30 A 25/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

30 A 25/2025- 52 - text  9 30 A 25/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Tomáše Blažka a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce: Ing. V. H. zastoupen Mgr. Robinem Mlynářem, advokátem se sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové za účasti: 1. Obec Albrechtice nad Orlicí Na Výsluní 275, 517 22 Albrechtice nad Orlicí 2. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, 502 06 Hradec Králové v řízení o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2025, čj. KUKHK-20547/UP/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Městského úřadu Týniště nad Orlicí, stavebního úřadu (dále také jen „správní orgán I. stupně“ nebo také „stavební úřad“) ze dne 17. 4. 2024, čj. MÚTý/STAV/2873/2023-9, sp. zn. MÚTý/STAV/2873/2023/ve, a toto rozhodnutí potvrdil. Ten uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím rozhodl podle ustanovení § 82 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2023 (dále také jen „stavební zákon“), a dle § 12 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl. č. 503/2006 Sb.“), tak, že povolil dělení pozemku p. č. XA v katastrálním území Albrechtice nad Orlicí a stanovil podmínky pro jeho dělení. 2. Dále v textu tohoto rozsudku uváděné pozemky se všechny nacházejí v obci a katastrálním území Albrechtice nad Orlicí, proto nebude tento údaj u jednotlivých pozemků nadále vždy uváděn. II. Shrnutí žalobních bodů 3. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení a vrácení věci žalovanému (eventuelně i zrušení rozhodnutí prvostupňového) a přiznání nákladů řízení. 4. Žalobní námitky soustředil žalobce do dvou následujících bodů: Nepřezkoumatelnost rozhodnutí 5. Dle žalobce spočívá nepřezkoumatelnost rozhodnutí v nedostatku důvodů, protože nedošlo k vypořádání se se všemi námitkami, které uváděl ve svém odvolání. Z rozhodnutí nelze zjistit proč, resp. jak, žalovaný dospěl k potvrzujícímu rozhodnutí, když se de facto odmítl vypořádat s námitkou přístupnosti oddělovaných pozemků a splnění požadavků legislativy. 6. Žalobce tuto námitku (uvedenou již v rámci odvolání) konkretizoval, tj. že ani jeden z pozemků nebude po rozdělení napojen na veřejně přístupnou pozemní komunikaci a že v takovém případě nemůže být záměr dělení pozemků v rámci územního řízení povolen. Tato podmínka je přitom vyžadována prováděcím předpisem stavebního zákona, tj. § 20 vyhl. č. 501/2006 Sb. 7. V odůvodnění rozhodnutí však žalovaný došel k závěru, že tato otázka spadá do kompetence stavebního úřadu, nikoliv do kompetence úřadu územního plánování, který ve věci podával závazné stanovisko. Víc se však k této námitce nevyjádřil, natož aby se s ní řádně vypořádal. Žalobce má zato, že pokud nepřísluší řešení této otázky do kompetencí úřadu územního plánování, nýbrž do kompetencí stavebního úřadu, pak se měl s touto námitkou vypořádat sám žalovaný jakožto odvolací správní orgán. Sice mu nepřísluší nahrazování závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu svými úvahami, protože k tomu není odborně způsobilý, neznamená to však, že by se neměl sám vypořádat s těmi námitkami, ke kterým způsobilý je. Své hmotněprávní úvahy, ke kterým jistě způsobilý je, tak měl uvést sám. Nezákonnost rozhodnutí 8. Žalobce má dále za to, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné vzhledem k tomu, že není v souladu s právními předpisy. Při vymezování pozemků, pokud dochází k jejich dělení, je totiž nutné dodržet stanovené požadavky na jejich vymezování a využívání, které jsou upraveny v ustanovení § 20 vyhl. č. 501/2006 Sb., ve znění do 31. 12. 2023. Již v prvostupňovém rozhodnutí došel stavební úřad Týniště nad Orlicí k nesprávnému závěru, když aplikoval ustanovení § 20 odst. 3. Jestliže však záměr počítal s vymezováním stavebních pozemků, mělo dojít k aplikaci čtvrtého a pátého odstavce tohoto ustanovení. 