2015 označený jako Nahlížení do spisu dle § 66 daňového řádu. Na tento požadavek odpověděl odvolací orgán Výzvou ze dne 16. 10. 2015 (č.j. 39362-8/2015-900000-304.3). Žalobce na výzvu reagoval písemností (označenou jako Odpověď na Výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení (č.j. 39362-8/2015-900000-304.3 ze dne16.10.2015), ve které doplnil důvody, proč požaduje doložit mail od B. E. Žalobce tak hodlal získat informaci, jakým způsobem byla vytvořena tabulka v EXCEL, která byla důkazem pro doměření antidumpingového cla. Ve Výzvě žalovaný sdělil, že tento email od OLAF neobdržel. Dle žalovaného jde o dokument, který obsahuje údaje o jiných subjektech, byl podkladem pro Zprávu OLAF, přičemž důkazním prostředkem je Zpráva OLAF nikoliv dílčí podklady pro její vytvoření, které mají charakter „meziresortní“ komunikace. S tím žalobce nesouhlasí.

B. E. byla jmenována jako vyšetřovatelka v Oprávnění Thor(2014)13603 –16. 5. 2014. Toto Oprávnění bylo podkladem pro provedení mise č. 2. Naopak v OprávněníThor(2013) 22473 – 6. 9. 2013 je jako vyšetřovatel uveden G. J., J. T a M. A. Toto Oprávnění bylo podkladem pro provedení mise č. 1. Mail, který požadoval žalobce zaslat, je však datován dne 1. 8. 2013, tj. v době, kdy B. E. nebyla vůbec pověřena prováděním vyšetřování na Tchaj-wanu (ledaže by byla B. E. oprávněna vyšetřovat případ bez toho, že by byla výslovně zmocněna účastnit se mise č. 1 na Tchaj-wanu). Je zřejmé, že úkon ze dne 1. 8. 2013 učiněný B. E. byl proveden nad rámec jejího zmocnění (zmocněna byla až dne 16. 5. 2014). Došlo-li k provádění některých úkonů mimo rámec zmocnění, jsou tyto úkony nezákonné. Pokud jde o argument, že se jedná o „meziresortní“ komunikaci (str. 21 rozhodnutí žalovaného), jde o argumentaci mylnou. Mailová komunikace proběhla mezi OLAF a celními orgány Tchaj-wanu. OLAF vykonává působnost Evropské komise (viz čl. 2 Rozhodnutí Komise č. 1999/352/ES, ESUO, Euratom o zřízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). Tchajwanské celní vyšetřovací oddělení (DOI) je součást tchajwanského ministerstva financí. Jde o vztah dvou odlišných subjektů, které nejsou součástí téhož „resortu“.

Žalobce shrnul:

Podle názoru žalobce Zprávy OLAF a v nich obsažené tabulky v EXCEL nejsou závazným důkazním prostředkem, neboť údaje v nich obsažené nebyly doloženy celními deklaracemi na dovoz zboží z Čínské lidové republiky a celními deklaracemi na vývoz zboží z Tchaj-wanu.

Nařízení EU stanoví povinnost vypracovat zprávy OLAF s ohledem na procesní požadavky stanovené právními předpisy dotyčného členského státu. Podle názoru žalobce Zpráva OLAF (včetně tabulek v EXCEL) tyto požadavky nesplňuje (žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 232/02), neboť žádné bezprostřední důkazní prostředky neobsahuje. Vychází pouze z předaných tabulek v EXCEL z celní databáze Tchaj-wanu. U nich nelze dle žalobce vyloučit možnost chyby.

Žalobce tedy uvedl, že OLAF převzal údaje z celní databáze Tchaj-wanu. Celní správa Tchaj-wanu (OP CS) ale nedoložila celní deklarace na údajný dovoz z Čínské lidové republiky a následný vývoz z Tchaj-wanu. Žalovaný vyšel z toho, jak tchajwanské celní vyšetřovací oddělení (DOI) vyplnilo tabulky v EXCEL. Není vůbec vyloučeno, že mohlo dojít k neúmyslné chybě.

Žalobce uvedl, že v odvolání žádal, aby byly jako důkazní prostředek o ztotožnění zásilek doloženy celní deklarace na dovoz zboží z Čínské lidové republiky na Tcha-jwan a vývozní celní deklarace na vývoz zboží z Tchaj-wanu do České republiky. Jedině tak by bylo možné osvědčit tabulky v EXCEL jako hodnověrný důkazní prostředek.

Žalobce vyslovil přesvědčení, že Zprávy OLAF včetně tabulek v EXCEL, musí obstát z hledisek hodnocení důkazů, jak vyplývá z § 92 daňového řádu a judikatury Nejvyššího správního soudu.

Žalobce uvedl, že z porovnání obou tabulek je zřejmé, že OLAF u mise č. 1 a mise č. 2 doložil zcela odlišnou tabulku než u mise č. 3. Zatímco tabulka v Excel VL+OF+2015+0202_reply_TWDOI_122016-1 týkající se mise č. 3 obsahuje každou řádku z přijaté faktury dvakrát, tak tabulka týkající se mise č. 1 a mise č. 2 obsahuje sumarizované údaje u popisu komodity. OLAF údaje v tabulkách údajně získal od tchajwanského celního vyšetřovacího oddělení (DOI). Tabulky se však zásadním způsobem liší v popisu komodity. Konkrétně lze tedy poukázat na to, že u mise č. 1 neobsahuje *PDF tabulka v Annex č. 4 Zprávy z mise č. 1 (str. 27/117 až 28/117) žádný popis zboží a celé JSD je sumarizováno do jednoho řádku tabulky.

U mise č. 3 obsahuje tabulka v EXCEL 292 řádků, ačkoliv přijatá faktura č. FQ20120015 ze dne 5. 8. 2012, kterou bylo nakoupeno zboží na JSD č. 12CZ1703001JWKVYS0, obsahuje 146 řádků. Protože bylo zboží umístěno ve dvou kontejnerech (č. MSKU2886830 a č. MSKU2977919), je každá položka uvedena v tabulce dvakrát.

Žalobce uvedl, že důkazní hodnota tabulek v EXCEL z tchajwanské celní správy je velmi omezena, neboť i samotné tchajwanské Celní vyšetřovací oddělení (DOI) přiznalo, že „se původně domnívalo, že spojovací prostředky mohly být při dovozu na Tchaj-wan špatně popsány.

Dále dle žalobce nelze dovodit, že evidencí „množství“ je evidována každá položka zboží. V této souvislosti žalobce upozornil tabulku předloženou jako součást mise č. 3, dle které bylo doměřeno antidumpingové clo na zboží dovezené mimo jiné na JSD č. 12CZ1703001JWKVYS0. V této tabulce je ovšem zboží přijaté na výše uvedené JSD evidováno za každou položku šroubu, matici podle jejich velikosti a závitu, které jsou uvedeny na faktuře a nikoliv pouze za veškeré množství zboží pod kódem 731815. Konkrétně lze tedy uvést, že přijatá faktura č. FQ20120015 ze dne 5. 8. 2012 (týkající se JSD č. 12CZ1703001JWKVYS0) obsahuje členění jako např. M05x055, M05x060, M05x070 atd. Pokud tabulka z mise č. 3 obsahuje členění těchto šroubů dle jejich velikosti M05x055, M05x060, M05x070 atd., je dle žalobce evidentní, že tabulka je uměle dotvořena.

Dle názoru žalobce tabulka v EXCEL z mise OLAF č. 1 a mise č. 2 nesplňuje test pravdivosti (věrohodnosti). Obě tabulky se liší ve způsobu popisu komodity. Není vůbec zřejmé, jak je možné, že v tchajwanské celní databázi jsou údaje o dovozech z Čínské lidové republiky na Tchaj-wan a následných vývozech z Tchaj-wanu do Evropy pokaždé evidovány zcela odlišně. Žalobce namítá, že tabulka v EXCEL z mise č. 1 a z mise č. 2, kterou předložil OLAF a kterou měl údajně získat od tchajwanského Celního vyšetřovacího oddělení (DOI) zřejmě v neúplné podobě (jen s některými sloupci), není originální listinou, ale dodatečně doplněnou tabulkou. S touto tabulkou bylo manipulováno a není zaručena její věrohodnost původu a neporušitelnost obsahu.

Žalobce dále namítá, že Zprávy OLAF neobstojí z hlediska testu věrohodnosti také z hlediska tvorby a procesu vzniku tohoto důkazního prostředku.

Ze Závěrečné zprávy OLAF (část 2.2, str. 4) vyplývá, že OLAF již na podzim roku 2011 pojal podezření či obdržel upozornění, že spojovací prostředky čínského původu jsou odesílány přes Tchaj-wan, čímž zřejmě dochází k obcházení antidumpingového opatření. Členské země EU byly o tomto podezření informovány na schůzkách konaných dne 29. až 30. 11. 2011 a dne 14. 3. 2012 a dále sdělením AM 2012/010 ze dne 27. 6. 2012.

OLAF se nejdříve obrátil na členské státy, aby poskytly údaje o dovozech týkajících se 21 tchajwanských společností (viz str. 3 Zprávy z mise č. 1; příp. str. 5 Závěrečné Zprávy OLAF bod 2.3), a to sdělením AM 2012/010 ze dne 18. 7. 2012. Členské státy poskytly OLAF údaje o dovozu zboží z Tchaj-wanu. Česká republika tak učinila dne 1. 10. 2012, kdy odeslala na OLAF tabulky s údaji o požadovaných dovozech (tato informace vyplývá z odpovědi žalovaného – výzvy ze dne 16. 10. 2015 pod č.j. 39362-8/2015-900000-304.3). OLAF zkompletoval jednotlivé údaje o dovozech z Tchaj-wanu za všechny členské státy a dne 1. 8. 2013 zaslala pracovnice OLAF (B. E.) prostřednictvím e-mailu tabulku s čísly kontejnerů, názvu odesílatele a přepravce na tchajwanské celní vyšetřovací oddělení (DOI), což vyplývá z Annex č. 2 Zprávy z mise č. 1 (str. 14). Dne 23. 10.2013 zaslalo tchajwanské celní vyšetřovací oddělení (DOI) mailem odpověď OLAF. Tato odpověď obsahuje dopis ředitele DOI (C., Y.-L.).

Z dokumentů tedy vyplývá, že OLAF odeslal DOI informace o 2 600 kontejnerech, které shromáždily členské státy (viz str. 5 Zprávy z mise č. 1), DOI se podařilo za téměř tři měsíce v jeho databáze identifikovat pouze 1 110 kontejnerů (viz dopis ředitele DOI, dále str. 5 Zprávy z mise č. 1). OLAF se poté s DOI dohodl, že DOI provede identifikaci dalších dovozů a zpětných vývozů pouze k osmi tchajwanským společnostem (viz Zpráva z mise č. 2 str. 8). DOI tímto způsobem dohledal dalších 226 zásilek (tj. 220 kontejnerů; viz str. 9 Zprávy z mise č. 2). Tato činnost mu však zabrala další rok (viz dopis DOI ze dne 16. 10. 2014, který je uveden ve Zprávě z mise 2 na str. 9 – viz níže).

Žalobce shledává následující pochybení při získání důkazních prostředků:

Ze Zprávy z mise č. 2 vyplývá, že 16. 10. 2014 obdržel OLAF od DOI dopis (OLAF2014037-1) uvádějící výsledky jeho dosavadního vyšetřování (str. 9 Zprávy z mise č. 2). Dle DOI se mělo jednat o 226 zásilek (220 kontejnerů) spojovacích prostředků dovezených osmi tchajwanskými společnostmi z Čínské lidové republiky na Tchaj-wan na základě celního odbavení F1 (dovoz do bezcelní oblasti) nebo L1(dovoz do celního skladu), které měly být opětovně vyvezeny do EU na základě celního odbavení D5 (vývoz z celního skladiště) nebo F5 (vývoz z bezcelní oblasti).

Žalobce shledává následující pochybení při získání důkazních prostředků:

Není možné tvrdit, že neuvedení čísel kontejnerů u údajného dovozu z Čínské lidové republiky nemá vliv na důkazní sílu Zprávy OLAF. Vždyť správce cla a žalovaný postavili doměření cla u zásilek spojovacího materiálu dovezeného z Tchaj-wanu na jejich ztotožnění pomocí čísel kontejnerů, která byla shodná na českých JSD (kterými společnost zboží proclila v ČR) s čísly kontejnerů v databázi tchajwanské celní správy u vývozu z Tchaj-wanu.

Neuvedení čísel kontejnerů nelze „omluvit“ ani případným poukazem na (nutnou) omylnost a nedokonalost lidského jednání, tedy i jednání tchajwanského celního vyšetřovacího oddělení.

Ztotožnění zásilek bylo provedeno prostřednictvím čísel kontejnerů. Pokud ale žalovaný, správce cla a OLAF tvrdí, že dovezené zásilky pocházejí z Čínské lidové republiky a na Tchaj-wanu byly přeloženy, pak je zcela nepochopitelné, proč tabulky v EXCEL neobsahují čísla kontejnerů na údajný dovoz tohoto zboží z Čínské lidové republiky na Tchaj-wan, když údajně všechny údaje v tabulce jsou pravdivé. Čísla kontejnerů u dovozu z Čínské lidové republiky jsou uvedena pouze u JSD č. 12CZ1773001D8LGPI4.

