1 As 27/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Af 1/2026- 61 - text  11 31 Af 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců Mgr. Tomáše Blažka a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobkyně: KAISERTEX s.r.o., IČO 06775624 sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Ubrem sídlem Opletalova 919/5, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2025, č. j. 30041/25/5100-41453-712140, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“) vydal dne 30. 9. 2025 zajišťovací příkaz podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, kterým žalobkyni uložil, aby do 3 pracovních dnů po jeho oznámení zajistila úhradu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2021, u které dosud neuplynul den splatnosti. Žalobkyně měla v uvedené lhůtě složit jistotu v celkové výši 8 072 796 Kč na depozitní účet správce daně. 2. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil zajišťovací příkaz vydaný správcem daně. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). II. Argumentace účastníků řízení 3. Žalobkyně předně namítla, že správce daně nezákonně předjímá výsledek odvolacího řízení ve věci doměření daně z příjmů za zdaňovací období roku 2021. Správce daně odůvodnil doměření daně tvrzením, že žalobkyně nedoložila, zda skutečně obdržela poskytnutá plnění ve formě provedení stavebních a technických prací, za které následně uhradila cenu svým dodavatelům. Tento náklad tedy nebyl uznán jako daňově oprávněný. Správce daně přitom má informace o tom, že pracovníci subdodavatelů v místě provádění díla skutečně práce vykonávali. Žalobkyně tuto námitku uplatnila v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému dne 6. 9. 2024, žalovaný však o daném odvolání dosud nerozhodl. Uvedené procesní pochybení se správce daně snaží nahradit zajišťovacím příkazem. Tím správce daně fakticky znemožnil žalobkyni podnikání, neboť následnými exekučními příkazy byly zablokovány veškeré provozní finanční prostředky na bankovních účtech žalobkyně a zabaveny výrobní prostředky, které mohou být zdrojem výnosů z podnikání žalobkyně. 4. Posuzovaný zajišťovací příkaz podle žalobkyně není proporcionálním omezením jejího vlastnického práva, neodpovídá zásadě přiměřenosti stanovené v § 5 odst. 3 daňového řádu a požadavkům plynoucím z judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS). Žalobkyně vlastní 20 vozidel, jejichž hodnotu správce daně odhadl na cca 17,8 mil. Kč, přitom zajišťovaná daňová povinnost dle (nepravomocného) dodatečného platebního výměru činí pouze 6 727 330 Kč. Správce daně ovšem v následně vydaných exekučních příkazech postihl nejenom uvedené movité věci, ale také finanční prostředky na bankovním účtu žalobkyně. Takový postup je neproporcionální a likvidační. I přes zhoršení podnikatelského výkonu na straně žalobkyně nebyla ohrožena úhrada daně (pro případ, že její doměření bude potvrzeno v odvolacím řízení). Správce daně zároveň nezdůvodnil, proč nelze účelu zákona dosáhnout jinými prostředky, méně zatěžujícími daňový subjekt. 5. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Afs 239/2015-66, č. 3541/2017 Sb. NSS. Podle uvedeného rozsudku je třeba zásadně upřednostnit standardní stanovení daně před okamžitým uspokojením budoucí daňové pohledávky exekucí zajišťovacího příkazu na dosud nesplatnou nebo nestanovenou daň, jejímž důsledkem je ekonomická likvidace daňového subjektu, pokud je s ohledem na okolnosti pravděpodobné, že daňový subjekt splatnou daň uhradí, byť postupně. NSS vyslovil tento závěr ve vztahu k případu, v němž doměřená daň dosahovala hodnoty majetku daňového subjektu. Tím spíše musí dle žalobkyně platit v nyní posuzované věci, neboť její majetek trojnásobně převyšuje stanovenou daň. Navíc není vyloučeno, že by žalobkyně svůj případný závazek vůči státu vyrovnala například i za pomoci úvěru. Domněnky správce daně o budoucích obtížích při výběru daně tak nemají reálné opodstatnění. Žalobkyně měla vzhledem k délce daňové kontroly dost času převést svůj majetek, ale neučinila tak, naopak pokračovala v realizaci projektů a rozvoji podniku. 6. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně argumentuje jejím možným zapojením do podvodu na DPH. Zde jde přitom o daň z příjmů a není zřejmé, jak žalovaný dospěl k tomu, že existuje podezření ze spáchání trestného činu daňového podvodu. Žalovaný dále uvedl, že mu nejsou známy bližší okolnosti o údajích uváděných v rozvaze žalobkyně sestavené k 31. 