10 Azs 12/2023 — Nejvyšší správní soud

28 A 7/2025- 52 - text  12 28 A 7/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: M. T. zastoupen Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 za účasti: 1. nezl.T. T. 2. nezl. N. T. oba zastoupeni Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2 3. L. S. 4. nezl. A. T. zastoupena zákonnou zástupkyní – osobou zúčastněnou na řízení č. 3. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2025, čj. OAM-13648-24/ZR-2024, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2025, čj. OAM-13648-24/ZR-2024, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný odňal žalobci oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.”), s odkazem na § 10 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně”), neboť má představovat ohrožení bezpečnosti státu. 2. Žalovaný v rámci své úřední činnosti zjistil, že žalobce byl v Polsku pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu převaděčství, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 8 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu v délce 2 let. Byla mu rovněž uložena povinnost opustit území a zákaz vstupu do Polska a státu Schengenu po dobu 5 let. Rozhodnutí bylo založeno na tom, že žalobce ve spolupráci s dalšími ukrajinskými občany usnadnil nedovolený přechod z Běloruska do Polska deseti syrským státním příslušníkům. 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že zákon č. 221/2003 Sb. neposkytuje odpověď na výklad pojmu „ohrožení bezpečnosti státu“. S ohledem na povinnost takzvaného eurokonformního výkladu poznamenal, že § 9 odst. 1 písm. c) zák. č. 221/2003 Sb. je transpozicí čl. 28 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“). Dle čl. 28 odst. 1 písm. b) směrnice platí, že členské státy mohou vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud existuje důvodné podezření, že by tato osoba mohla ohrozit bezpečnost hostitelského členského státu nebo, že vzhledem ke skutečnosti, že byla na základě pravomocného rozsudku odsouzena za mimořádně závažný trestný čin, představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu. Nicméně ani směrnice ani náznakem nevymezuje, co je třeba rozumět pod termínem „bezpečnost hostitelského členského státu“. Z uvedeného žalovaný dovodil, že výklad zmíněného pojmu byl ponechán na jednotlivých členských státech. 4. Žalovaný uvedl, že vymezení předmětného pojmu poskytuje ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (dále jen „zákon o bezpečnosti ČR“), kde se podle čl. 1 tohoto zákona ohrožením bezpečnosti České republiky rozumí ohrožení „svrchovanosti a územní celistvosti státu, jeho demokratických základů a životů, zdraví a majetkových hodnot.“ Může se jednat o ohrožení bezprostředně invazivního charakteru, jako je například hrozba terorismu, může jít i o ohrožení na první pohled méně nápadné ovšem ve svých důsledcích také ohrožující základní hodnoty vypočtené v čl. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. 5. Dále provedl komparaci trestného činu, za nějž byl žalobce v Polsku odsouzen, s jeho obdobou dle českého právního řádu, tj. podle českého trestního zákoníku. Konkrétně porovnával zmíněné ustanovení polské úpravy (čl. 264 odst. 3 polského trestního zákoníku) s trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení hranice podle § 340 trestního zákoníku. Současně vystihl, že chráněným objektem v případě obou zemí je zájem na kontrole osob, které překračují státní hranici státu. Tento zájem vyplývá z potřeby dostát mezinárodním závazkům, regulovat nelegální migraci a bojovat proti mezinárodnímu zločinu v podobě nelegálního převaděčství. Žalovaný současně připomněl, že jak ČR, tak i Polsko jsou součástí schengenského prostoru, přičemž Polsko se nachází na vnější pozemní hranici schengenského prostoru. 