Shrnutí provedené žalobcem:

Žalobce je přesvědčen, že jeho argumentace zpochybňuje správnost tabulek v EXCEL i z dalších hledisek, když v odvolání namítal nesrovnalosti v tabulkách ve srovnání s jinými důkazními prostředky. a) JSD č. 12CZ17610012XYKFV6 (kontejner č. MEDU2301921) a JSD č. 12CZ1761001FQ5SX04 (kontejnery č. MEDU1720482, MEDU2159289) a1) JSD č. 12CZ17610012XYKFV6

V žalobcem vzpomínaných tabulkách se vyskytují následující nesrovnalosti:

V žalobcem vzpomínaných tabulkách se vyskytují následující nesrovnalosti:

V žalobcem vzpomínaných tabulkách se vyskytují následující nesrovnalosti:

Žalobce uvedl, že je oprávněn zpochybnit věrohodnost důkazních prostředků, o které opřel žalovaný výrok svých rozhodnutí. Žalovaný nedoložil celní deklarace na dovoz zboží z Čínské lidové republiky na Tchaj-wan a vývozní celní deklarace z Tchaj-wanu do EU či Singapuru, kterými by prokázal správnost tabulek v EXCEL. Celní orgány nedoložily, jakým způsobem došlo ke spárování zásilek spojovacích prostředků dovezených z Čínské lidové republiky na Tchaj-wan a vyvezených z Tchaj-wanu do EU či Singapuru. Pro spárování zásilek musí existovat „klíč“ či algoritmus, jehož základ je v počítačově vedené evidenci. Zprávy OLAF žádný takový „klíč“ či algoritmus nepopsaly a nedoložily. Aby tento „klíč“ existoval, musela by být doložena auditní stopa mezi dovezeným kontejnerem na Tchaj-wan a jeho naložením právě na ty kontejnery, které dovezl žalobce (jako důkaz si lze představit kopie odpisových karet zboží vedené tchajwanskými celními orgány). Žalovaný konstatuje, že zárukou správnosti je fakt, že tabulky v EXCEL zpracovalo tchajwanské celní vyšetřovací oddělení (DOI). Ale tento důkaz není autentický, je zprostředkovaný a žalobce nemá žádnou možnost zjistit, zda DOI provedl správné spárování zásilek. Na jedné straně žalovaný měl k dispozici originální důkazní prostředky od žalobce, které tvořily uzavřený řetězec na sebe navazujících dokladů osvědčujících správnost původu zboží na Tchaj-wanu, které jako důkaz odmítl. Současně se ale žalovaný opírá o zprostředkované, neautentické, odvozené, neoriginální důkazní prostředky, kterým jsou Zprávy OLAF. Ty však za důkaz považuje.

Podle názoru žalobce nedosahují důkazy žalovaného ani nejnižší důkazní standard, neboť věrohodnost tabulek v EXCEL je zásadním způsobem vyvrácena. Bez prokázání „klíče“ či algoritmu“ spárování zásilek v objemu miliard šroubů, matic a podložek nelze uvěřit, že jsou tabulky věrohodné.

Žalobce navrhuje, aby se soud obrátil dle § 93 odst. 4 daňového řádu ve spojení s § 57 odst. 1 daňového řádu na tchajwanské celní vyšetřovací oddělení (Department of investigation customs administration, 9F, 13 TA Cheng Street, Taipei, Taiwan) a vyžádal si originální celní deklarace na dovoz zboží z Čínské lidové republiky na Tchaj-wan a celní deklarace na vývoz zboží z Tchaj-wanu, které bylo procleno na JSD č. 12CZ17610012XYKFV6, č. 12CZ1761001FQ5SX04, č. 12CZ1761001IDEBWG9 a č. 12CZ1773001D8LGPI4. Čísla celních deklarací jsou uvedena v tabulkách v EXCEL (resp. ve Zprávách OLAF z mise č. 1 a mise č. 2).

Dále žalobce navrhuje, aby si soud současně vyžádal „klíč“ či „algoritmus“, jakým byly spárovány zásilky z Čínské lidové republiky se zásilkami dovezenými žalobcem. Tímto „klíčem“ mohou být odpisové karty zboží, které běžně používá česká celní správa při provozování celních skladů či svobodných pásem.

Žalobce uplatnil vlastní verzi skutkového stavu, když předložil osvědčení o původu zboží (certificate of origin), která prokazují tchajwanský původ zboží. Tyto certifikáty obsahují jméno tchajwanského prodávajícího (SHIAU YOUNG INDUSTRY CO., LTD a ZHAO HSI INDUSTRY CO., LTD.) a navazují na další předložené dokumenty (bill of lading, faktura, české JSD). Tyto doklady tvoří uzavřený řetězec na sebe navazujících důkazů. Žalobce se vymezil vůči zprávě OLAF vlastní věrohodnou skutkovou verzí případu a předložil celním orgánům důkazy o tom, že skutkový stav je jiný, než k jakému žalovaný dospěl. Navíc navrhl provedení důkazních prostředků, které žalovaný odmítl provést.

Důkazem jsou dle žalovaného obě Zprávy OLAF. Žalobce ale tento důkaz zpochybnil. Žalovaný všechny výhrady žalobce odmítl, a tabulku používá jako důkaz, který má údajně vyvracet správnost důkazních prostředků předložených společností. Dochází k zacyklování, neboť údaje v tabulce v EXCEL žalobce právně relevantně zpochybnil, ale tyto údaje přitom žalovaný používá pro zpochybnění údajů (důkazů), které předložil žalobce. Podle názoru žalobce Zpráva OLAF ještě netvoří skutková zjištění, neboť skutková zjištění by měla vyplývat z důkazů předložených žalobcem. Tímto důkazem je listina certificate of origin a bill of lading.

Žalobce během kontroly jako důkaz o původu zboží na Tchaj-wanu předložil certificate of origin (osvědčení o původu) vydané Tchajwanskou textilní federací (certificate of origin č. TF12IA00413, TF12IA00435, TF12IA00436 a TF12IA00372), dle kterých je zboží původem z Tchaj-wanu. Žalovaný tento důkaz jako původu zboží odmítl, když uvedl, že tento certifikát o původu není vydán dle žádného právního předpisu EU ani podle žádné mezinárodní smlouvy, kterou by byla EU či její členské státy vázány. U tohoto certifikátu není ani založena povinnost administrativní spolupráce mezi Tchaj-wanem a EU. Dle žalovaného není patrno, podle jakých předpisů byl vydán, a proto tento certifikát nemůže mít jiný než podpůrný charakter, a to do nejpozději do doby, než se prokáže něco jiného (str. 28).

Žalovaný dle názoru žalobce přehlédl čl. 47 nařízení Komise č. 2454/93, kterým se provádí celní kodex Společenství, ve kterém jsou stanoveny obecné požadavky na osvědčení o nepreferenčním původu zboží při dovozu. Dle bodu a) musí být vydáno orgánem nebo jiným spolehlivým subjektem řádně pověřeným k provádění těchto úkonů vydávající zemí a dle bodu b) musí obsahovat veškeré údaje potřebné ke ztotožnění výrobku, jehož se týká. Předložené certificate of origin tyto podmínky splňují. Není tedy pravda, co tvrdí žalovaný, že z „textu certificate ani nevyplývá, že by byl vydán podle nepreferenčních pravidel EU, tj. podle článků 22 až 26 celního kodexu a článků 35 a násl. nařízení č. 2454/93“, když právě čl. 26 celního kodexu stanoví, že celní předpisy mohou stanovit, že původ zboží musí být prokázán předložením určitého dokladu. Tímto dokladem je dle čl. 47 prováděcího nařízení prosté osvědčení o původu zboží s obecnými náležitostmi. Žalovaný se dále zabývá tím, zda je možné dle unijního práva ověřovat správnost údajů v takovém certifikátu a uvádí, že u tohoto typu certifikátu není založena povinnost administrativní spolupráce s Tchaj-wanem. Dochází k závěru, že tato povinnost není unijním právem založena, a proto certificate of origin není rovnocenný důkaz zprávy OLAF, která má právní základ v právu EU.

Žalobce uvedl, že žalovaný odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU (SDEU), která není pro danou věc relevantní. Rozsudky se týkají preferenčních důkazů původu zboží (nikoliv nepreferenčního původu jako v případě žalobce). Z této judikatury plyne, že pokud se rozhodla EU poskytnout výhodu v preferenční celní sazbě, má právo důkaz o preferenčním původu zboží ověřit a zpochybnit. Oba rozsudky řeší odlišné situace. Závěry, který vyplývají z rozsudků C-153/94 Faroe Seafood a C-409/10 Afasia Knits Deutschland, na případ žalobce nedopadají. Právo EU přiznává určité privilegované postavení dokladům prokazujícím preferenční původ zboží, současně si však EU vyhradila právo tyto doklady o původu ověřovat ve spolupráci se zemí vývozu (čl. 97t nařízení č. 2454/93 či příslušné mezinárodní smlouvy). Z judikatury NSS (rozsudek ze dne 7. 5. 2014, č.j. 1 Afs 117/2013) k prokázání preferenčního původu zboží vyplývá, že stanovení preferenčního původu zboží je založeno na rozdělení pravomocí mezi orgány státu vývozu a orgány státu dovozu v tom smyslu, že preferenční původ zboží je stanovován orgány státu vývozu, přičemž kontrola správného fungování tohoto režimu je zajištěna díky spolupráci mezi dotyčnými správními orgány. Fungování tohoto systému spolupráce je založeno na tom, že celní úřad dovozního státu uznává posouzení legálně provedená orgány vývozního státu. Prokazování preferenčního původu zboží je v celních předpisech a judikatuře postaveno na jiném přístupu než u nepreferenčního původu zboží. To ovšem nic nemění na tom, že certificate of origin je důkazním prostředkem, i když nedává unijní právo právní základ pro jeho ověření. V daném případě je nutné postupovat dle daňového řádu, který obecně nepředpisuje postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Je to právě žalovaný, který by měl unést důkazní břemeno, že mělo být uplatněno antidumpingové clo. Žalovaný postupoval nezákonně, když neakceptoval certificate of origin předložená žalobcem jako důkaz o původu zboží na Tchaj-wanu. Ze Zprávy OLAF neplyne, že by Tchajwanská obchodní komora či textilní federace vyloučily pravost Osvědčení o původu č. TF12IA00413, TF12IA00435, TF12IA00436 a TF12IA00372. Tchajwanská textilní federace je spolehlivým subjektem řádně pověřeným k provádění těchto úkonů vydávající zemí (čl. 47 prováděcího nařízení). Celní úřad navíc pravost certificate of origin ověřil na stránkách https://cocp.trade.gov.tw a nezjistil žádné nesrovnalosti (viz např. str. 22 Zprávy CÚ).

Žalobce konstatoval, že proti sobě stojí dva rovnocenné důkazní prostředky. Oba jsou získány od příslušného státního orgánu, a aby mohl být jeden z nich odmítnut, bylo povinností žalovaného uvést, proč Zpráva OLAF má větší důkazní sílu než certificate of origin, což ale neučinil, ale pouze apodikticky Zprávu OLAF akceptoval. Vůbec nezhodnotil, že tabulky v EXCEL vykazují celou řadu deficitů. Žalovaný tak uplatnil selektivně princip důvěry v činnost orgánů státu Tchaj-wan. Pro odstranění vzniklého rozporu měl celní úřad vést další dokazování, aby zjistil skutkový stav co nejúplněji (§ 92 odst. 5 DŘ). Žalobce navrhoval jako důkazní prostředek spisový materiál, na základě kterého Tchajwanská textilní federace vydala certificate of origin č. TF12IA00413, TF12IA00435, TF12IA00436 a TF12IA00372. Povinnost vyplývá z § 93 odst. 4 DŘ, neboť textilní federace mají v držení listiny nebytné pro správu daní (§ 57 odst. 1 písm. d/ daňového řádu). Současně žalobce navrhoval, aby Tchajwanská textilní federace provedla kontrolu původu zboží z předložených dokladů od společnosti SHIAU YOUNG INDUSTRY CO., LTD. a ZHAO HSI INDUSTRY CO., LTD., zda nebylo vydání certificate of origin způsobeno nesprávným popisem skutečností ze strany vývozce. Žalovaný navržené důkazní prostředky neprovedl z důvodu, že neexistuje mezinárodní smlouva s Tchaj-wanem, která by toto ověření umožňovala a dále proto, že zpráva OLAF má právní základ v právu EU. S tím žalobce nesouhlasí, možnost obrátit se na příslušný subjekt na Tchaj-wanu daňový řád umožňuje (§ 93 odst. 4 daňového řádu) a bude záležet na právní úpravě na Tchaj-wanu, zda odpoví. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. č.j. 7 Afs 86/2013.

Žalobce navrhuje, aby se soud obrátil na Tchajwanskou textilní federaci, zda jsou Certificate of origin č. TF12IA00413, TF12IA00435, TF12IA00436 a TF12IA00372 založeny na správném popisu skutečností, tj. zda osvědčují původ zboží na Tchaj-wanu.

Žalobce uvedl, že v bill of lading je uvedena v kolonce „shipper“ (lodní zasilatel) vždy shodná společnost (SHIAU YOUNG INDUSTRY CO., LTD. resp. ZHAO HSI INDUSTRY CO., LTD.), od které žalobce koupil zboží, jako na přijaté faktuře. Jména obou společností jsou uvedena také v kolonce 2 JSD (Odesílatel/vývozce) při propuštění zboží do režimu dovoz. Existuje tedy shoda mezi údaji v bill of lading, přijatých fakturách a tuzemských JSD. Žalobce si je vědom, že to samo o sobě ještě nemusí prokazovat původ zboží na Tchaj-wanu v souladu s čl. 23 a čl. 24 celního kodexu, ale prokazuje to, že údaje o prodávajícím uvedeném na přijaté faktuře, českém JSD a bill of lading jsou shodné.

