2 As 75/2009 — Nejvyšší správní soud

52 A 1/2025- 41 - text 10 52 A 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry a JUDr. Aleše Korejtka ve věci žalobkyně: Cihelna Sport s.r.o., IČ 081 78 071 sídlem Palackého třída 314, 537 01 Chrudim zastoupené advokátem JUDr. Janem Brožem, Ph.D. sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 708 92 822 sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2024, č. j. KUPA – 17697/2024/92/OMSŘI/Fr-6 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. V této věci soud posuzuje správnost uplatňování regulace v územním plánu sídla – města Pardubice. Jde konkrétně o vyhodnocení (ne)přípustnosti využití rozvojové plochy stavebním záměrem žalobkyně. Podkladovým předmětem přezkumu je tak především potvrzující negativní závazné stanovisko orgánu územního plánování, které bylo vydáno v souvislosti s žádostí žalobkyně o vydání územního rozhodnutí pro umístění stavby. I. Vymezení věci 2. Magistrát města Pardubic, stavební úřad, rozhodnutím ze dne 9. 7. 2024 zamítl žádost žalobkyně o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Port Pardubice – II. etapa, Pardubice, Cihelna, Kunětická“, na pozemcích parc. č. X v k. ú. Pardubice. K záměru totiž bylo dne 22. 3. 2024 vydáno závazné stanovisko orgánu územního plánování (OÚP) podle § 96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023, které označuje záměr žalobkyně za nepřípustný. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala žalobkyně odvolání, jež směřovalo především proti obsahu závazného stanoviska OÚP. 3. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 18. 11. 2024 žalovaný odvolání zamítl a potvrdil tak rozhodnutí stavebního úřadu. Odvolání směřovalo proti obsahu závazného stanoviska OÚP, a proto žalovaný požádal nadřízený orgán OÚP o potvrzení nebo změnu stanoviska. Podkladem pro rozhodnutí o odvolání bylo především potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu OÚP ze dne 20. 9. 2024 (§ 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Ten v závazném stanovisku neshledal vady. Vypořádal námitky žadatelky, konstatoval, že záměr nerespektuje podkladovou regulaci, označil rozpor s územním plánem a prvostupňové stanovisko OÚP potvrdil. Následně tak žalovaný vydal v záhlaví označené rozhodnutí, kterým odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. V rozhodnutí byly vypořádány odvolací námitky žalobkyně. II. Obsah žaloby 4. Žalobkyně v žalobě popsala průběh věci – shodně s body 2 a 3 shora. Uvedla, že napadené rozhodnutí žalovaného je založeno na nesprávném potvrzujícím závazném stanovisku. Stanovisko nesprávně interpretuje platný Územní plán města Pardubic, ve znění změn. Nesprávné závěry stanoviska poté negativně ovlivnily výsledek posouzení přípustnosti stavebného záměru. 5. V žalobě byly vymezeny dva podstatné okruhy důvodů dle žalobkyně svědčící pro chybné závěry potvrzujícího stanoviska. 6. Prvně je dle žalobkyně nesprávný závěr, že doplňkové využití regulované plochy označené jako X/178, se způsobem využití RS – sportovní areály a v části se způsobem využití Zvu – zeleň městská všeobecná – parkově upravené plochy, převažuje nad hlavním využitím, jak je definuje územní plán. Žalobkyně odkázala na § 3 odst. 11 a 12 územního plánu, které vymezuje hlavní a přípustné využití doplňkové. Namítala, že poměrový rozpor s regulací správní orgány vyhodnocovaly nesprávně samostatně pro aktuálně povolovanou etapu II. výstavby. Přitom poměr by měl být vyhodnocen primárně k celé ploše s určeným způsobem využití, tedy včetně již povolené etapy I. Etapa I. totiž zahrnuje primárně objekty hlavního využití sportovní haly, venkovních tenisových kurtů a jedné doplňkové stavby. Při vyhodnocení se správní orgány nadto nesprávně nevěnovaly plochám, které se nacházejí podél kurtů, jež náleží k využití hlavnímu. Žalovaný měl odkazem na potvrzující stanovisko uvést, že při vyhodnocení etap I. a II. společně se poměr ploch částečně vyrovná, avšak nadále je doplňkové využití významově rozhodující. Tento závěr však dle žalobkyně neodpovídá podkladové projektové dokumentaci, což doložila tabulkou s výměrami ploch. 