9 As 56/2014 — Nejvyšší správní soud

22 A 150/2013- 32 - text  pokračování - 6 - 22 A 150/2013 22 A 150/2013 – 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., v právní věci žalobce A. D., zastoupeného JUDr. Dalilou Plechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava, proti žalovanému Povodí Odry, státnímu podniku, se sídlem Varenská 49, Ostrava, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného zn. 15288/913/1/2013 ze dne 24. 10. 2013 o žádosti žalobce ze dne 18. 10. 2013 o poskytnutí informací, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného zn. 15288/913/1/2013 ze dne 24. 10. 2013 je n i - c o t n é. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2013 o žádosti žalobce ze dne 18.10. 2013 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 342,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Dalily Pelechové, advokátky se sídlem Varenská 49, Ostrava. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného zn. 15288/913/1/2013 ze dne 24. 10. 2013 a neoznačeného rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2013, jimiž žalovaný reagoval na žalobcovu žádost ze dne 18.10. 2013 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“). Žalovaný v obou rozhodnutích popíral, že by byl povinným subjektem a jako takový měl povinnost o žádosti rozhodnout. Žalobce namítal, že žalovaný se nevypořádal s argumentací žalobce, proč považuje žalovaného za povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 InfZ, kdy za takovýto subjekt nelze pokládat jen subjekt s výkonem mocenské funkce státu, ale též i subjekt zabývající se správou veřejného majetku, tedy i státní podnik. Žalobce v této souvislosti poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007. Absence vypořádání důvodů, proč by žalovaný měl či neměl být povinným subjektem, zakládá nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí. Závěrem žalobce podotkl, že soudy i v případě obchodních společností s mnohem významnějším soukromoprávním prvkem, v nichž je prvek veřejnoprávní reprezentován pouze majetkovou účastí státu, setrvale judikují, že tyto subjekty jsou povinnými subjekty ve smyslu InfZ (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 4/2009-93 ze dne 6. 10. 2009 a č. j. 8 As 57/2006-67 ze dne 29. 5. 2008). Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 19. 3. 2015 uvedl, že není správním orgánem, nevede správní spisy, nýbrž je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu. Jeho přípisy žalobci nebyly rozhodnutími. I kdyby se jednalo o rozhodnutí, nebylo by možno postoupit odvolání nadřízenému správnímu orgánu, neboť žalovaný nadřízený správní orgán nemá. Žalovaný nemůže být nucen vést správní řízení, ledaže by ho k tomu zavazoval zákon. Uvedl též, že není dle zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů, oprávněn užívat kulaté úřední razítko se státním znakem, což je jedna ze stěžejních náležitostí správního rozhodnutí. Následně setrval na svém názoru, že není povinným subjektem dle InfZ; uvedl, že vznikl přímo ex lege, nebyl tedy zřízen ani pověřen orgánem státní správy; funkci zakladatele dle zákona č. 305/2000 Sb., o povodích vykonává jménem státu Ministerstvo zemědělství. Krajský soud usnesením č. j. 22 A 150/2013-11 ze dne 20. 12. 2013 žalobu odmítl s tím, že rozhodnutí žalovaného nejsou ani formálně ani materiálně rozhodnutími, nýbrž jen přípisy, v nichž sděluje, že rozhodnout o žádosti žalobce nehodlá. Soud proto uvedl, že za takovéto situace je možno podat žalobu na nečinnost, nikoli však na přezkum rozhodnutí správního orgánu. Uvedené usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 56/204-28 ze dne 4. 12. 2014, kdy Nejvyšší správní soud uvedl, že se krajský soud měl zabývat tím, je-li žalovaný povinným subjektem dle InfZ, což explicitně v napadeném usnesení neučinil, a proto v tomto ohledu nemůže být přezkoumáno. Zodpovězení uvedené otázky je rozhodné pro posouzení pravomoci soudů ve správním soudnictví. Na okraj pak Nejvyšší správní soud poukázal na obdobnou věc vedenou u něj pod sp. zn. 5 As 75/2013. Krajský soud – jsa vázán uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu – přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z listin založených ve spise bylo zjištěno, že žalobce požádal e-mailem ze dne 18. 