Správce cla měl pochybnosti o původu zboží z údajů o platbách za zboží. Dle zjištění správce cla byly platby poukazovány na účty, na které žalobce v minulosti platil i za zboží nakupované od čínských dodavatelů. Šlo o účty pod názvem FASTONE INDUSTRIAL LIMITED CHAI WAN (účet v bance BANK OF COMMUNICATIONS v SANGAI) a KINTERCEL HOLDINGS LIMITED, HONG KONG (účet v bance HSBC HONG KONG). Z toho měla vyplývat indicie o původu předmětného zboží z Čínské lidové republiky. Celní úřad byl veden úvahou, že pokud v minulosti bylo placeno za zboží od čínských zákazníků QINGDAO FASTONE IMP. & EXP. CO. LTD. a KINTERCEL HOLDINGS LIMITED na výše uvedené účty, může jít o zboží čínského původu. Do úvahy však může přicházet i názor opačný, tj. že čínské zboží mohlo být ve skutečnosti tchajwanského původu. Žalobce v odvolání uvedl, že dle jeho názoru se jedná o holdingový účet nebo o účet místního platebního zprostředkovatele. Vzhledem k tomu, že žalobce nemá k dispozici důkazní prostředek, navrhoval, aby žalovaný vyzval dle § 93 odst. 4 daňového řádu ve spojení s § 57 odst. 1 daňového řádu banku BANK OF COMMUNICATIONS OBU, 1ST FLOORNO. 188, YINCHENG ZHONG R., PUDONG, SHANGAI 200120 a banku HSBC HONG KONG, 1 QUEENS ROAD CENTRAL, HONG KONG o sdělení, zda se jedná o holdingový účet nebo účet platebního zprostředkovatele a jaké společnosti měly přístup k tomuto účtu. Tímto důkazním prostředkem žalobce hodlal prokázat, že nejde o účet společnosti QINGDAO FASTONE IMP. & EXP. CO. LTD. a KINTERCEL HOLDINGS LIMITED, jak se mylně domníval správce cla, ale že se skutečně jedná o holdingový účet nebo účet platebního zprostředkovatele.

Žalobce navrhuje, aby případné informace o charakteru účtu zjistil soud, pokud to bude považovat za podstatné pro jeho rozhodnutí.

Žalobce navrhoval provedení i dalších důkazních prostředků. Konkrétně navrhoval výslech B. C., ředitele společnosti Peng Hong Wang Industry Co. Ltd a SHIAU YOUNG INDUSTRY CO., LTD., pana T., K. ze společnosti J. Shine International Logistic Co. Ltd, Kaohsiung City, Tchajwan, pana C., H. ze společnosti Shiau Young Industry Co. Ltd., Taichung City, Tchaj-wan, pana L., H. ze společnosti TR Logistics Co. Ltd., Kaohsiung, Tchaj-wan a blíže nespecifikovaného statutárního zástupce společnosti Zhao Hsi Industry Co. Ltd. Žalovaný v rozhodnutích odůvodnil, proč výslechy neprovede.

Žalobce navrhuje, aby byly provedeny výslechy výše uvedených osob v soudním řízení, a to tchajwanskými správními orgány (celní či daňová správa).

Námitkou týkající se ztotožnění dle sazebního zařazení žalobce hodlal upozornit na to, že tabulka v EXCEL vyvolává i další pochybnosti ohledně přesné identifikace zboží. Je-li totiž jediným důkazním prostředkem Zpráva z mise OLAF včetně tabulek, ale tchajwanské celní deklarace DOI neposkytlo, bylo nutné ověřit správnost jednotlivých údajů uvedených v tabulce za účelem ztotožnění zboží. Jinak řečeno, žalobce musel mít jistotu, že tabulky v EXCEL obsahují jednoznačně identifikované zboží (popisem a současně číselným označením), které podléhá antidumpingovému clu.

Z celního zařazení zásilek spojovacího materiálu je shoda na prvních šesti číslech zbožového kódu vyplývajících z číselného označení Světové celní organizace. V dalších pozicích se však liší. To je způsobeno tím, že číselné označení na dalších pozicích dle Nařízení č. 2658/87 a Taric se nevztahuje na vývozce ze zemí mimo EU, kteří se pravděpodobně řídí vlastním číselným označením zboží. Pro účely ztotožnění zboží za účelem doměření antidumpingového cla je však číselné označení dovezeného spojovacího materiálu zásadní. Položka 731815 zahrnuje dle celního sazebníku „Ostatní šrouby a svorníky (maticové šrouby), též s jejich maticemi nebo podložkami“. U této položky se uplatňuje sazba 3,70%, ale pouze u některého zboží je antidumpingové clo. V daném případě je proto nutné, aby byl dovezený spojovací materiál jednoznačně ztotožněn, což se v daném případě nestalo. Pokud byl totiž spojovací materiál na Tchaj-wanu zařazen do zbožového kódu 73181590007, nedošlo tak ke ztotožnění zboží s jeho číselným označením v kontrolovaných JSD.

Žalobce v odvolání namítal, že správce cla nevzal v úvahu ust. § 145 odst. 2 daňového řádu, podle kterého, pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Podle názoru žalobce i celní úřad nepostupoval dle § 145 odst. 2 daňového řádu, ačkoliv jde o procesní ustanovení, jehož použití vyplývá z § 320 odst. 1 písm. c/ celního zákona. Ust. § 320 odst. 1 písm. c/ celního zákona stanoví, že pro řízení před celními orgány je závazný daňový řád, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon nebo přímo použitelný předpis Evropských společenství jinak. Ust. § 264 odst. 1 celního zákona stanoví, že „clo nebo daň lze doměřit na základě žádosti daňového subjektu o dodatečné doměření cla nebo daně nebo z moci úřední.“ V celním řízení účastník řízení (daňový subjekt) nepodává dodatečné JSD, ale požádá o dodatečné doměření cla, což je obdobný postup jako při podání dodatečného daňového přiznání. Úkon podání žádosti celnímu úřadu je obdobný úkonu podání dodatečného daňového přiznání. V obou případech jde tedy o úkon daňového subjektu a nikoliv úkon celního úřadu.

Správce cla doměřil clo u JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, č. 12CZ1761001FQ5SX04, č. 12CZ17610012XYKFV6 a č. 12CZ1773001D8LGPI4 na základě zjištění vyplývajícího ze Zprávy OLAF. U těchto JSD zahájil správce cla kontrolu dne 7. 8. 2013. Je třeba dle žalobce posoudit, zda správce cla mohl důvodně předpokládat již dne 7. 8. 2013, že bude doměřeno antidumpingové clo u těchto JSD. Podle názoru žalobce tomu tak bylo. Ze Závěrečné zprávy (OLAF) č. OF/2011/0978/B1 - JG/pm/OLAF.B.1(S)(2014) 34954 (část 2.2, str. 4) vyplývá, že OLAF již na podzim roku 2011 pojal podezření či obdržel upozornění, že spojovací prostředky čínského původu jsou odesílány přes Tchaj-wan, čímž zřejmě dochází k obcházení antidumpingového opatření. Členské země EU byly o tomto podezření informovány na schůzkách konaných dne 29. až 30. 11. 2011 a dne 14. 3. 2012 a dále sdělením AM 2012/010 ze dne 27. 6. 2012 (viz bod 2.3 Závěrečné zprávy OLAF; pozn. na str. 3 Zprávy z mise OLAF č. 1 je uvedeno datum 18. 7. 2012). Závěrečná zpráva OLAF (bod 2.2, str. 5) dále uvádí, že „výsledky analýzy uskutečněné OLAFEM byly projednány dne 14. 3. 2012 v rámci ad hoc jednání (v poznámce č. 6 je odkaz na Thor (2012)9049 ze dne 16.04.2012).“ Ze Zpráv OLAF a správního spisu je dle žalobce zřejmé, že správce cla disponoval relevantními pochybnostmi pro dodatečné doměření cla již při zahájení kontroly (7. 8. 2013). Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č.j. 2 Afs 209/2014. Podle názoru žalobce byla splněna podmínka uvedená v § 145 odst. 2 daňového řádu, že bylo možné důvodně předpokládat, že bude clo doměřeno. Celní úřad měl tedy vyzvat žalobce, aby požádal postupem dle § 264 odst. 1 celního zákona celní úřad, aby doměřil clo z moci úřední. Správce cla postupoval nezákonně, neboť měl přednostně použít postup dle § 145 odst. 2 daňového řádu. Tím, že zahájil kontrolu, navýšil neoprávněně penále dle § 251 daňového řádu z dodatečně doměřeného cla vážícím se k výše uvedeným JSD. Žalovaný přehlédl, že žalobce zdůrazňoval, že správce cla postupoval nezákonně před zahájením kontroly. Je třeba odmítnout i názor, že čl. 78 celního kodexu a § 264 celního zákona jsou speciální ustanovení vůči § 145 odst. 2 daňového řádu, neboť obě ustanovení celních předpisů upravují jinou materii než § 145 odst. 2 daňového řádu a nejde mezi nimi o vztah speciality. Čl. 1 celního kodexu výslovně stanoví, že celní předpisy se skládají z tohoto kodexu a z předpisů přijatých k jeho provádění na úrovni Společenství nebo na vnitrostátní úrovni. V rozsudku SDEU C-427/14 „Veloserviss“ se podává, že „z judikatury Soudního dvora navíc vyplývá, že členské státy mohou v oblasti působnosti celního kodexu nadále přijímat procesní pravidla, avšak musí zajistit, aby byla v souladu s tímto kodexem, a obecně i s příslušnými požadavky a zásadami unijního práva“.

Žalovaný se mýlí i v tom, že tato námitka v podstatě již nemá smysl (neboť ve výroku zrušil předpis penále jako reakci na usnesení rozšířeného senátu NSS č.j. ze dne 24.11.2015, č.j. 4 Afs 210/2014 – 57). Je totiž rozdíl, pokud penále bylo předepsáno a poté zrušeno odvolacím orgánem anebo penále nebylo vůbec předepsáno, neboť jeho předpis byl nezákonný. Druhá varianta má pro žalobce horší důsledky, neboť musel podat žádost o prominutí penále (část penále byla prominuta - § 259a odst. 2 daňového řádu) a zbývající část doplatit.

Žalobce uvedl, že byl v případě dovozu zboží na JSD č. 12CZ1761001IDEBWG9, č. 12CZ17610012XYKFV6 a č. 12CZ1761001FQ5SX04 zastoupen formou nepřímého zastoupení společností ČSKD INTRANS s.r.o. (pozn. u JSD č. 12CZ1773001D8LGPI4 měl žalobce zastoupení přímé). Podle čl. 201 odst. 3 celního kodexu „Dlužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastoupení je dlužníkem také osoba, jejímž jménem se celní prohlášení činí.“ Podle čl. 4 bodu 12 celního kodexu „dlužníkem" se rozumí osoba, která má povinnost zaplatit celní dluh.“ Dle bodu 18 čl. 4 celního kodexu se „deklarantem" rozumí osoba, která činí celní prohlášení vlastním jménem, nebo osoba, jejímž jménem je celní prohlášení činěno.“ Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, č.j. 5 Afs 3/2014 (ve věci Lagermax spedice a logistika s.r.o.).

Podle názoru žalobce nemohl být celní dluh žalobci sdělen. Zúčtování cla a jeho sdělení žalobci sice proběhlo v roce 2015, tj. po vydání shora citovaného rozsudku NSS č.j. 5 Afs 3/2014, ale pro určení osoby, která je dlužníkem dle čl. 201 odst. 3 celního kodexu je rozhodující text tohoto ustanovení celního kodexu ke dni vzniku celního dluhu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2010, č.j. 9 Afs 105/2009 (ve věci Nieten Internationale Spedition, k.s.) Nejvyšší správní soud připomněl, že „judikatura Soudního dvora klade velký důraz na rozlišování mezi hmotněprávním vznikem celního dluhu, jenž vzniká „ze zákona“, a podmínkami pro jeho zaúčtování (čl. 217 až 221 celního kodexu) a sdělení dlužníkovi, jež musí být splněny, aby mohlo být zaplacení celního dluhu na dlužníku požadováno.“ Ale i kdyby rozsudek č.j. 5 Afs 3/2014 měl být použit i před jeho vydáním, rozsudek nezohledňuje všechny možné argumentační pozice. Konkrétně rozsudek nezohledňuje výklad čl. 201 odst. 3 celního kodexu ve vztahu k principu právní jistoty.

Podle názoru žalobce je česká jazyková verze čl. 201 odst. 3 celního kodexu jednoznačná v tom smyslu, že věta první a věta druhá v čl. 201 odst. 3 má stejný obsah, ale odlišná od jiných jazykových verzí (pozn. žalobce neporovnával text všech jazykových mutací čl. 201 odst. 3), které by mohly být upřednostněny na základě systematického nebo teleologického výkladu.

Žalobce nemohl s ohledem na nejasný text čl. 201 odst. 3 předvídat, že cílem komunitárního zákonodárce bylo učinit dlužníkem i zmocnitele (společnost SCONTO). Žalobce byl přesvědčen, že pokud udělil plnou moc formou nepřímého zastoupení, je s ohledem na text čl. 201 odst. 3 věta druhá dlužníkem nepřímý zástupce. Žalobce zastává i nadále názor, že by se měl soud přiklonit k principu právní jistoty a vyjít z českého znění čl. 201 odst. 3 celního kodexu, dle kterého není žalobce (jako zmocnitel) dlužníkem za celní dluh. K námitce, že odvolatel o chybě v české verzi zjevně ví, žalobce uvádí, že o této chybě v době propuštění zboží do volného oběhu (2012) žalobce nevěděl. Rozsudek NSS č.j. 5 Afs 3/2014 byl vydán až dva roky po dovozu zboží (soud rozhodl dne 29. 8. 2014).

Žalobce vyslovil přesvědčení, že nebyl odpovědný za celní dluh ani z dalšího důvodu. Žalobce byl v celním řízení (u výše uvedených JSD) zastoupen formou nepřímého zastoupení. Které osobě vzniká celní dluh, stanoví celní úřad rozhodnutím. Náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do celního režimu upravuje § 104 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon. Náležitostí rozhodnutí je uvedení deklaranta (§ 104 odst. 1 písm. h/).