6. Dále žalovaný poukázal na usnesení ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 6 Tdo 151/2015, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k objektům trestných činů podle § 340 a § 341 trestního zákoníku. Ve vztahu k § 340 odst. 1 trestního zákoníku tento soud uvedl, že „je jím chráněn zájem státu na nedotknutelnosti a suverenitě státního území projevující se v jeho oprávnění prostřednictvím k tomu určených složek kontrolovat osoby vstupující na jeho území a takto překračující státní hranici (kontrola oprávněnosti jejich vstupu na území státu, resp. přechodu hranic oběma směry).“ Z uvedeného žalovaný dovodil závažnost žalobcova protiprávního jednání. 7. Žalovaný také argumentoval existencí Rámcového rozhodnutí Rady č. 2002/946/SVV ze dne 28. 11. 2002 o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, tranzitu a pobytu a Směrnici Rady č. 2002/90/ES ze dne 28. 11. 2002, kterou se definuje napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu. Tyto dva dokumenty mají vyjadřovat zájem, jímž je především cíl posílit sankční opatření coby nástroje boje proti napomáhání k nedovolenému přistěhovalectví, a to jak v souvislosti s překračováním státních hranic, tak i v souvislosti s nedovoleným pobytem na území členských států EU a vytvářením a posilováním mezinárodních zločineckých struktur zabývajících se nelegálním převaděčstvím. 8. V této spojitosti žalovaný uvedl, že v případě převádění cizinců přes hranice se na území ČR, resp. států EU dostávají cizinci, jejíchž původu, minulosti a úmyslech nemají státy nejmenšího tušení, často se takto na území dostávají zločinci a jiné nebezpečné osoby. V tomto směru dále konstatoval, že „nicméně nelegální migrace je především migrací nevyžádanou a nevítanou, neboť zvyšuje ve společnosti napětí, které může vyústit ve společenské nepokoje či radikalismus, a to jak na straně většinové společnosti, tak menšiny imigrantů. Hrozbu tedy mohou představovat konkrétní migranti, stejně jako jejich skupiny. Tato dílčí hrozba může mít podobu terorismu, organizovaného zločinu, ale i šíření infekční nákazy, kulturních zvyklostí neslučitelných s naším právním pořádkem nebo snížené ochoty k integraci. Vedle typu migrace, resp. imigrantů, může svou roli v podobě migrační hrozby sehrát objem migračních toků a bezpečnost může ohrozit také masová neřízená imigrace. Zejména v současné situaci (ozbrojený konflikt na Ukrajině, bezpečnostní situace na Blízkém východě) nelze otázku migrace chápat odděleně od vývoje mezinárodní situace v nejbližším sousedství i zemích původu, každý převaděč svým jednáním podkopává bezpečnost České republiky a nahlodává její suverenitu. Jak již bylo výše naznačeno, je to Česká republika jako suverénní stát, kdo určuje, který cizinec na její území vstoupí a bude moct na něm pobývat.“ 9. Žalovaný na základě uvedeného dovodil, že žalobcovo jednání sice bezprostředně směřovalo vůči Polsku, ale zprostředkovaně ohrozilo i vnitřní bezpečnost ČR a dalších států schengenského prostoru, tedy naplnilo hypotézu uvedenou v § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně, že žalobce představuje ohrožení bezpečnosti státu. II. Shrnutí žalobních bodů, vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení 10. Žalobce v žalobě namítal částečnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů a jeho nezákonnost. Předně rozporoval naplnění podmínky spočívající v ohrožení bezpečnosti státu. Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. 10 Azs 12/2023-67, ze dne 23. 4. 2020, č. j. 5 Azs 189/2015-127 a ze dne 9. 2. 2017, č. j. 1 Azs 216/2016-41. Dle něj je nutné vykládat neurčitý právní pojem „bezpečnost státu“ v kontextu dočasné ochrany restriktivně. Intenzita jeho činu na území Polské republiky nemůže této intenzity dosáhnout. Ze správního spisu i z napadeného rozhodnutí vyplývá, že trestný čin spáchal ojediněle, žalovaný ani netvrdil, že by žalobce v minulosti anebo opětovně spáchal obdobný či jiný trestný čin, který by bylo možné subsumovat pod ohrožení bezpečnosti státu dle výše uvedené judikatury. Za spáchaný trestný čin mu bylo uloženo podmíněné odnětí svobody, a to na samé dolní hranici trestní sazby, což reflektuje i závažnost narušení veřejného zájmu v oč