9. K tomu žalobce dále uvedl, že ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí byla stanovena podmínka napojení nově vzniklých pozemků na veřejnou pozemní komunikaci. K tomu však nemůže logicky dojít v případě, kdy nově vymezené pozemky nesousedí s žádnou existující veřejně přístupnou pozemní komunikací, což je tento případ. Uvedenou podmínku přitom stavební úřad opřel pouze o skutečnost, že je v řešení převod pozemků ve vlastnictví Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále také jen „ÚZSVM“) na obec Albrechtice nad Orlicí, přičemž tyto pozemky by se začlenily do plochy dopravní infrastruktury. Sama tato skutečnost však neznamená, že je zde existující veřejně přístupná pozemní komunikace. Muselo by dojít k jejímu rozšíření (aktuálně není naplánováno), což ostatně plyne i z vyjádření obce Albrechtice nad Orlicí, jenž je uvedeno v rozhodnutí. 10. Žalobce v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, čj. 7 As 262/2022-22, v němž tento soud uvedl: „Z uvedené právní úpravy vyplývá, že na všechny pozemky vzniklé rozdělením nebo scelením pozemků musí být zajištěn přístup z veřejně přístupné komunikace, která musí fakticky existovat již v době podání žádosti. Nelze se tedy spokojit s argumentem o tom, že v budoucnu vznikne v daném území veřejně přístupná komunikace“. Dále poukázal i na rozsudek ze dne 27. 9. 2017, čj. 1 As 166/2016-38, v němž soud došel k závěru, že v případě, kdy nebudou pozemky vzniklé v rámci dělení pozemků, napojeny na veřejnou pozemní komunikaci, nemělo by dojít k jejich dělení. 11. Žalobce uzavřel, že pokud záměr o dělení pozemků není v souladu s požadavky uvedenými v ustanovení § 90 stavebního zákona, v tomto případě zejména s požadavky vyhl. č. 501/2006 Sb., a s požadavky na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení na ní, pak by měl být takový záměr zamítnut. Správní orgány tedy nepostupovaly v souladu s právní úpravou, pokud povolily předmětné dělení pozemků bez toho, aniž by již v době žádosti byly všechny takto nově vzniklé pozemky napojeny na veřejně přístupnou pozemní komunikaci. 12. Závěrem žalobce shrnul, že zmíněné vady nelze napravit jiným způsobem než zrušením obou rozhodnutí a vrácením věci k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 13. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí, resp. odmítnutí, žaloby. Má zato, že v rozhodnutí vypořádal námitky vznesené v odvolání, a dodal, že v řízení postupoval v duchu zásad správního řízení – ochrany oprávněných zájmů, služby veřejnosti či rychlosti správních řízení a procesní ekonomie, a rovněž současného vývoje právní úpravy představované stavebním zákonem a zde obsažené úpravy dělení nebo scelování pozemku včetně prováděcích norem. 14. K věci dále podrobně zmínil otázku vymezení účastníků v územním řízení o dělení nebo scelování pozemků v souvislosti s ustanovením § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, dle něhož jsou účastníky územního řízení osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Připustil, že v předmětném územním řízení při vymezení okruhu účastníků správní orgány (s ohledem na konkrétní okolnosti případu ve vazbě na komplexní posouzení situace v území a zohlednění nejrůznějších vlivů) svou povinnost ne zcela splnily, a to zejména vzhledem k „možnosti přímého dotčení na právech“ žalobce územním rozhodnutím, resp. reálností tohoto dotčení. Žalovaný připomněl, že v případě účastenství v řízení o dělení a scelování pozemků musí být splněna podmínka přímého bezprostředního dotčení práv. Reálně myslitelné (nikoli pouze hypotetické) dotčení na právech je pak určující i z hlediska poskytování ochrany v soudním řízení správním, neboť v soudním řízení nelze provádět všeobecnou kontrolu zákonnosti rozhodování správních orgánů. K tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. 15. Žalovaný má zato, že žalobce své rozhodnutím potencionálně zasažené a stavebně správními předpisy chráněné právo nespecifikoval a své tvrzení neopřel o konkrétní skutkové důvody. Účastenství v těchto územních řízeních přitom přichází v úvahu pouze tehdy, kdy dotčení vlastníků sousedních pozemků či staveb vyplývá přímo z vlastního dělení pozemku, nikoli z možných navazujících řízení. K tomu rovněž poukázal na judikaturu správních soudů. 16. Žalovaný závěrem zopakoval nesouhlas s tím, že je jeho rozhodnutí ze