1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

30 A 74/2025- 30 - text  13 30 A 74/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Tomáše Blažka a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobci: a) H. P. b) nezletilý I. P. c) nezletilý O. P. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádostí ze dne 30. 7. 2025 o udělení dočasné ochrany žalobcům jako nepřijatelných, takto: I. Zásah žalovaného byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobců a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením jejich žádostí o dočasnou ochranu ze dne 30. 7. 2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřují v tom, že jim vrátil podané žádosti ze dne 30. 7. 2025 (žalobci uvedli den 3. 9. 2025, ale žádosti byly podány dne 30. 7. 2025 – pozn. soudu) o dočasnou ochranu jako nepřijatelné z důvodu, že získali dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU, konkrétně v Polsku. Žalovaný žádosti tedy vrátil jako nepřijatelné ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Z vyjádření žalovaného k žalobě je pak zřejmé, že vychází z toho, že důvodem vrácení žádosti bylo získání dočasné ochrany v Polsku, tj. důvod stanovený v § 5 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě 2. Žalobci se žalobou ze dne 8. 9. 2025 a doplněnou na výzvu soudu dne 27. 10. 2025 domáhají určení, že zásah žalovaného dne 30. 7. 2025 spočívající v posouzení jejich žádostí o dočasnou ochranu jako nepřijatelných byl nezákonný. Žalovaný postupoval dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Důvodem uvedeného posouzení žalovaného byla skutečnost, že žalobci získali dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU. Nyní se žalobci domáhají obnovení stavu před vrácením jejich žádostí o dočasnou ochranu. 3. Žalobci nejprve uvedli, že postup žalovaného považují za nezákonný, neboť žalovaný dostatečně nezhodnotil jejich osobní a rodinné poměry. 4. Dle žalobců nebyly v řízení řádně posouzeny důkazy, které předložili, zejména potvrzení o výmazu z PESELU z registru Polské republiky, kde jim byla dne 11. 6. 2025 udělena dočasná ochrana. Výmaz byl proveden dne 3. 9. 2025. V žádném jiném státě EU nemají udělenou dočasnou ochranu. 5. Uvedli, že jednání žalovaného je v rozporu s cílem a účelem Směrnice Rady 2001/55/ES a zákona č. 65/2022 Sb., které mají zajistit ochranu osob prchajících před ozbrojeným konfliktem. 6. S ohledem na aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině je odmítnutí dočasné ochrany v případě žalobců v rozporu se zásadou non-refoulement. III. Shrnutí vyjádření žalovaného a jeho doplnění 7. Žalovaný uvedl, že vyhodnotil žádosti žalobců o dočasnou ochranu ze dne 30.7.2025 jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Žalobci totiž figurovali v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelé dočasné ochrany v Polské republice. Z formulace § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., dle něhož je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, dle žalovaného jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal a žádná další podmínka již není třeba. Tedy, zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne, není pro jeho naplnění rozhodné. Bližší vysvětlení tohoto závěru žalovaný předestřel dále v souvislosti s reakcí na rozsudek Soudního dvora EU ve věci Krasiliva, sp. zn. C-753/23. 8. Žalovaný dále sdělil, že ke dni podání žádosti byli žalobci evidování jako držitelé dočasné ochrany v Polsku. Pokud byli vymazáni ke dni 3. 9. 2025, nastala tato skutečnost až po podání žádosti o poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky. Je nutno zmínit, že žalobci ke svým žádostem nepředložili žádné dokumenty, které by svědčily, že by byli vymazáni v evidenci vedené příslušnými polskými úřady. A ostatně ani žádný takový dokument nemohli předložit, když žádost o poskytnutí dočasné ochrany podali dne 30. 7. 2025 a o výmaz u polských státních orgánů požádali 1.8.2025, přičemž výmaz byl proveden ke dni 3. 9. 2025. 9. Z formulace § 5 odst. 1 písm. d) zák. č. 65/2022 Sb. jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu, respektive povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany získal, žádná další podmínka již není třeba. 10. Žalovaný dále pro úplnost podotkl, že žalobci do žádosti sice uvedli sebe navzájem, ale nikdo z nich však není držitelem oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice. Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádosti žalobců o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelné. 11. Žalovaný k námitce porušení zásady non-refoulement uvedl, že vyhodnotil jako nepřijatelné žádosti žalobců o poskytnutí dočasné ochrany, nerozhodoval o jejich povinnosti opustit území ČR ani ve věci jejího správního vyhoštění. K porušení zásady non-refoulement může dojít pouze tehdy, je-li cizinec nucen navrátit se do státu, kde mu hrozí popsané nebezpečí. Takový efekt ale z podstaty věci nemá vyhodnocení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné. Při tomto vyhodnocení není ani cizinci nařizováno z území vycestovat v určité lhůtě. Jinými slovy následkem vyhodnocení žádosti jako nepřijatelné není povinnost cizince vycestovat z území ČR, natož pak do země původu. Tedy postup žalovaného při vyhodnocení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné nemůže v žádném případě vést k porušení této zásady. 12. Připustil, že Nejvyšší správní soud ve svých dubnových rozsudcích (například rozsudky ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024–42) skutečně dospěl k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu. Usoudil totiž, že pokud osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (ES) svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání provolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, náleží jim poté, co takové pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu v rámci EU či sekundární volby členského státu. Tedy právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodnou přesunout. Tomu podle Nejvyššího správního soudu odpovídá povinnost členského státu vydat povolení k pobytu (za účelem dočasné ochrany) osobám, které již dříve získaly dočasnou ochranu v jiném členském státě. 13. Tento závěr Nejvyšší správní soud dovodil toliko z některých dílčích závěrů Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23 Krasiliva. Zejména je však postaven na úvaze, že právo sekundárního pohybu v rámci EU plyne z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES členskými státy a dále je toto právo dovozeno z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto „soft law“. 14. Žalovaný se však domnívá, že závěr Nejvyššího správního soudu o existenci sekundárního práva volby členského státu je nesprávný a po upřesnění výkladu, který přineslo prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), je zřejmé, že žádné právo sekundární volby členského státu neexistuje. Přesněji neexistuje právo na to, aby vysídlená osoba, která již získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v některém z členský států, se přesunula do dalšího členského státu a tam získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany a čerpala z výhod spojených se statusem osoby požívající dočasné ochrany. 15. Žalovaný má za to, že právo primární volby členského státu, v němž vysídlená osoba požádá o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, jí vyplývá přímo ze směrnice, a to ze samotného článku 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. Členský stát totiž obecně nemůže odmítnout vydat toto povolení z toho důvodu, že se vysídlená osoba na jeho území nachází neoprávněně, případně z toho důvodu, že již přes jiný členský stát přicestovala, a že tedy měla možnost požádat o vydání povolení podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES v tomto členském státě. Jisté omezení tohoto práva by možná představovala opatření Rady přijatá podle článku 25 odst. 3 směrnice 2001/55/ES, jenže je otázkou jaké, směrnice není v tomto směru nikterak konkrétní, v každém případě čl. 25 nezbavuje členský stát povinnosti takové osobě povolení podle čl. 8 odst.