Náležitosti jednotlivých kolonek dovozního JSD upravuje Příručka o způsobu vyplňování Jednotného správního dokladu a Jednotného správního dokladu doplňkového (jejíž vypracování je uloženo čl. 212 Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství). Příručka vychází z celních předpisů, které stanoví formu, obsah a způsob vyplňování JSD. Za deklaranta je tedy nutné považovat pouze jednu osobu a tím je společnost ČSKD INTRANS jako nepřímý zástupce. Celní úřad tak měl za dlužníka dle čl. 201 odst. 3 věta první celního kodexu považovat deklaranta, kterým je dle rozsudku NSS č.j. 5 Afs 3/2014 nepřímý zástupce (společnost ČSKD INTRANS). Ve smyslu čl. 201 odst. 3 věty první celního kodexu by mohla být dlužníkem pouze společnost ČSKD INTRANS, která je deklarantem. Společnost SCONTO nemůže být dlužníkem dle čl. 201 odst. 3 věty druhé

Žalovaný k této odvolací námitce sdělil (str. 40): „Odvolateli možná uniklo, že výraz deklarant definovaný v článku 4 bod. 18 celního kodexu, není totožný s výrazem deklarant používaný v příloze č. 37 nařízení č. 2454/93 pro účely vyplňování kolonek celního prohlášení. Je zde určitá dvojjedinost deklaranta. V Hlavě II písm. C přílohy 37 nařízení č. 2454/93 je stanoveno, že do kolonky 14 se uvádí deklarant a zástupce, a dále, že k určení deklaranta nebo statusu zástupce se použije příslušný kód z přílohy 38 tohoto nařízení. V příloze 38 je uvedeno, že do kolonky 14 se uvádí kód 1 (deklarant), kód 2 (přímý zástupce), kód 3 (nepřímý zástupce). Z uvedeného vyplývá, že v kolonce 14 musí být uvedena jak datová skupina s údaji o deklarantovi nazvaná „Deklarant", tak i datová skupina s údaji o zástupci nazvaná „Zástupce". Deklarant podle celního kodexu není v případě nepřímého zastoupení totéž, co deklarant podle příloh 37 a 38 nařízení č. 2454/93. Je tedy patrné, že se odvolatel v odvolání ve svém výkladu mýlí. Z údajů v předmětném celním prohlášení, které je založeno ve spisu, není pochyb o tom, že bylo učiněno společností ČSKD INTRANS s.r.o., jakožto nepřímým zástupcem odvolatele, což zcela bez pochyby vyjadřují u jejich označení použitá kombinace kódu 3 a kódu 1 v kolonce 14.“ Žalobce s výkladem žalovaného nesouhlasí.

Z nařízení č. 2454/93 dle žalobce nevyplývá, že by v Příloze č. 37, hlava II, písm. C, kolonka 14 obsahovala definici pojmu „deklarant“. Pro názor žalovaného o určité dvojjedinosti deklaranta nelze najít oporu. Žalobci není známo, z kterého ustanovení lze k takovému názoru dojít. V příloze č. 38 jsou uvedeny kódy k určení deklaranta nebo statusu zástupce. Kódy 1, 2 a 3 odpovídají tomu, co je uvedeno v Příručce o způsobu vyplňování Jednotného správního dokladu a Jednotného správního dokladu doplňkového. Pro definici deklaranta je tedy nutné použít definici v čl. 4 odst. 18 celního kodexu. Žalobce byl nepřímo zastoupen společností ČSKD INTRANS s.r.o., která byla deklarantem. Žalobce tedy nebyl deklarantem. Šlo o nepřímé zastoupení, kdy celní prohlášení bylo podáno jménem nepřímého zástupce, nikoliv jménem žalobce. Z tohoto důvodu nemohl být žalobce (společnost SCONTO) uveden kódem [3], ale ani kódem [1]. Uvádění nepřímého zástupce kódem [3] a současně osoby (společnost SCONTO), která zmocnila nepřímého zástupce, kódem [1], bylo chybné. Žalobce nebyl deklarant, nemohl být proto označen kódem [1]. Výše uvedené souvisí s tím, zda je žalobce dlužníkem dle čl. 201 odst. 3 celního kodexu. Tím, že nebyl deklarant, nedopadá na žalobce čl. 201 odst. 3 věta první.

Žalobce uvedl, že správce cla zahájil kontrolu u žalobce, aniž by nejdříve učinil procesní kroky ke správnému zjištění cla u nepřímého zástupce (společnost ČSKD INTRANS). Podle čl. 213 celního kodexu „je-li za splnění celního dluhu odpovědno několik osob, považují se za společné a nerozdílné dlužníky.“ To podle názoru žalobce neznamená, že má celní úřad na výběr, u koho nejdříve provede procesní úkony k doměření cla. Přednostní ověření správnosti vyplněných údajů v celním prohlášení u nepřímého zástupce lze dovodit z čl. 5 odst. 2 celního kodexu, neboť nepřímý zástupce „jedná vlastním jménem na účet jiné osoby.“ Je to právě nepřímý zástupce, který předkládá celní prohlášení na propuštění zboží do volného oběhu vlastním jménem a je to tedy nepřímý zástupce, který je odpovědný za správnost údajů uvedených v JSD. Uvedený závěr nepřímo vyplývá i z rozsudku SDEU C- 78/10 Berel: „Solidární závazek, který mají tři společnosti, jež jsou spoludlužníky celního dluhu, nevyplývá v projednávané věci ze stejné rozhodné skutečnosti. Některé z těchto společností jsou totiž povinny zaplatit tento dluh jakožto autoři jednání, které vedlo ke vzniku dluhu, tedy v projednávané věci buď protiprávního vstupu zboží na celní území Unie ve smyslu článku 202 celního kodexu, nebo odnětí zboží celnímu dohledu ve smyslu článku 203 téhož kodexu. Solidární závazek ostatních společností vzniká buď z jejich účasti na takovém protiprávním vstupu zboží nebo odnětí, nebo ze skutečnosti, že získaly nebo držely uvedené zboží. V takové situaci musí být přezkum neexistence podvodného jednání nebo hrubé nedbalosti zúčastněné osoby, jež představuje podmínku, které podle článku 239 celního kodexu podléhá prominutí dovozního cla, proveden s ohledem na zvláštní okolnosti relevantní ve vztahu ke skutečnosti rozhodné pro vznik celního dluhu každého spoludlužníka, jakož i s ohledem na profesní zkušenost a vlastní péči této osoby ve vztahu ke skutečnostem, které jsou jí vytýkány a které zakládají její solidární závazek.“ (bod 51 a 52). Rozsudek dle názoru žalobce podporuje závěr, že na každý subjekt je nutné pohlížet samostatně. Nepřímé zastoupení vzniká na smluvním základě. U něho lze předpokládat menší míru právní ochrany při odpovědnosti za celní dluh, a to právě pro jeho větší profesní zkušenost. Při dokazování skutkového stavu lze předpokládat, že nepřímý zástupce bude mít k dispozici důkazní prostředky (resp. možnost jejich získání) oproti zastoupené osobě, a to např. při prokazování země původu. Nepřímý zástupce spolupracuje s přepravními společnostmi majícími zastoupení v zemích odeslání zboží, mohou získat doklady ze země deklarovaného původu, znají postupy celních úřadů v zemi vývozu (Tchaj-wan).

Žalobce konstatoval, že správce cla měl při zjištění správné výše cla zohlednit princip proporcionality (přiměřenosti) a provést nejdříve procesní kroky u nepřímého zástupce s ohledem na lepší důkazní situaci nepřímého zástupce. Teprve poté mohl provést procesní kroky ke správnému zjištění cla u žalobce (byť v části VII. a/ a VII. b/ této žaloby žalobce předkládá argumentaci, že ve vztahu k žalobci to možné není). Postup celního úřadu je v rozporu s § 5 odst. 3 daňového řádu, neboť nešetřil práva a právem chráněné zájmy žalobce. Žalovaný (str. 39) odkazuje na čl. 213 celního kodexu, podle kterého jsou deklarant i nepřímo zastupovaná osoba dlužníky společnými a nerozdílnými. Z toho vyplývá oprávnění celních orgánů obrátit se na každého celního dlužníka zvlášť i na všechny celní dlužníky společně, celním orgánům je v zájmu řádného a včasného výběru cla ponecháno na výběr, na kterého celního dlužníka se jako prvního obrátí.

Žalobce upozornil, že žalovaný ovšem neposoudil odvolací námitku dle skutečného obsahu. Žalobce nenamítal rozpor s čl. 213, ale to, že správce cla vůbec nebyl oprávněn provést kontrolu dle čl. 78 celního kodexu u žalobce a to s ohledem na princip přiměřenosti. Jak je již uvedeno výše, celní kodex nedává správci cla možnost vybrat si, u koho provede kontrolu. Správce cla měl s ohledem na princip přiměřenosti provést kontrolu u nepřímého zástupce. Teprve poté, pokud by správce cla doměřil clo, mohl se obrátit na žalobce s úhradou cla dle čl. 213. Ale čl. 213 celního kodexu se již zabývá dlužnickou solidaritou. Aby však bylo možné hovořit o dlužnické solidaritě u žalobce, musel by být žalobce dlužníkem dle čl. 201 odst. 3 věta druhá celního kodexu. V předchozí části žaloby žalobce podrobně uvedl, že s ohledem na princip právní jistoty je nutné vyjít z české verze čl. 201 odst. 3 věta druhá celního kodexu a nevycházet z jiných jazykových verzí tohoto článku. Jinak řečeno, správce cla postupuje ve třech krocích: 1) provedení kontroly (čl. 78) 2) kdo je dlužníkem 3) výběr cla od různých solidárních spoludlužníků (čl. 213). Námitky žalobce se týkaly kroku č. 1. Žalovaný se však vyjádřil ke kroku č. 3.

Žalobce konstatoval, že dne 7. 8. 2013 (viz protokol č.j. 44664/2013-55000-51) zahájil správce cla kontrolu dle § 127 celního zákona u osmnácti JSD. Mezi těmito JSD byla i JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, č. 12CZ1761001FQ5SX04, č. 12CZ17610012XYKFV6 a č. 12CZ1773001D8LGPI4, u kterých bylo dodatečně doměřeno clo. Předmětem kontroly bylo 18 JSD a rozsah byl stanoven na kontrolu sazebního zařazení, původu a celní hodnoty dováženého zboží (str. 4 protokolu). Dne 3. 10. 2014 celní úřad seznámil žalobce s prvním výsledkem kontrolního zjištění dle § 88 daňového řádu (viz protokol č.j. 55867/2014-550000-51). Výsledkem kontrolního zjištění byla nesprávnost preferenčního zacházení u JSD č. 12CZ17610017YRY4N0 (Indie) a nesprávný původ zboží u JSD č. 12CZ1773001D8LGPI4 (doměření cla bylo opřeno o Zprávu OLAF z mise č. 1). Dne 21. 11. 2014 vydal celní úřad Oznámení o rozšíření kontrolního zjištění (č.j. 66160/2014- 550000-51). V něm uvedl, že „byly zjištěny nové skutečnosti, které budou mít vliv na změnu (rozšíření) stávajícího kontrolního zjištění u společnosti.“, a to na základě oznámení žalovaného Celnímu úřadu pro Královéhradecký kraj, podle kterého „na základě šetření ze strany Evropského úřadu boje proti podvodům – OLAF, byly zjištěny další skutečnosti, které mají vliv na změnu (rozšíření) stávajícího kontrolního zjištění.“ Dne 8. 1. 2015 celní úřad seznámil žalobce s druhým výsledkem kontrolního zjištění dle § 88 daňového řádu (viz protokol č.j. 1027/2014-550000-51). V tomto kontrolním zjištění učinil závěry ve vztahu k JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, a to na základě Zprávy OLAF z mise č. 2. Dne 30. 1. 2015 celní úřad seznámil společnost s třetím výsledkem kontrolního zjištění dle § 88 daňového řádu (viz protokol č.j. 1028/2015-550000-51). V tomto kontrolním zjištění byla uvedena zjištění ve vztahu k JSD č. 12CZ1761001FQ5SX04 a č. 12CZ17610012XYKFV6, a to opět na základě Zprávy OLAF z mise č. 2. V tomto případě však celní úřad vycházel z údajů o kontejnerech v příloze Annex 4.4 – export to Germany. Důvodem zahrnutí zjištění u těchto dvou JSD do samostatného výsledku kontrolního zjištění byla dodatečná informace o kontejnerech uvedených v tabulce v EXCEL pro Německo (Annex 4.4), což se celní úřad dozvěděl od žalovaného, které tuto informaci přijalo na základě spolupráce orgánů celních správ EU (pravděpodobně od německé celní správy).

Z jednotlivých ustanovení daňového řádu dotýkajících se daňové kontroly žalobce dovodil, že výsledek kontrolního zjištění, se kterým je daňový subjekt seznámen, je součástí zprávy o daňové kontrole. Předložením výsledku kontrolního zjištění správce daně sděluje daňovému subjektu své kontrolní závěry o provedené kontrole, tj. jaká skutková zjištění učinil. Daňový subjekt má poté možnost se k těmto závěrům vyjádřit a to bezprostředně při předložení, případně má daňový subjekt právo požádat o stanovení lhůty. Tato lhůta slouží k tomu, aby mohl daňový subjekt přesvědčit správce daně, že výsledky kontrolního zjištění nejsou správné. Správce daně může daňovému subjektu vyhovět. Pokud nevyhoví, je přistoupeno k projednání zprávy.