10. 2013 o zpřístupnění a nahlédnutí do smlouvy, která se týká pronájmu části pozemků parc. č. X, vodní plocha a parc. č. X, vodní plocha v kat. území Roudno. E-mailem ze dne 23. 10. 2010 mu bylo pracovníkem žalovaného sděleno, že jednak žalovaný není povinným subjektem ve smyslu InfZ, jednak smlouvy, které podnik uzavírá, jsou dvoustranným právním aktem, který se nezveřejňuje ani neposkytuje třetím osobám. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce téhož dne odvolání, v němž uvedl, že má za to, že žalovaný je povinným subjektem dle InfZ a dvoustrannost smluv je irelevantní skutečností z hlediska InfZ. Žalovaný reagoval dopisem zn. 15288/913/1/2013 ze dne 24. 10. 2013, v němž zopakoval, že není povinným subjektem dle InfZ, poněvadž je jakožto státní podnik podnikatelem a nikoli správním orgánem, a proto není oprávněn k vydávání právních aktů ve formě rozhodnutí. Podle § 2 odst. 1 InfZ jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Pokud se týče otázky, zda žalovaný je či není povinným subjektem ve smyslu informačního zákona, pak dle názoru soud žalobce zcela přiléhavě poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007, kde ústavní soud řešil otázku, zda je státní podnik povinným subjektem a odpověděl na ni kladně. Státní podnik vyhodnotil jako veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky. (Zde je třeba poznamenat, že Ústavní soud vycházel ze znění § 2 odst. 1 InfZ před novelou č. 61/2006 Sb., kdy povinným subjektem byla mj. veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky; nicméně po novele nedošlo ke zúžení okruhu povinných subjektů, nýbrž k jejich rozšíření, neboť odpadla podmínka hospodaření s veřejnými prostředky.) Na odůvodnění citovaného nálezu soud pro stručnost odkazuje. Podotýká dále, že z citovaného nálezu Ústavního soudu a jím vytyčených znaků veřejné instituce vycházely správní soudy v řadě dalších rozhodnutí (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 4/2009-93 ze dne 6. 10. 2009, rozhodnutí téhož soudu č. j. 1 As 114/2011-121 ze dne 19. října 2011 či rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 26/2012-129 ze dne 7. 6. 2013) . Názor žalovaného, že není povinným subjektem ve smyslu InfZ, sveřepě prezentovaný jak v jeho přípisech, tak i ve vyjádření k žalobě, je tak v příkrém rozporu se závěry dlouhodobé, konstantní a ustálené judikatury. Bez relevance je i jeho námitka o nemožnosti užívat úřední razítko se státním znakem, neboť náležitosti správního rozhodnutí je pouze úřední razítko (§ 67 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř.“), které nemusí být nutně opatřeno státním znakem; zákony v České republice totiž svěřují působnost v oblasti veřejné správy nejen státním orgánům, ale i jiným orgánům a osobám. Pokud se týče povahy přípisů žalovaného ze dne 23. 10. 2013 a 24. 10. 2013, vyhodnotil je soud jako rozhodnutí v materiálním smyslu, a to podle jejich obsahu jako rozhodnutí o odložení věci pro neexistenci věcně příslušného správního orgánu k jejímu vyřízení (§ 43 odst. 1 písm. b) s. ř.). Následoval tak rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 75/2013-53 ze dne 28. 3. 2014, kde soud ve skutkově obdobné věci uvedl: „…emailové odpovědi stěžovatele jsou rozhodnutím v materiálním smyslu, byť nesplňují formální náležitosti rozhodnutí podle § 15 a 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, je z nich zřejmé, že stěžovatel odmítl poskytnout žalobci informace na základě (mylného) závěru, že není povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Těmito rozhodnutími tedy bylo nepochybně zasaženo do práv žalobce, neboť poskytnutí informací stěžovatelem bylo odmítnuto z irelevantních důvodů.“ Když soud vyhodnotil shora uvedené přípisy žalovaného jako rozhodnutí prvostupňové a rozhodnutí o odvolání, zabýval se otázkou, zda o odvolání rozhodl k tomu příslušný správní orgán. Podle § 89 odst. 1 s. ř. je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán. Podle § 178 odst. 1 s. ř. nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li