7. Druhý okruh žalobních námitek se týká dle žalobkyně nesprávného závěru potvrzujícího stanoviska orgánu OÚP k tomu, že stavby SO 108 a SO 107 materiálně neodpovídají doplňkovému způsobu využití. Objekt SO 108 Medicína představuje zařízení sportovní medicíny nejen se zdravotním využitím, nýbrž zahrnuje cvičební sály, posilovny. Nelze tak zpochybnit charakter fitcentra, jenž je hlavním využitím. Objekt SO 108 měl být alespoň zčásti hodnocen jako hlavní využití plochy RS, což územní plán nevylučuje. Žalobkyně nepovažuje objekt SO 108 za naddimenzovaný, a to ani ve vztahu k ošetření či rehabilitaci osob hrajících na tenisových kurtech. Objekt SO 107 Zázemí pro sport je dle žalobkyně zcela jistě stavbou doplňkovou, nikoli jinou, jak tvrdí žalovaný. Cílem je zajistit kvalitní zázemí pro sport celoměstského významu, a to včetně potřebného počtu parkovacích míst. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že objekt SO 107 je koncipován jako hotel, nýbrž se v návaznosti na objekt SO 108 jedná o uspokojení požadavků na ubytování pro zdravotnické zařízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Souhlasil s tím, že žaloba se svým obsahem dotýká potvrzujícího závazného stanoviska orgánu územního plánování. 9. Žalovaný ve vyjádření reagoval na jednotlivé okruhy žalobních námitek. Z části odkázal na závazné stanovisko OÚP a na potvrzující závazné stanovisko. Odmítl, že by etapa II. byla posuzována samostatně bez vazby na etapu I. výstavby. Setrval na tom, že u navrženého záměru převažuje funkce doplňková nad funkcí hlavní, což značí nepřípustnost záměru. Uvedl, že z hlediska územního plánu je podstatné vyhodnocení půdorysu objektů, není na místě rozpočítávat plochy jednotlivých místností. Vyjádřil se rovněž k posouzení terénních úprav podél tenisových kurtů a k posouzení zeleně. 10. Taktéž nesouhlasil s argumentací žalobkyně, jež byla směřována k otázce posouzení charakteru stavebních objektů SO 108 a SO 107. Uvedl, že nelze uvažovat o posouzení s využitím hlavním. Odkázal na obsah závazného stanoviska. Zdůraznil, že vymezená plocha k realizaci záměru má dle územního plánu sloužit jako plocha městského významu pro sport široké veřejnosti, především obyvatele města. V této souvislosti zpochybnil pojetí části areálu jako zařízení vrcholového sportu a poukázal též na naddimenzované prostory doplňkového využití, zejména co se týče kapacit ubytování, které v případě návštěvníků – obyvatel města postrádají opodstatnění. Obdobné stanovisko zaujal ke kapacitám zdravotním a rehabilitačním. IV. Posouzení věci soudem 11. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v rozhodném znění (dále jen jako „s. ř. s.“), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 12. Žaloba není důvodná. IV.a. Základní východiska soudního přezkumu pro souzenou věc 13. Úvodem soud konstatuje, že žaloba v podstatě spočívá v nesouhlasu s potvrzujícím závazným stanoviskem ze dne 20. 9. 2024. Toto stanovisko potvrzuje negativní závazné stanovisko OÚP ze dne 22. 3. 2024. V logice věci je pak žaloba setrváním na části odvolací argumentace žalobkyně, zejména co se týče posouzení charakteru a zařazení staveb SO 108 a SO 107. V návaznosti na to žaloba obsahuje argumentaci k vyhodnocení poměru hlavního vs. doplňkového využití plochy. Žalobkyně tedy navazuje svým nesouhlasem s obsahem potvrzujícího závazného stanoviska. 14. Platí tedy, že jak závazné stanovisko OÚP a potvrzující stanovisko jako podkladové dokumenty, tak zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu a napadené rozhodnutí, jež ze stanovisek vycházela, tvoří pro účely soudního přezkumu jeden celek. Jak obě stanoviska, tak správní rozhodnutí orgánů I. i II. stupně obsahují více nosných důvodů, pro které nebylo možné stavební záměr žalobkyně povolit. 15. Soud pak uvádí, že není smyslem soudního přezkumu znovu podrobně opakovat již jednou vyřčené. Soud se proto může v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění [srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86 a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47]. Povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že soud je povinen reagovat samostatně na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). 16. Stavební úřad i žalovaný vycházeli z ustanovení § 149 odst. 6 správního řádu, podle kterého platí, „[j]estliže bylo v průběhu říze