Z výše uvedeného dle žalobce vyplývá, že v okamžiku, kdy celní úřad formuluje výsledek kontrolního zjištění, jsou ze strany celního úřadu jeho kontrolní závěry fixovány, neboť pokud by daňový subjekt svého práva na doplnění nevyužil, je zpráva o daňové kontrole projednána a daňová kontrola je ukončena. Poté je již pouze možné tyto výsledky kontrolního zjištění doplňovat o nové důkazy ze strany daňového subjektu. Lhůta uvedená v § 88 odst. 3 daňového řádu slouží pouze daňovému subjektu, aby mohl korigovat závěry správce daně. V okamžiku, kdy správce cla začne s daňovým subjektem projednávat zprávu o daňové kontrole, tj. kdy seznámí daňový subjekt s výsledky kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu), dochází ke koncentraci řízení z pohledu možných dalších pro daňový subjekt negativních kontrolních závěrů. Tím, že celní úřad sdělil výsledek kontrolního zjištění pouze ve vztahu k JSD č. 12CZ17610017YRY4N0 (Indie) a JSD č. 12CZ1773001D8LGPI4, deklaroval tím, že z jeho strany je kontrola považována za uzavřenou a že tak učinil všechny úkony potřebné k ověření správnosti i ve vztahu k ostatním JSD. Žalobce se tak oprávněně domníval, že ve vztahu k ostatním JSD neučinil žádné právní závěry. Pokud poté celní úřad dospěl k závěru, že bude chtít kontrolovat JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, č. 12CZ1761001FQ5SX04 a č. 12CZ17610012XYKFV6 znovu, resp. že získal nové důkazy vztahující se k těmto JSD, bylo jeho povinností postupovat dle daňového řádu. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 705/06 ze dne 1. 12. 2008.

Dle žalobce je správní orgán v daňovém řízení povinen zjistit a prověřit všechny okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně „napoprvé“, neboť lze zajisté předpokládat, že toho zpravidla bude vzhledem k procesním instrumentům a personálním a materiálním prostředkům, které má za tím účelem podle zákona k dispozici, také schopen“(viz rozsudek NSS sp. zn. 2 Afs 31/2005). Tyto úvahy je však dle Ústavního soudu třeba vztáhnout nikoliv pouze na možnost provádění „opakované“ daňové kontroly, nýbrž i na další procesní postupy správce daně, jimiž opakovaně narušuje autonomní sféru jednotlivce, vynucuje po daňovém subjektu předkládání dalších důkazních prostředků, které si správce daně mohl a měl opatřit v rámci daňové kontroly, čímž zasahuje do práva jednotlivce na informační sebeurčení.

Závěry Ústavního soudu v této věci mají dle žalobce dopad i na projednávaný případ. Celní úřad své závěry k JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, č. 12CZ1761001FQ5SX04 a č. 12CZ17610012XYKFV6 formuloval poprvé dne 3. 10. 2014 (protokol č.j. 55867/2014- 550000-51) v části Zprávy o daňové kontrole označené jako Výsledek kontrolního zjištění. Tím založil koncentraci řízení ve vztahu ke všem kontrolovaným JSD z pohledu možného negativního dopadu na doměření cla. Případné další důkazy, které získal později, a kterými hodlal změnit své předchozí rozhodnutí, mohl použít pouze za použití procesních institutů, které mu zákon umožňuje. Kdyby totiž žalobce nevyužil svého práva na vyjádření k výsledku kontrolního zjištění a nevyžádal si lhůtu do 14. 10. 2014, byla by kontrola ukončena. Vyžádání lhůty pro vyjádření se k výsledku u JSD č. 12CZ17610017YRY4N0 (Indie) a JSD č. 12CZ1773001D8LGPI4 vedlo paradoxně ke zhoršení situace pro žalobce, protože celní úřad znovu otevřel již své uzavřené závěry ve vztahu k JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, č. 12CZ1761001FQ5SX04 a č. 12CZ17610012XYKFV6.

Žalovaný (str. 41), jak žalobce upozornil, nesouhlasil s tímto výkladem, neboť žádné ustanovení právního předpisu nebrání celnímu úřadu v tom, aby svá kontrolní zjištění realizoval postupně a postupně s nimi kontrolovaný subjekt seznamoval. Dle názoru žalobce je názor žalovaného nesprávný a odkazuje na výše uvedenou argumentaci. Pokud žalobce obdržel dne 3. 10. 2014 první výsledek kontrolního zjištění týkající se nesprávnosti preferenčního zacházení u JSD č. 12CZ17610017YRY4N0 (Indie) a nesprávného původu zboží u JSD č. 12CZ1773001D8LGPI4, z čehož se měl žalobce domnívat, že ve vztahu k ostatním JSD bude další (druhý, třetí) výsledek kontrolního zjištění? Pokud by žalobce nepožádal dne 3. 10. 2014 (při seznámení s prvním Výsledkem kontrolního zjištění) o poskytnutí přiměřené lhůty do 14. 10. 2014 (§ 88 odst. 3 daňového řádu) a nepodal Vyjádření k tomuto výsledku, přikročil by celní úřad k projednání zprávy (§ 88 odst. 4 daňového řádu). Lze předpokládat, že by zpráva byla projednána v termínu do 18. 10. 2014. Tím by bylo postaveno na jisto, že je ukončena kontrola i ve vztahu k JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, č. 12CZ1761001FQ5SX04 a č. 12CZ17610012XYKFV6. Z toho je zřejmé, že z postupu celního úřadu vyplývalo, že hodlá ukončit kontrolu ke všem kontrolovaným JSD.

Vzhledem k tomu, že celní úřad vydal dne 21. 11. 2014 Oznámení o rozšíření kontrolního zjištění, je třeba dle žalobce posoudit, jaké měl tento úkon účinky vzhledem k ust. § 88 odst. 3 daňového řádu. Rozsah daňové kontroly lze v jejím průběhu upřesnit postupem pro její zahájení.

Žalobce upozornil, že pokud jde o pojmy „předmět“ a „rozsah“ odborná literatura (Baxa, J.; Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A.; Šimek, K.; Žišková, M. Daňový řád. Komentář. I. díl, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 451 - 452) uvádí: „Je potřebné důsledně rozlišovat předmět daňové kontroly a její rozsah. Zatímco předmět daňové kontroly určuje, k jakému daňovému řízení se daňová kontrola vztahuje, rozsah daňové kontroly vymezuje, která tvrzení a jaké skutečnosti bude správce daně v rámci daného předmětu prověřovat. Rozsah daňové kontroly vymezuje správce daně při zahájení daňové kontroly. Rozsah daňové kontroly může být zaměřen na ověření všech tvrzení a rozhodných skutečností vážících se k daňové povinnosti v daném zdaňovacím období nebo může být zaměřen na ověření plnění vybraných povinností. Správce daně může rozsah daňové kontroly v jejím průběhu měnit, může tak však činit pouze formalizovaným postupem podle § 87 odst. 1. Správce daně může rozšířit rozsah daňové kontroly i na ověřování skutečností dosud neprověřovaných. V takovém případě však musí v souladu s § 87 odst. 1, dříve než začne ověřovat předmět daňové kontroly v tomto rozšířeném rozsahu, svým úkonem adresovaných daňovému subjektu vymezit rozšiřovaný rozsah prověřovaných skutečností. Nejčastěji se tak stane při jednání a rozšíření kontroly, bude podchyceno v protokolu o jednání. Samozřejmě rozšíření rozsahu daňové kontroly přichází do úvahy pouze tehdy, pokud již na počátku daňové kontroly nebyl stanoven její rozsah ověřováním všech tvrzení a celkové daňové povinnosti daňového subjektu v daném zdaňovacím období.“

Z protokolu ze dne 7. 8. 2013 se podává, že „předmětem kontroly je ověření celních prohlášení ev. č. a rozsah kontroly po propuštění zboží je stanoven na kontrolu sazebního zařazení, původu a celní hodnoty dováženého zboží“ (str. 4 protokolu). Oznámením ze dne 21. 11. 2014 nebyl rozšířen předmět kontroly o další JSD (pak by se jednalo o § 88 odst. 4 DŘ), ale ani nedošlo k rozšíření rozsahu prověřovaných skutečností. Skutečnost, že celní úřad hodlá kontrolovat původ zboží, bylo sděleno již při zahájení kontroly (7. 8. 2013). V Oznámení se neuvádí žádná nová tvrzení či skutečnosti, která bude celní úřad kontrolovat nad rámec toho, co již sdělil při zahájení kontroly. Novým tvrzením či skutečností by např. byla kontrola DPH, pokud by zboží dovážel neplátce či kontrola spotřební daně, pokud by zboží této dani podléhalo. Oznámení pouze sděluje, že „byly zjištěny nové skutečnosti, které budou mít vliv na změnu (rozšíření) stávajícího kontrolního zjištění.“ Tím ovšem nebyl vymezen širší rozsah toho, co celní úřad kontroluje.

Ze shora uvedených důvodů nebyl dle žalobce celní úřad oprávněn dodatečně stanovit daň u JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, č. 12CZ1761001FQ5SX04 a č. 12CZ17610012XYKFV6.

Rozšíření kontrolního zjištění nebylo dle žalobce provedeno ani v požadované formě. Z ust. § 85 odst. 3 daňového řádu vyplývá, že rozsah daňové kontroly lze v jejím průběhu upřesnit postupem pro její zahájení. Tím je myšlen postup dle § 87 odst. 1 daňového řádu (viz shora uvedený komentář Baxa a kol.: „Správce daně může rozsah daňové kontroly v jejím průběhu měnit, může tak však činit pouze formalizovaným postupem podle § 87 odst. 1.“

Tímto postupem je sepsání protokolu, ve kterém je sdělen předmět a rozsah kontroly. Další podmínkou je konání faktických úkonů s prováděním kontroly související. Dle komentáře (Baxa a kol., str. 473) „Lze si představit i možnost zahájení daňové kontroly, kdy správce daně sdělí daňovému subjektu údaje o předmětu a rozsahu daňové kontroly písemně a oznámí mu, kdy se k daňovému subjektu, popř. na místo, kde má daňový subjekt účetní a další doklady, dostaví a tyto začne prověřovat, a tento den pak bude dnem zahájení daňové kontroly…. Za faktické zahájení kontroly lze považovat již okamžik, kdy správce daně začne např. klást daňovému subjektu nebo jeho zástupci otázky, dohodne se s daňovým subjektem na tom, které doklady vyžaduje předložit a kdy je daňový subjekt správci daně předloží, provede prohlídku prostor daňového subjektu apod.“ Musí být tedy splněna formální stránka, tak stránka faktická (konání faktických úkonů s kontrolou související). Musí se však jednat o úkon, o kterém je daňový subjekt zpraven.

Žalobce aplikoval tyto závěry na Oznámení o rozšíření kontrolního zjištění. Celní úřad žalobci zaslal do datové schránky Oznámení, že rozšíří kontrolní zjištění. Tím splnil formální stránku. Nebyla však splněna faktická stránka, tj. faktické úkony související s rozšířením kontrolního zjištění. Již z toho požadavku na fakticitu úkonu je zřejmé, že Oznámení ze dne 21. 11. 2014 nemůže splnit podmínku § 87 odst. 1 daňového řádu, neboť pokud by Oznámením byl skutečně rozšířen rozsah prověřovaných skutečností, musel by si celní úřad vyžádat další doklady, které by kontroloval. V daném případě však Oznámením pouze sdělil, že dojde ke změně stávajícího kontrolního zjištění a žádné další doklady si nevyžádal. Z výše uvedeného dle žalobce vyplývá, že

Oznámení ze dne 21. 11. 2014 nemá charakter úkonu předvídaného ust. § 87 odst. 1 daňového řádu.

Žalobce namítá, že Celní úřad pro Královéhradecký kraj neměl kompetenci zúčtovat dlužné clo dle čl. 217 celního kodexu. Zúčtování cla dle čl. 217 celního kodexu může provést ten celní úřad, kterému právní předpis uvedenou kompetenci svěřuje. Kompetence celních úřadů upravuje zákon č. 17/2012 Sb., o celní správě České republiky, zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon a celní kodex (Nařízení (EHS) č. 2913/92).

Žalobcem dovezené zboží bylo navrženo do volného oběhu na Celním úřadu Praha (JSD č. 12CZ1761001I0EBWG9, JSD č. 12CZ1761001FQ5SX04 a JSD č. 12CZ17610012XYKFV6) a na Celním úřadu Mělník (JSD č. 12CZ1773001D8LGPI4). Tím byla určena místní příslušnost těchto celních úřadů pro zboží dovezené na základě shora zmíněných JSD. V dodatečných platebních výměrech Celní úřad pro Královéhradecký kraj konstatuje, že postupoval dle § 264 odst. 2 písm. b/ celního zákona. Zákon založil Celní úřad v Hradci Králové kompetenci provést doměřovací řízení. Pro vymezení pojmu „doměřovací řízení“ je nutné použít daňový řád, jak vyplývá z § 320 odst. 1 písm. c/ celního zákona, neboť tento pojem není dle žalobce upraven celními předpisy. Součástí doměřovacího řízení ovšem není zaúčtování cla dle čl. 217 celního kodexu. Zaúčtováním cla se rozumí administrativní operace celních orgánů, která spočívá v zanesení již existujícího celního dluhu do účetních dokladů. Celní úřad pro Královéhradecký kraj měl dle § 264 celního zákona kompetenci provést pouze doměřovací řízení. Zaúčtování cla se ovšem řídí místní příslušností původního celního úřadu, ve kterém bylo zboží propuštěno do volného oběhu. Postup celního úřadu mimo rámec své kompetence svěřené zákonem představuje nezákonnost řízení. Zúčtování cla musí časově předcházet sdělení cla společnosti. Dodatečné platební výměry byly vydány, aniž by provedly místně příslušné celní orgány (Celní úřad pro hlavní město Prahu a Celní úřad pro Středočeský kraj, na které přešla působnost dle § 82 zák. č. 17/2012 Sb., o celní správě po Celním úřadu Praha a Celním úřadu Mělník) jejich zúčtování do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů.