12. 2024. Žalovaný zpochybňuje především hodnotu oběžných aktiv tvořených zásobami, nedokončenou výrobou a polotovary, dále pak pohledávkami z obchodního styku. Podle žalobkyně však správce daně má k dispozici prostředky, jak zjistit bližší informace o jejím majetku, o bonitě pohledávek a hodnotě zásob. Žalobkyně je zároveň názoru, že žalovaný postrádá znalosti o faktickém běhu podnikání. V napadeném rozhodnutí například spojuje pojem pozitivní pracovní kapitál s počtem zaměstnanců. Pokud ale žalobkyně argumentuje stavem pracovního kapitálu, má na mysli oběžná aktiva, typicky zásoby, pohledávky a peníze, snížené o krátkodobé závazky, zejména vůči dodavatelům. Žalobkyně odkázala také na námitky, které uplatnila v odvolání proti zajišťovacímu příkazu. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že pokud byl zajišťovací příkaz vydán na daň dosud nesplatnou, kdy výše zajištění rozsahem odpovídá výši daně stanovené vydaným dodatečným platebním výměrem, nezkoumá se již předpoklad budoucího stanovení daně, ale pouze to, zda existuje daňová povinnost, u níž neuplynul den její splatnosti. Proto se žalovaný v napadeném rozhodnutí nemohl zabývat námitkami proti správnosti a zákonnosti stanovení daňové povinnosti. 8. K namítanému porušení zásady proporcionality žalovaný uvedl, že správce daně zpracoval podrobnou majetkovou analýzu žalobkyně. Z té vyplynulo, že žalobkyně rozprodávala svá vozidla. Peněžní prostředky nacházející se na bankovním účtu žalobkyně nepocházely z příjmů z ekonomické činnosti, ale z prodeje vozidel, přičemž žalobkyně je zpravidla obratem převáděla na soukromý účet jejího jednatele. Správce daně poukázal také na to, že žalobkyně ukončila spolupráci s významným odběratelem, společností KARSIT, s.r.o. (dále jen „Karsit“), a že majetek žalobkyně je tvořen pouze vysoce likvidními aktivy. Tyto skutečnosti dle žalovaného zavdávají pochybnosti o budoucí vymahatelnosti daně. 9. Podle judikatury NSS přitom výše jistoty stanovená zajišťovacím příkazem vychází pouze z pravděpodobné výše budoucí daně, u níž správce daně nemůže zkoumat, zda má pro daňový subjekt likvidační účinky. K námitkám týkajícím se vydání exekučních příkazů žalovaný uvedl, že žalobkyně měla na úhradu jistoty stanovené v zajišťovacím příkazu 3 pracovní dny od okamžiku jeho oznámení. V této době jistotu neuhradila, ani nevstoupila v dialog se správcem daně ohledně jiných možností úhrady. Správce daně proto dne 7. 10. 2025 vydal exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtu žalobkyně a na prodej movitých věcí. Hrozilo totiž, že by se žalobkyně mohla zbavit veškerých disponibilních aktiv, která by v budoucnu mohla být použita na úhradu předpokládané daňové povinnosti. Žalovaný nicméně zdůraznil, že správcem daně zvolený způsob vymožení povinnosti uložené zajišťovacím příkazem nemůže ovlivnit posouzení zákonnosti samotného zajišťovacího příkazu. Exekuční příkazy jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s., které lze samostatně přezkoumat ve správním soudnictví, a to i ve vztahu k přiměřenosti zvoleného způsobu vymáhání. 10. K námitce, že zajišťovací příkaz má sloužit jako prostředek ultima ratio, žalovaný uvedl, že je to daňový subjekt, kdo má nabízet správci daně alternativní řešení. Žalobkyně však správci daně nepředložila žádné důkazy týkající se možného ručení, finanční záruky třetí osoby, nebo úvěru, dokonce ani netvrdila žádné skutečnosti, na jejichž základě by správce daně mohl zvažovat takové řešení. 11. Žalovaný v napadeném rozhodnutí netvrdil, že žalobkyně je zapojena do podvodu na DPH, pouze obecně odkázal na judikaturu NSS týkající se možných zdrojů odůvodněné obavy o dobytnost daně. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně, že nemá znalosti o faktickém běhu podnikání. Ze zajišťovacího příkazu jasně plyne, že činnost žalobkyně je financována převážně cizími zdroji a dochází ke ztrátě výrobních kapacit a k útlumu její ekonomické činnosti. Nelze předpokládat, že by dosud nesplatná daň mohla být uhrazena z výsledků ekonomické činnosti žalobkyně. Útlum své ekonomické činnosti potvrdila i sama žalobkyně v žádosti o povolení posečkání ze dne 20. 6. 2025. Tvrzení žalobkyně, že vykazuje stabilní vývoj p