52 A 62/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

52 A 62/2025- 54 - text 8 52 A 62/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: D. B., narozený dne X. X. XXXX, st. př. Ruská federace pobytem v zastoupení Mgr. Tomáš Verčimák, advokát sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 70892822 sídlem Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2025, č. j. MV-143770-4/SO-2025, takto: I. Žalované rozhodnutí se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí žalobci, k rukám jeho právního zástupce Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta, náklady řízení ve výši 20.240,- Kč. Odůvodnění: 1. Žalobce se svojí žalobou ze dne 24. 10. 2025 domáhá soudního přezkumu žalovaného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správního orgánu I. stupně“) vydané podle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s ust. § 35 odst. 3, ust. § 37 odst. 2 písm. a) a ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. 2. Součástí podané žaloby byl návrh na přiznání jejího odkladného účinku, což žalobce odůvodnil domnělou hrozbou vážné újmy vážící se k povinnosti vycestovat z území ČR a návratu do domovského státu, když usuzoval, že by nadále nemohl pokračovat v započatém studiu na vysoké škole v ČR. Krajský soud neshledal naplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku předmětné žalobě, proto odkladný účinek nepřiznal, a to usnesením ze dne 5. 11. 2025, č. j. 52 A 62/2025-34, které nabylo právní moci dne 18. 11. 2025. 3. Žalobce se domnívá, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné, což shrnuje v žalobním bodě II. V bodě I. předmětné žaloby je sumarizován dosavadní průběh řízení, který je v bodě II. rozveden tak, že v průběhu odvolacího řízení mělo dojít k zásadnímu pochybení, jenž mělo ovlivnit přezkoumatelnost samotného rozhodnutí. In concreto se žalobce domnívá, že nemělo dojít k vypořádání jím doplněných odvolacích námitek, a to dokonce „žádným způsobem“. Zásadní pochybení správních orgánů a nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že žalovaný se nevypořádal s doplněním odvolání, když uvedl, že odvolání nebylo doplněno. Navíc žalobce předkládá, že se mělo jednat o natolik zásadní pochybení strany žalovaného, která měla vliv na samotnou zákonnost napadeného rozhodnutí, když napadené rozhodnutí má postrádat řádné odůvodnění. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Podle žalovaného byl skutkový stav a průběh správního řízení dostatečně popsán v žalovaném rozhodnutí. Žalovaný poukázal na svoje věcné posouzení okolností pobytu žalobce na území ČR ve vztahu k jeho studiím. Následně se žalovaný vyjádřil k namítané nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí, tedy nevypořádání odvolacích námitek. Žalovaný však ve svém vyjádření výslovně podotkl, že si je vědom svého procesního pochybení, tj. že došlo k vydání žalovaného rozhodnutí, aniž by došlo k výslovnému vypořádání doplněných odvolacích námitek. Nicméně se žalovaný domnívá, že jeho pochybení nezpůsobilo nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí. Žalovaný zmínil i skutečnost toho, že i kdyby se výslovně zabýval všemi uvedenými námitkami v doplnění odvolání, tak by výsledek byl stejný. 5. Krajský soud nejprve dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp.zn. III.ÚS 1889/20, „úkolem obecného soudu, který vypořádává jednotlivé stížnostní námitky, není na každou z nich reagovat tím způsobem, že zopakuje argumentaci učiněnou jinými orgány veřejné moci v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, případně ji převypráví „vlastními slovy“. Pokud uplatněné stížnostní námitky nepřesahují rozsah námitek, které tyto orgány ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě a logicky vyřešily již dříve a soud vykonávající přezkum se s jejich hodnocením plně ztotožňuje, nedává rozumný smysl, aby již učiněné závěry znovu opakoval.“ Za předpokladu, že se soud ztotožní s dílčí argumentací účastníka řízení, tak může na takovou skutečnost příhodně odkázat. 6. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. 7. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. z