Žalovaný s tímto výkladem nesouhlasí (str. 42). Konstatuje, že se při doměření cla nezúčtovává clo dle čl. 217 celního kodexu, neboť dle tohoto ustanovení se provádí „prvotní“ zaúčtování. Názor žalovaného je v rozporu s rozsudkem C-264/08 Direct Parcel. V něm SDEU konstatoval, že „zaúčtování“ ve smyslu čl. 217 odst. 1 celního kodexu není totéž, co zápis zjištěných [stanovených] nároků do účtů vlastních zdrojů, uvedený v článku 6 nařízení č. 1150/2000 (bod 20), což by mělo být použitelné i na nařízení č. 609/2014 o metodách a postupu pro poskytování tradičních vlastních zdrojů a vlastních zdrojů z DPH a HND a o opatřeních ke krytí hotovostních nároků, které nahradilo nařízení č. 1150/2000. Není tedy pravdivé tvrzení, že články 217 až 220 (odst. 1) celního kodexu jsou ustanoveními, které upravují nikoliv vztah celních orgánů a daňových subjektů, ale vztah Evropské unie a jejích členských států. Není ani pravda, že se čl. 217 použije pouze pro „prvotní“ zaúčtování. V témže rozsudku C-264/08 Direct Parcel soud zaujal názor, že čl. 221 odst. 1 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že „zaúčtování“ částky cla, které má být vybráno, upravené v tomto článku, je „zaúčtováním“ uvedené částky, jak je definováno v čl. 217 odst. 1 uvedeného kodexu (bod 17). Při dodatečném zúčtování cla se postupuje dle čl. 221 odst. 1, což uvádí sám žalovaný. Žalobce tedy nespatřuje nic zavádějícího na jeho tvrzení, jak píše žalovaný. Judikatura k pojmu „zaúčtování“ a „sdělení“ cla konstatuje, že „je nutno rozlišovat mezi pojmy „vznik celního dluhu“, „zaúčtování cla“ a „sdělení cla dlužníkovi“, neboť označují časově odlišné právní skutečnosti“ (rozsudek NSS č.j. 8 Afs 84/2013, bod 19). K pojmu „zaúčtování“ SDEU v rozsudku C-264/08 Direct Parcel dále uvedl, že čl. 217 neupravuje podrobná pravidla pro „zaúčtování“, proto musí být zaúčtování provedeno tak, aby bylo zajištěno, že příslušné celní orgány zapíšou přesnou částku dovozního nebo vývozního cla, která vyplývá z celního dluhu, do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů, aby tak bylo zejména možné s jistotou prokázat zaúčtování dotyčných částek, a to i ve vztahu k dlužníkovi (bod 23). Z téhož rozsudku plyne, že na sdělení cla dlužníkovi mohou být uplatněna vnitrostátní procesní pravidla s obecnou působností, která zajišťují adekvátní informovanost dlužníka a která této osobě mohou zaručit obhajobu jejích práv s úplnou znalostí skutkových okolností (bod 29). Platební výměr slouží jako prostředek ke sdělení výše cla (rozsudek NSS č.j. 8 Afs 84/2013, bod 24).

Pokud jde o názor žalovaného, že zaúčtování cla je součástí doměřovacího řízení, žalobce tento názor nesdílí. Z časové posloupnosti jednotlivých kroků je zřejmé, že zaúčtování musí předcházet sdělení cla (rozsudek SDEU C-477/07 Gerlach & Co.), takže by se zdálo, že pokud Celní úřad pro Královéhradecký kraj vydal dodatečný platební výměr, kterým sdělil (čl. 221 odst. 1 celního kodexu) dlužné clo, musel současně časově předtím provést „zaúčtování“ v souladu s čl. 217 celního kodexu.

Žalobce nezpochybňuje časový postup jednotlivých kroků, namítá však, že jednotlivé kroky měly provést různé celní úřady podle svých kompetencí. V dodatečných platebních výměrech Celní úřad pro Královéhradecký kraj uvádí, že postupoval dle § 264 odst. 2 písm. b/ celního zákona. Prováděl tedy doměřovací řízení. Procesní postup při doměřovacím řízení není upraven unijními předpisy, ale řídí se daňovým řádem (§ 320 odst. 1 písm. c/ celního zákona). Doměřovací řízení je dílčím řízením v rovině nalézací, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně (§ 134 daňového řádu). Řízení je dle § 91 daňového řádu zahájeno úkonem daňového subjektu nebo úkonem správce daně. Každé řízení musí být ukončeno a to buď rozhodnutím ve věci, nebo procesním rozhodnutím (§ 106 daňového řádu), zatímco zaúčtování cla do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů je úkon, který není součástí doměřovacího řízení. Jde o úkon dle § 149 daňového řádu, který je uveden v Hlavě V, Placení daně, Díl 1, Evidence daní, zatímco doměřovací řízení je uvedeno v Hlavě IV, Nalézací řízení, Dílu 2 Doměřovací řízení. Zaúčtování cla provedl pracovník Celního úřadu pro Královéhradecký kraj. V protokolu ze dne 19. 8. 2015, č.j. 52016/2015-550000-11 se uvádí, že „změnu údajů provedl pan H. (pozn. jde o pracovníka vykonávajícího kontrolu u žalobce), neboť má přístup do systému eDovoz a nemusel mít zvláštní oprávnění pro přístup do toho sytému od Celní úřad pro hl. m. Praha a Celní úřad pro Středočeský kraj.“ Celní úřad pro Královéhradecký kraj měl poslat výsledky kontroly na Celní úřad pro hlavní město Prahu a Celní úřad pro Středočeský kraj, které by provedly „zaúčtování“ cla jako úkon v rovině platební. Po zaúčtování cla měly poskytnout informaci Celnímu úřadu pro Královéhradecký kraj, který by provedl sdělení cla (tj. vydání dodatečných platebních výměrů). Žalovaný považuje tento postup za chybný, neboť dle čl. 220 odst. 1 celního kodexu musí být částka cla, která má být vybrána nebo dovybrána, zaúčtována do dvou dnů ode dne, kdy se celní orgány o nesprávně vyměřené částce cla dozvěděly a mohou vypočítat částku dlužnou ze zákona a určit dlužníka. Podle žalovaného by tato lhůta nemohla být v praxi dodržena. Žalobce se nedomnívá, že by nebylo možné tuto lhůtu v praxi dodržet, zvláště v situaci, když nejen celní správa v rámci ČR, ale v rámci celé EU jsou celní úřady elektronicky propojeny a kdy celní dokumenty u dovozu, vývozu, tranzitu, atd. probíhají elektronicky.

Žalobce doplňuje, že nebyla prokázána podmínka zúčtování cla. Zúčtování cla musí časově předcházet sdělení cla. Tento závěr vyplývá i z judikatury SDEU, z rozsudku C-124/08 Gilbert Snauwaert. Při sdělení cla se postupuje dle právních předpisů členského státu, což potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 6. 2010, č.j. 7 Afs 40/2010.

Žalobce při nahlížení do spisu a evidence daní zjistil, že dodatečné platební výměry byly vystaveny dne 25. 3. 2015 a téhož dne byly odeslány datovou schránkou Celního úřadu pro Královéhradecký kraj do datové schránky žalobce. Systém zúčtování cla proběhl tak, že Celního úřadu pro Královéhradecký kraj provedl opravu údajů v systému e Dovoz a z tohoto systému se údaje o doměřeném clu automaticky přenesou do aplikace ECDC. Údaje o dlužném cle byly do aplikace ECDC přeneseny ve stejný den, tj. 25. 3. 2015. Aplikace ECDC však neeviduje přesný čas (hodiny, minuty), ve kterém bylo clo zaúčtováno.

Podle názoru žalobce celní úřad neprokázal, že bylo dlužné clo zaúčtováno dříve, než bylo sděleno žalobci, čímž nebyla splněna podmínka vyplývající z čl. 221 odst. 1 celního kodexu. Žalovaný považuje námitku žalobce za formální (str. 43). Tvrdí, že „doměřované clo bylo dne 25. 3. 2015 v 10:50 hod. vyměřeno zápisem v aplikaci eDovoz a ihned bylo jejím prostřednictvím automaticky v aplikaci ECDC zaúčtováno.“ Poté téhož dne v 15:00 hod. bylo napadené rozhodnutí odesláno žalobci prostřednictvím datové schránky. Jak celní orgány o vyměřeném cle účtují, nemají povinnost prokazovat daňovým subjektům. Nejen že to při vydávání výměrů není ani prakticky možné, neboť výměrem se řízení ukončuje, ale jak již bylo zmíněno výše, články 217 až 220 (odst. 1) celního kodexu jsou ustanoveními, které upravují nikoliv vztah celních orgánů a daňových subjektů, ale vztah Evropské unie a jejich členských států. Jsou nástrojem zajišťujícím správný odvod cla do rozpočtu EU, neboť clo je jeho tradičním vlastním zdrojem - příjmem.

Žalovaný nemá dále dle žalobce pravdu v tom, že celní orgány nemají povinnost prokazovat daňovým subjektům, jak o vyměřeném cle účtují. Povinnost prokázat zaúčtování částky dlužného cla a to i ve vztahu k dlužníkovi, vyplývá z rozsudků SDEU (např. C-264/08 Direct Parcel, bod 25 nebo C-351/11 KGH Belgium, bod 30). Z rozsudku dále vyplývá, že „členské státy nemají povinnost ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovit podrobná pravidla pro provedení zaúčtování cla; postačují interní opatření celní správy“ (bod 24).

Pokud žalovaný tvrdí, že doměřované clo bylo dne 25. 3. 2015 v 10:50 hod. vyměřeno zápisem v aplikaci eDovoz a ihned bylo jejím prostřednictvím automaticky v aplikaci ECDC zaúčtováno, bylo jeho povinností tento údaj prokázat i ve vztahu k dlužníkovi (tj. žalobci), jak vyplývá z výše uvedených rozsudků. Žalobce žádá, aby v soudním řízení žalobce tento údaje prokázal.

Žalobce navrhuje, aby žalovaný v soudním řízení prokázal, že došlo k zaúčtování cla dne 25. 3. 2015 v čase 10:50 hod.

Žalobce namítá, že postup celních orgánů při stanovení antidumpingového cla je v rozporu s antidumpingovou dohodou WTO (tj. Dohodou o provádění článku VI všeobecné dohody o clech a obchodu, která byla zveřejněna ve Sbírce zákonů – částka 51, zák. č. 191/1995 Sb. ve Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace). Vzhledem k tomu, že ES schválilo Dohodu o zřízení WTO, měl by správní orgán vykládat mezinárodně právní závazky konformně s právem WTO. Dle závěrů Zprávy odvolacího orgánu (WT/DS397/AB/RW, 18. ledna 2016, AB-2015-7) ve sporu „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření vztahující se na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli z Číny“, jednala EU v rozporu s antidumpingovou dohodou WTO (výčet porušení je uveden v části 6 FINDINGS AND CONCLUSIONS Zprávy). Odvolací orgán WTO potvrdil, že EU jednala v rozporu s jednotlivými články 6.5 a 6.5.1 antidumpingové dohody WTO.

Evropská unie se zavázala k dodržování mezinárodního práva jak ve svém primárním právu, tak jí tato povinnost náleží z práva WTO, neboť podle čl. XVI bodu 4 Dohody o zřízení světové obchodní organizace „každý člen zabezpečí soulad svých právních předpisů a správních řízení se svými závazky, jak jsou uvedeny v připojených Dohodách.“

Žalobce se dovolává dobré víry, která je součástí mezinárodního zvykového práva, které bylo uznáno Mezinárodním soudním dvorem. Zásadě dobré víry odpovídá v mezinárodním právu veřejném zásada ochrany legitimního očekávání, která je podle judikatury součástí právního řádu EU.

Podle názoru žalobce je nutné unijní právo vykládat souladně s antidumpingovou dohodou WTO. Nařízení Rady (ES) č. 91/2009 bylo vydáno na základě Nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. 12. 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (tzv. základní nařízení), a které bylo nahrazeno Nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. 11. 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství. Je třeba uvést, že základní nařízení (č. 384/96) se na dohodu o provádění článku VI. Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) přímo odvolává, když v bodu 5 preambule tohoto nařízení se uvádí: „Vzhledem k tomu, že nová antidumpingová dohoda neboli Dohoda o provádění článku VI GATT 1994 (dále jen "antidumpingová dohoda 1994"), obsahuje nová a podrobná pravidla, zejména pro výpočet dumpingu, postupy pro zahájení a provádění šetření, včetně zjišťování a zpracování informací, zavádění prozatímních opatření, zavádění a vybírání antidumpingových cel, doby trvání a přezkumu antidumpingových opatření, jakož i zveřejňování informací v souvislosti s antidumpingovými šetřeními; že s ohledem na množství změn a aby bylo zajištěno řádné a transparentní uplatňování nových pravidel, měla by být ustanovení nových dohod co nejvíce přejata do právních předpisů Společenství.“

Žalobce se dále dovolává použitelnosti antidumpingové dohody WTO kromě již výše zmíněných argumentů i z dalších důvodů. Ve Zprávě odvolacího orgánu WTO (AB-2015-7, WT/DS397/AB/RW, 18. ledna 2016) ve sporu „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření vztahující se na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli z Číny“ se uvádí, která ustanovení předpisů WTO byla porušena (stručný výčet článků antidumpingové dohody WTO, které byly porušeny, rekapituluje nařízení č. 2016/278 ze dne 26. 2. 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie).

Podle názoru žalobce lze u některých ustanovení antidumpingové dohody WTO, která byla dle odvolacího orgánu WTO porušena, nalézt odpovídající srovnatelné ustanovení v nařízení č. 384/96 ze dne 22. 12. 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, ze kterého nařízení č. 91/2009 vychází. SDEU dosud nepřiznal přímý účinek Dohodám WTO. Soudní dvůr EU však přiznal Dohodám WTO nepřímý účinek ve dvou případech: 1) pokud Unie zamýšlela splnit určitou povinnost, kterou přijala v rámci těchto dohod (C-69/89 Nakajima v. Rada), 2) kdy dotčený unijní akt výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení uvedených dohod (70/87 Fediol v. Komise). Za tímto účelem je nezbytné, aby z konkrétního napadeného ustanovení unijního práva bylo možné dovodit, že toto ustanovení má provést do unijního práva konkrétní povinnost vyplývající z dohod WTO.

Zpráva odvolacího orgánu WTO uvedla pět zásadních pochybení EU v nařízení č. 91/2009, která nejsou v souladu s antidumpingovou dohodou WTO. Žalobce výše namítal, že z těchto pěti pochybení, která se opírající o porušení konkrétních článků antidumpingové dohody WTO, mají tři pochybení srovnatelné ustanovení v základním nařízení o antidumpingu (nařízení č. 384/96). Z toho vyplývá, že se lze dovolat nepřímého účinku práva WTO, neboť právo EU (konkrétní článek nařízení č. 384/96) lze vyložit souladně se zněním a účelem práva WTO. Lze proto konstatovat, že právo EU obsahuje, resp. transponuje konkrétní pravidla GATT (antidumpingovou dohodu WTO), čímž zprostředkovalo účinky v právu EU.

Žalobce se dále brání použití nařízení č. 91/2009 z důvodu jeho neplatnosti. Nečiní tak přímou žalobou dle čl. 263 SFEU, ale nepřímo prostřednictvím žaloby uplatňované před vnitrostátním soudem, který je povinen (za splnění konkrétních podmínek) podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU. Žalobce byl v postavení nezávislého dovozce, který nebyl ve spojení s žádným údajným vývozcem z Čínské lidové republiky a žalobce se neúčastnil správního řízení vedeného Komisí v rámci šetření, jehož cílem bylo stanovení antidumpingového cla. V čl. 2 odst. 2 až 6 jsou stanovena základní pravidla, která jsou modifikována pro země bez tržního hospodářství v čl. 2 odst. 7 písm. a/ zákl. nařízení a pro Čínskou lidovou republiku v čl. 2 odst. 7 písm. b/ zákl. nařízení. Dle tohoto ustanovení se pro Čínskou lidovou republiku „běžná hodnota určí podle odstavců 1 až 6, pokud se prokáže na základě řádně odůvodněných žádostí jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, a v souladu s kritérii a postupy uvedenými v písmenu c), že při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují pro výrobce nebo více výrobců podmínky tržního hospodářství. V opačném případě se použije písmeno a).“

Komise popsala způsob stanovení běžné hodnoty v čl. 58 a násl. v nařízení č. 91/2009. Žádnému čínskému vývozci nebylo přiznáno tržní zacházení, některým čínským výrobcům bylo přiznáno individuální zacházení dle čl. 9 odst. 5 základního nařízení. Pro ostatní čínské výrobce proto muselo být postupováno dle čl. 2 odst. 7 písm. a/ základního nařízení. Podle tohoto ustanovení „se běžná hodnota určí na základě ceny nebo početně zjištěné hodnoty ve třetí zemi s tržním hospodářstvím nebo ceny, za níž se prodává výrobek z takové třetí země do jiných zemí včetně Společenství, nebo v případě, že to není možné, na jakémkoli jiném přiměřeném základě, včetně ceny skutečně zaplacené nebo kterou je třeba zaplatit za obdobné výrobky ve Společenství, která se v případě nutnosti náležitě opraví o přiměřené ziskové rozpětí.“ Podle čl. 2 odst. 7 písm. a) druhého pododstavce základního nařízení „se vhodná třetí země s tržním hospodářstvím vybere přiměřeným způsobem s náležitým přihlédnutím ke všem spolehlivým informacím, které jsou k dispozici v době výběru. Zohlední se také lhůty a použije se popřípadě třetí země s tržním hospodářstvím, která je předmětem stejného šetření.“ Jak uvedl SDEU v rozsudku C-338/10 Grünwald Logistik Service GmbH (bod 21) „orgánům Unie totiž přísluší, aby se s přihlédnutím ke všem nabízejícím se alternativám snažily nalézt třetí zemi, kde je cena obdobného výrobku vytvářena za okolností co nejvíce srovnatelných s okolnostmi země vývozu, musí se ovšem jednat o zemi s tržním hospodářstvím.“ Jako srovnatelnou zemi s tržním hospodářstvím Komise vybrala Indii (bod 86 a násl). Jak uvádí Komise v bodu 89 „…[Komise] aktivně usilovala o spolupráci známých výrobců spojovacích prostředků na celém světě, včetně Tchaj-wanu. Žádný z tchajwanských výrobců však se spoluprací nesouhlasil. Spolupráci při řízení nenabídli ani žádní výrobci z ostatních třetích zemí. Naopak dva indičtí výrobci souhlasili se spoluprací poskytnutím odpovědí na dotazník určený pro výrobce ve srovnatelné zemi. Údaje uvedené v jejich odpovědích na dotazník byly ověřeny v prostorách těchto dvou společností. Pouze jedna společnost však poskytla dostatečně podrobné údaje, které bylo možno použít jako základ pro stanovení běžné hodnoty.“ Komise dospěla k závěru, že Indie je vhodnou třetí zemí s tržním hospodářstvím ve smyslu čl. 2 odst. 7 základního nařízení, což odůvodnila následovně: „Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se s přihlédnutím k podmínkám hospodářské soutěže a otevřenosti indického trhu a s ohledem na skutečnost, že spolupracující indický výrobce prodával typy výrobku srovnatelné s typy vyváženými čínskými vyvážejícími výrobci, dospěla k závěru, že Indie je vhodnou třetí zemí s tržním hospodářstvím ve smyslu čl. 2 odst. 7 základního nařízení.“ (bod 91) V bodu 93 nařízení Komise konstatuje, že „bylo ověřeno, zda každý typ dotčeného výrobku prodávaný v reprezentativním množství na indickém domácím trhu může být považován za výrobek prodávaný v běžném obchodním styku podle čl. 2 odst. 4 základního nařízení. To bylo provedeno stanovením podílu ziskového prodeje každého typu výrobku nezávislým odběratelům na domácím trhu v průběhu období šetření.“ Podle názoru Komise je Indie třetí země s tržní ekonomikou a výrobce (Pooja Forge Ltd.) je srovnatelný subjekt. S postupem Komise žalobce nesouhlasí, neboť Komise postupovala v rozporu se základním nařízením a pro odůvodnění uvádí následující žalobní námitky:

Žalobce namítá, že Komise nedoložila, že Indie je třetí země s tržní ekonomikou. Pro vyhodnocení kritérií, zda jde o zemi s tržní ekonomikou, slouží informace získané od OECD, MMF, EBRD, Světové banky a dalších institucí. Komise v nařízení č. 91/2009 přiznala Indii status třetí země s tržní ekonomikou, aniž by prokázala, že výše uvedená kritéria jsou splněna.

Dle žalobce je použití Indie jako třetí země se statusem tržního hospodářství v bodech 86 až 91 nařízení č. 91/2009 neodůvodněné, neboť nejsou analyzována kritéria pro přiznání statusu země s tržní ekonomikou právě pro Indii přímo v nařízení č. 91/2009. Komise pouze obecně uvedla, že Indie je „s přihlédnutím k podmínkám hospodářské soutěže a otevřenosti indického trhu … vhodnou třetí zemí s tržním hospodářstvím“ (bod 91). Nařízení je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, čímž došlo k porušení čl. 263 druhý odstavec SFEU. Žalobce si nemohl ověřit, jak EU, Komise a Rada vyhodnotila kritéria pro přiznání statusu tržní ekonomiky pro Indii, když tato kritéria ani nejsou explicitně v žádném legislativním aktu EU vyjmenována.

Kromě námitky, že Komise nedoložila, že Indie je země se statusem země s tržní ekonomikou, žalobce namítá, že Komise pochybila při analýze všech informací nutných pro nalezení srovnatelné třetí země s tržní ekonomikou.

Podle názoru žalobce Komise nepostupovala s řádnou péčí (viz bod 30 rozsudku C-338/10 Grünwald Logistik Service GmbH), neboť nepřezkoumala informace, které měla mít k dispozici (dovozy z Thajska a Turecka), neuvedla, jaké jiné třetí země s tržní ekonomikou Komise oslovila a zda oslovila výrobce z Thajska a Turecka, tj. proč Thajsko a Turecko nemohly být vybrány jako srovnatelná země s tržním hospodářstvím.

Komise zahájila řízení ve věci antidumpingu na základě podnětu Evropského institutu pro průmyslové spojovací prostředky (viz čl. 1 nařízení č. 91/2009). Žalobce namítá, že nebyla splněna podmínka pro zahájení řízení pro uložení antidumpingového cla dle čl. 5 odst. 1 základního nařízení. Žalobce namítá, že (i) žádný shora uvedený legislativní akt neuvádí, že byla splněna druhá podmínka, tj. že podnět je podaný výrobním odvětvím Společenství, jestliže je podporován výrobci ve Společenství, jejichž souhrnná výroba tvoří více než 50 % celkové výroby obdobného výrobku té části výrobců, kteří podnět výslovně podpořili nebo odmítli, jak vyplývá z čl. 5 odst. 4 základního nařízení (ii) pokud by byly obě tyto podmínky kumulativně splněny, nebyly obě tyto podmínky v řízení prokázány. Uvedená pochybení představují porušení čl. 5 odst. 4 základního nařízení.

Komise vymezila výrobní odvětví Společenství prostřednictvím těch výrobců, kteří podpořili podnět a kteří při šetření plně spolupracovali (bod 114 a násl. nař. č. 91/2009). Tito výrobci představovali 27% výroby dotčeného výrobku v EU (bod 114). Dle Komise tyto společnosti představují výrobní odvětví Společenství dle čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 4 základního nařízení. S tímto vymezením výrobního odvětví žalobce nesouhlasí. Podle názoru žalobce mohlo v řízení dojít ke zkreslení definice průmyslu a stanovení újmy.

Podle názoru žalobce nařízení č. 91/2009 dostatečným způsobem neodůvodňuje některé údaje o hospodářské situaci ve výrobním odvětví, čímž došlo k porušení čl. 3 odst. 5 základního nařízení. Komise nedoložila, jak zjistila údaje o výrobních kapacitách v Mt celého výrobního odvětví (když sama Komise v čl. 127 uvádí, že údaj o výrobní kapacitě se týká celého výrobního odvětví, nikoliv pouze společností zařazených do vzorku; pozn. dle čl. 114 vzorek výrobců zahrnoval pouze 27% výroby dotčeného výrobku v EU). Údaj o výrobní kapacitě je zcela nepodložený, ačkoliv tento údaj považuje Komise za zásadní a považuje ho za důvod pro uložení antidumpingového cla (čl. 180).

Žalobce uvádí další důvody neplatnosti nařízení č. 91/2009, které opírá o zjištění Odvolacího orgánu WTO (AB-2015-7, WT/DS397/AB/RW, 18. 1. 2016) ve sporu „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření vztahující se na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli z Číny“. Žalobce analyzuje jednotlivé články antidumpingové dohody, které byly porušeny, a konfrontuje je s konkrétním ustanovením základního nařízení pro případ, že by nařízení č. 91/2009 bylo v rozporu s odpovídajícím ustanovením základního nařízení.

Podle názoru žalobce tak Komise porušila čl. 1 bod 2 základního nařízení, neboť dle tohoto ustanovení se posuzuje srovnatelná cena obdobného výrobku ve vývozní zemi a dále porušila čl. 1 odst. 4 nařízení, který definuje srovnatelnost výrobků. Aby mohlo dojít ke zjištění běžné hodnoty, musí být zřejmé, že Komise pro zjištění běžné hodnoty použila srovnatelné výrobky. Vzhledem k tomu, že nařízení č. 91/2009 neuvádí parametry výrobků, které mají být srovnatelné, činí nařízení nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, čímž došlo k porušení čl. 263 druhý odstavec SFEU.

Odvolací orgán WTO došel k závěru, že Komise vyloučila některé druhy spojovacích prostředků vyvážených čínskými výrobci, které neodpovídaly druhům spojovacích prostředků vyrobeným ve srovnatelné zemi Indii u společnosti Pooja Forge Ltd., čímž došlo k porušení čl. 2.4.2 antidumpingové dohody. Podle tohoto článku měly být do výpočtu dumpingového rozpětí zahrnuty všechny srovnatelné vývozní transakce. Z tohoto důvodu je nařízení č. 91/2009 neplatné, neboť je v rozporu s metodikou vyplývající ze základního nařízení č. 384/96.

Rozpor s články 4.1 a 3.1 antidumpingové dohody, pokud jde o definici domácího výrobního odvětví a újmu. Definice domácího výrobního odvětví v nařízení č. 384/96 je odlišná od definice v čl. 4.1 antidumpingové dohody. Žalobce proto odkazuje na žalobní námitku v části XII. d/ Vymezení výrobního odvětví Společenství této žaloby.

Žalobce dovodil, že pochybení, která popsal odvolací orgán WTO ve své Zprávě a která dle něho jsou neslučitelná s antidumpingovou dohodou WTO, jsou současně i porušením čl. 6 odst. 7 základního nařízení.

Žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že čl. 6.5 antidumpingové dohody má odpovídající úpravu v čl. 19 odst. 1 základního nařízení, je nařízení č. 91/2009 neplatné pro porušení čl. 19 odst. 1 základního nařízení. Vzhledem k tomu, že čl. 6.4 antidumpingové dohody má odpovídající úpravu v čl. 6 odst. 7 základního nařízení, je nařízení č. 91/2009 neplatné pro porušení čl. 6 odst. 7 základního nařízení.

Výše uvedené žalobní námitky v části XII. dle žalobce prokazují, že prováděcí nařízení (č. 91/2009) je v rozporu se základním nařízením (č. 384/96) a s primárním právem ES (čl. 216 odst. 2 SFEU). Vzhledem k tomu, že k otázce neplatnosti nařízení se může vyjádřit pouze SDEU, nemohl námitky neplatnosti nařízení č. 91/2009 rozhodnout žalovaný.

Žalobce uvedl, že dne 27. 2. 2016 bylo publikováno v Úředním věstníku Nařízení Komise (EU) č. 2016/278 ze dne 26. 2. 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie. Současně zůstalo v platnosti nařízení č. 91/2009 (pozn. – tento postup je legislativně předvídán v čl. 1 písm. a/ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/476 ze dne 11. 3. 2015 o opatřeních, která může Unie přijmout na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních). Na základě pravidla lex posteriori derogat priori by mělo mít přednost nařízení č. 2016/278 jako právní předpis později účinný před nařízením č. 91/2009. Z formulace „…řízení týkající se tohoto dovozu se zastavuje“ není zřejmé, jaké řízení „týkající“ se dovozu zboží se zastavuje. Podle názoru žalobce jazykové znění české mutace nařízení č. 2016/278 připouští dvě varianty. Pokud by měla platit pouze varianta, že se zastaví pouze řízení, kdy bude zboží teprve propuštěno do volného oběhu, obsahovalo by nařízení formulaci „řízení týkající se dováženého zboží“, tj. byl by použit vid nedokonavý. Čl. 1 nařízení ovšem není formulován ani ve vidu dokonavém („řízení týkající se dovezeného zboží“), který by podporoval variantu ad (ii). Ze srovnání anglické a německé verze nařízení vyplývá, že v obou případech se hovoří o zastavení řízení, které se týká dovozu. Česká verze nařízení č. 2016/278 se tedy neliší od jiných jazykových verzí a všechny tři verze vedou ke stejnému výsledku. Nelze-li zjistit přesný výklad na základě standardních metod výkladu (jazykový, logický, systematický), tak i nadstandardních metod (historický, teleologický, komparativní), měl by být vzat do úvahy kontext a cíl sledovaný právní úpravou, které vyplývají z preambule nařízení.

Žalobce považoval za zřejmé, že čl. 1 nařízení č. 2016/278 se tedy týká i těchto řízení, neboť se v nich řeší otázky „týkající“ se dovozu. Nařízení má retroaktivní účinky, neboť se vztahuje na důsledky situací vzniklých před jeho vstupem v platnost, které nastaly až po vstupu v platnost (nepravá retroaktivita). Před vstupem v platnost došlo k dovozu zboží, ale důsledky dosud trvají a neskončily, neboť probíhá odvolací řízení. Podle názoru žalobce dopadá čl. 1 nařízení i na tato řízení a žalovaný měl odvolací řízení zastavit.

Žalobce byl názoru, že před pozbytím platnosti antidumpingového opatření může Komise zahájit z vlastního podnětu přezkum nebo o přezkum mohou požádat výrobci (čl. 11 odst. 2). Podáním podnětu výrobců je zahájeno nové řízení (čl. 5 odst. 9). Pokud je podnět stažen, může být řízení zastaveno s výjimkou případu, kdy to není v zájmu Společenství (čl. 9 odst. 1). V případě spojovacích prostředků bylo zahájeno antidumpingové řízení týkající se dovozů některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky dne 9. 11. 2007 (C 267/31, 2007/C 267/11). Konečné antidumpingové clo bylo uloženo nařízením č. 91/2009, které bylo vydáno dne 26. 1. 2009. Antidumpingové řízení bylo zahájeno 9. 11. 2007 a ukončeno před uložením konečného antidumpingového cla.

Dále uvedl, že Komise provedla šetření, které neodhalilo žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by zastavení řízení bylo v rozporu se zájmem Unie. Pokud tedy Komise dospěla k závěru, že antidumpingové řízení týkající se dovozu práškového aktivního uhlí pocházejícího z ČLR do Unie by mělo být zastaveno a antidumpingové clo zrušeno, znamená to, že i když žádost o přezkum podaná dvěma společnostmi byla těmito společnostmi stažena, Komise sama nedošla k závěru, že by zastavení řízení zahájené z podnětu těchto dvou společností bylo v rozporu se zájmy Unie, a proto bylo antidumpingové řízení zastaveno a současně bylo antidumpingové clo zrušeno. K jeho zrušení došlo po uplynutí lhůty pěti let od ukončení posledního přezkumu (čl. 11 odst. 2). Nařízení č. 1006/96, kterým bylo uloženo konečné antidumpingové clo na dovoz práškového aktivního uhlí v současnosti kódů KN ex 3802 10 00 pocházejícího z Čínské lidové republiky, bylo totiž dvakrát prodlužováno – poprvé v roce 2002 (nařízením č. 1011/2002) a podruhé v roce 2008 (nařízením č. 649/2008). Třetí prodloužení již Komise neučinila. Při ověření textu nařízení č. 649/2008 je dle žalobce zřejmé, že Komise znovu zahájila řízení na základě podnětu Evropské rady chemického průmyslu (CEFIC). Není tedy pravda, co tvrdí žalovaný, že probíhá jedno antidumpingové řízení. Je tomu právě naopak. Antidumpingové řízení skončí uložením antidumpingového cla a teprve tehdy, pokud výrobci podají podnět na přezkum před uplynutím doby platnosti končeného antidumpingového cla, začne běžet nové antidumpingové řízení.

Žalobce požaduje, aby soud uznal retroaktivní účinky článku 1 prováděcího nařízení Komise č. 2016/278. Žalobce napadá uvedené nařízení, které navzdory tomu, že z důvodu rozhodnutí přijatých příslušnými orgány WTO zrušilo antidumpingové clo uložené na dovoz určitých spojovacích materiálů ze železa nebo z oceli původem z Čínské lidové republiky a Malajsie, obsahuje článek 2, který omezuje možnost vrácení zaplaceného cla, když zrušení odmítá přiznat zpětnou účinnost, čímž umožňuje, aby v právním řádu bylo zachováno antidumpingové clo, které je v rozporu s předpisy WTO, přičemž toto rozhodnutí nelze odůvodnit veřejným pořádkem.

První důvod vychází z protiprávnosti článku 2 napadeného nařízení z důvodu porušení antidumpingové dohody (Dohoda o provádění článku VI všeobecné dohody o clech a obchodu, která byla podepsána Společenstvím a poté schválena Rozhodnutím Rady č. 94/800/ES, Úř. věst. L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80).

Druhý důvod vychází ze zásady právní jistoty a zásady zákazu bezdůvodného obohacení. V tomto ohledu žalobce tvrdí, že potřeba uznat zpětnou účinnost zrušení antidumpingového cla spočívá v účelu dotčeného nařízení, které uznává porušení antidumpingové dohody, jehož se dopustila Rada, když zavedla antidumpingové clo.

Třetí důvod vychází ze zásady legitimního očekávání. Podle žalobce uznání, že Evropská unie tím, že v rozporu s antidumpingovou dohodou uložila antidumpingové clo, porušila mezinárodní závazky, k jejichž dodržování se zavázala, což vedlo ke vzniku očekávání založených na tom, že Komise přijme odpovídající právní úpravu, aniž by dále přetrvávaly účinky způsobené protiprávním antidumpingovým clem.

Z výše uvedeného vyplývá, že se žalobce dovolává pravé retroaktivity nařízení č. 2016/278.

Žalobce měl za to, že Zprávu odvolacího orgánu WTO (WT/DS397/AB/RW, 18. ledna 2016, AB-2015-7) je nutné zohlednit i z hlediska mezinárodně právních závazků České republiky. Česká republika přistoupila k závazkům WTO v souladu s čl. XII Dohody o zřízení WTO a stala se členem této organizace (dále Dohoda WTO), Dohodu WTO podepsala 15. 4. 1994. Dohoda WTO je součástí právního řádu České republiky.

Je však dle žalobce nutné posoudit, zda princip přednosti unijního práva platí také v situaci, kdy Česká republika přijala mezinárodní smlouvu s WTO dříve (1. 1. 1995), než přistoupila ke smlouvě s EU (1. 5. 2004). Kolizi těchto smluv upravuje čl. 351 SFEU, dle kterého práva a povinnosti z těchto dřívějších mezinárodních smluv nejsou Smlouvami (pozn. SEU a SFEU) dotčeny.

Žalobce považoval za zřejmé, že antidumpingové clo na zboží pocházející z Čínské lidové republiky musí být v souladu s antidumpingovou dohodou. Je nesporné, že Zpráva odvolacího orgánu WTO (AB-2015-7, WT/DS397/AB/RW, 18. 1. 2016) konstatovala, že Nařízením č. 91/2009 došlo k porušení čl. 2.4, čl. 2.4.2, čl. 4.1, čl. 3.1, čl. 6.1.2, čl. 6.4, čl. 6.2, čl. 6.5 a čl. 6.5.1 antidumpingové dohody. V souladu se zásadami mezinárodního práva je Česká republika povinna dodržovat práva třetích zemí (Čínské lidové republiky) vyplývající z dřívější dohody a plnit své příslušné povinnosti. Jde o naplnění zásady pacta sunt servanda, kdy je nepřípustné zavazovat třetí stát bez jeho souhlasu podle čl. 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969).

Žalobce měl za to, že do doby, než Česká republika odstraní příslušné neslučitelnosti mezi smlouvou (antidumpingová dohoda) uzavřenou před přistoupením České republiky k Evropské unii a Smlouvami (SEU, SFEU) dle čl. 351 odstavce druhého, dovoluje první odstavec téhož článku, aby Česká republika nadále antidumpingovou dohodu používala, neboť obsahuje povinnosti, které je povinna plnit na základě mezinárodního práva. Žalovaný jako orgán aplikující právo byl povinen přednostně aplikovat vnitrostátní pravidlo (čl. 10, čl. 1 odst. 2 Ústavy) a neaplikovat pravidlo unijní. Jde o výjimku z unijního principu aplikační přednosti, kterou připouští samotná Smlouva (čl. 351 SFEU).

Žalobce konstatoval, že dovozci jsou nuceni pohybovat se v prostředí mezinárodního obchodu, které je zatíženo cly, ve kterém reálně existuje riziko neférového jednání protistrany. Minimálně již z toho důvodu, že celní sazby jsou závislé na zemi původu zboží (čl. 23 starého celního kodexu), kdy možnost dovozce ověřit 100% spolehlivost této informace je téměř nemožná, neboť se musí spoléhat na osvědčení původu vydávaná k tomu určenou organizací v dané zemi. Existenci takového neférového jednání nelze klást dovozci k tíži. Na druhou stranu také možnosti státu samého, jak tato neférová jednání eliminovat, jsou většinou velmi malé. Z tohoto důvodu by, v návaznosti na neférové jednání, kterého se dopustila osoba ze třetí země, mělo být veškeré rozložení rizika mezi dovozce a celní orgány provedeno v souladu se zásadou proporcionality. Ve vztahu k obchodování v rámci DPH mezi státy EU již tento závěr vyslovil SDEU v rozsudku C-409/04 Teleos a další (bod 58).

Princip proporcionality (přiměřenosti), jak žalobce připomenul, nenachází v českém právním systému své explicitní vyjádření. To však neznamená, že by tento princip nebyl použitelný v těch oblastech práva, jež se nepřiklonily k jeho explicitnímu vyjádření. Výše uvedeným principem se zabýval v mnoha nálezech Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. I.ÚS 2485/13).

Žalobce zdůraznil, že ze spisu vyplývá, že orgány EU a celní správy mohly mít informace o tom, že spojovací prostředky mohou být čínského původu, již v roce 2011. Ze Závěrečné zprávy (OLAF) č. OF/2011/0978/B1 - JG/pm/OLAF.B.1(S)(2014) 34954 (část 2.2, str. 4) vyplývá, že OLAF již na podzim roku 2011 pojal podezření či obdržel upozornění, že spojovací prostředky čínského původu jsou odesílány přes Tchaj-wan, čímž zřejmě dochází k obcházení antidumpingového opatření. Členské země EU byly o tomto podezření informovány na schůzkách konaných dne 29. až 30. 11. 2011 a dne 14. 3. 2012 a dále sdělením AM 2012/010 ze dne 27. 6. 2012 (viz bod 2.3). Česká celní správa tedy měla nejen informaci o pochybnostech ohledně původu spojovacích prostředků, ale i přehled o tom, kterých vývozců a jakých zemí se to týká. Celní orgány namísto prevence, osvěty a sdílení informací s žalobcem, nechaly žalobce pokračovat v dovozu zboží z Tchaj-wanu. Žalobce nevěděl ani vědět nemohl, že dováží zboží, které je údajně původem z Čínské lidové republiky. Celní orgány proto nemohou za těchto okolností požadovat antidumpingové clo. Žalobce žádá, aby soud posoudil tuto žalobní námitku dle jejího textu a současně i jako důvod pro uplatnění dobré víry a legitimního očekávání dle čl. 220 odst. 2 písm. b/ celního kodexu.

Podle názoru žalobce antidumpingové clo nelze chápat jako daň, ale jako sankci za správní delikt. Tento závěr opírá žalobce o níže uvedenou právní argumentaci. Výše antidumpingového cla byla pro dovážené výrobky stanovena v Nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. 1. 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky. Obecně platí, že sankce je ukládána za nějaké protiprávní jednání. Tohoto protiprávního jednání se dovozce dopustil tím, že dovezl zboží, které způsobuje újmu a tím dochází k narušení fungování vnitřního trhu (čl. 26 Smlouvy o fungování EU). Tedy existence újmy je důvodem pro zaplacení antidumpingového cla. Dovoz zboží (definovaného v Nařízení č. 91/2009) z Čínské lidové republiky narušuje jednotný trh EU, který je chráněn. Proto lze považovat antidumpingové clo za sankci bez ohledu na to, že není jako sankce výslovně označena. Skutečnost, že se jedná o sankci lze podpořit i čl. 14 Nařízení č. 91/2009, podle kterého se antidumpingové clo ukládá nad rámec standardní sazby cla. Celní delikt má dle žalobce společné znaky s trestným činem, neboť cílem není náhrada běžného cla, ale náhrada újmy, kterou žalobce způsobil dovozem zboží výrobnímu odvětví Společenství a tím ho odradil od dalšího způsobování újmy. Z hlediska druhého kritéria je dle žalobce zřejmé, že antidumpingové clo má represivní charakter (85% z celní hodnoty zboží), je ukládáno automaticky bez možnosti správní úvahy (posouzení újmy, kterou způsobil dovozce a která je zahrnuta pod položku „Všechny ostatní společnosti“ (viz čl. 1 Nařízení č. 91/2009). Z hlediska třetího kritéria jde o sankci, která zásadně zasahuje do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny.