1 Afs 149/2016 — Nejvyšší správní soud

65 Af 34/2014- 95 - text pokračování - 10 - 65 Af 34/2014 65 Af 34/2014 - 95 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Martiny Radkove, Ph.D. v právní věci žalobce Ing. T. V., bytem N.. T. G. M. 224/13, P., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Jaselská 1967/6, Přerov, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014, č. j. 17974/14/5000-14102-702767, ve věci daně z příjmů fyzických osob, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 10. 9. 2014 se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014, č. j. 17974/14/5000-14102-702767, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“), dodatečný platební výměr ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1740786/13/3107-24802-800692, jímž byla doměřena za zdaňovací období roku 2009 daň ve výši 1.293.840 Kč a současně uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 258.768 Kč. Žalobce s rozhodnutím nesouhlasí, neboť vykazuje zásadní vady, pro které je na místě jeho zrušení, a dále napadá zákonnost daňového řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo. Žalobce namítá, že: 1) přestože od počátku žádal správce daně o sdělení správní úvahy, na základě které správce daně vyzval žalobce k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009, správce daně tak neučinil, když snahu o správní uvážení lze zaznamenat až v napadeném rozhodnutí, což je však pozdě, neboť žalobce se tak k tomu nemohl řádně vyjádřit a reagovat důkazními návrhy; 2) žalobce navrhl provedení důkazních prostředků, jejichž opodstatněnost náležitě zdůvodnil, správce daně tuto skutečnost zcela ignoroval a navrženými důkazy se nijak nezabýval. Žalobce navrhl výslech W. H. E., správce daně tento důkaz neprovedl a pouze konstatoval, že je neúčelný. Neúčelnost výslechu však nijak relevantně nezdůvodnil. Žalobce považuje tento důkaz za stěžejní, a proto navrhuje výslech W. H. E. u soudu, když výslechem svědka by byla dle názoru žalobce prokázána realizace prodeje akcií dle komisionářské smlouvy. Správce daně namísto výslechu navrženého svědka použil institut místního šetření, čímž nejen, že znemožnil žalobci klást otázky, ale vedl toto šetření s osobami, které komisionářskou smlouvu neuzavíraly. Správce daně tímto postupem znemožnil žalobci vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Žalobce v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 5 Aps 6/2007-130; 3) je v rozporu stanovisko a závěry žalovaného, který nerozporuje existenci, platnost a uzavření komisionářské smlouvy mezi žalobcem a EUROFARMS, souhlasí, že z komisionářské smlouvy vyplývají konkrétní ceny za jednotlivé akcie, ale současně uvádí, že žalobce neprokázal faktickou realizaci komisionářské smlouvy, a tudíž neprokázal skutečně realizovanou cenu jednotlivých akcií. S tímto žalobce nesouhlasí. O faktické realizaci komisionářské smlouvy svědčí to, že žalobce provedl nákup akcií od třetích osob po uzavření komisionářské smlouvy zcela v jejím souladu, taktéž časová posloupnost veškerých smluvních dokumentů svědčí o její realizaci. Je nutné prohlášení ze dne 20. 1. 2009, komisionářskou smlouvu ze dne 26. 1. 2009 a smlouvu o úplatném převodu akcií ze dne 12. 3. 2009 vykládat ve vzájemných souvislostech a návaznostech. Akcie, které žalobce nabyl po 31. 12. 2007 od třetích osob, nenabyl žalobce pro sebe, ale na základě uzavřené komisionářské smlouvy vlastním jménem na účet společnosti EUROFARMS 2008, s. r. o., přičemž k převodu došlo v souladu s čl. I odst. 2, čl. II odst. 4 komisionářské smlouvy za stejnou kupní cenu, za kterou akcie od třetích osob nakoupil, a proto žalobci žádný zisk nevznikl. Z žádného právního předpisu nevyplývá nemožnost stanovit při prodeji balíku akcií odlišnou cenu za jednotlivé akcie, stejně tak z jakéhokoli zákona nijak nevyplývá povinnost klíčování prodejní ceny za akcie. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že u společnosti EUROFARMS 2008, s. r. o., nebylo účtováno na základě komisionářské smlouvy, ale na základě kupní smlouvy, neboť to žalobce nemůže nijak ovlivnit a nemůže mu tak být tato skutečnost dávána k tíži. Stejně tak je nerozhodné, že u společnosti EUROFARMS 2008, s. r. o., nejsou komisionářské smlouvy evidovány. Žalobce se domnívá, že pokud společnost EUROFARMS 2008, s. r. o., tvrdila, že k nákupu akcií společnosti SALIX MORAVA a. s., došlo na základě kupní smlouvy o úplatném převodu akcií, pak dle žalobce není tato skutečnost nikterak v rozporu s tím, že cena akcií nabytých po 1. 1. 2009 byla stanovena v komisionářské smlouvě. Nadto žalobce upozorňuje na úřední záznam o místním šetření, které provedl Finanční úřad v Jihlavě, z něhož vyplývá, že ekonom společnosti EUROFARMS 2008, s. r. o., o existenci smluv věděl, když uvedl, že je nemá fyzicky k dispozici, ale podepisoval je pan W. H. E.; 4) rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť daňovému řízení nepředcházela daňová kontrola, ale pouze výzvy správce daně a následné odpovědi žalobce, když správce daně nakonec doměřil daň na základě skutečností zjištěných z jiných daňových řízení, se kterými žalobce před vydáním dodatečného platebního výměru ani neseznámil. Žalobce se domnívá, že správce daně zneužil postup dle ustanovení § 89 a násl. daňového řádu, který má sloužit k odstranění jednotlivých dílčích pochybností ve výzvě konkrétně vyjádřených, a nemá sloužit k obsáhlému a časově i personálně náročnému dokazování. Takový postup považuje žalobce za nepřijatelný; 5) žalobce dále považuje za nepřijatelné, že dodatečný platební výměr byl vydán dne 17. 12. 2013, přičemž však výsledky jiného daňového řízení a s tím spojené listiny byly do osobního spisu daňového subjektu založeny až dne 16. 1. 2014. Tyto listiny tak nemohly být podkladem pro rozhodnutí a žalobce se s těmito listinami nemohl seznámit, čímž došlo k porušení jeho práv. Spis nebyl veden v souladu s právními předpisy, je zakázáno vést jakékoli písemnosti vztahující se k řízení v dané věci mimo spis. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a námitky žalobce nejsou důvodné. Žalovaný především odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, když za rozhodující skutečnosti považuje to, že žalobce měl v roce 2009 příjem z prodeje akcií, který nezahrnul do řádného daňového přiznání, a proto jej vyzval podle § 145 odst. 2 daňového řádu k podání dodatečného daňového přiznání, žalobce však ani přes výzvu dodatečné daňové přiznání nepodal, když uvedl, že má za to, že příjem z prodeje akcií nabytých do konce roku 2007 byl podle § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů od daně osvobozen. Toto tvrzení však bylo v rozporu se zjištěními správce daně, a proto byl žalobce vyzván k prokázání doby nabytí 25 ks akcií. K tomu žalobce uvedl, že tyto akcie sice nakoupil v roce 2009, avšak nikoli pro sebe, ale na základě komisionářské smlouvy pro společnost EUROFARMS, kupní cena se rovnala kupní ceně, za kterou akcie nakoupil, a dodatečné daňové přiznání opět nepodal. Správce daně trval na splnění povinnosti, neboť při místním šetření bylo zjištěno, že akcie jsou v účetnictví společnosti EUROFARMS na základě kupní smlouvy o úplatném převodu ze dne 12. 3. 2009, žádné komisionářské smlouvy zaevidovány ani archivovány nejsou. Žalobce s tímto nesouhlasil, dodatečné daňové přiznání opět nepodal a správce daně vydal dne 17. 12. 2013 dodatečný platební výměr. Žalovaný má za to, že správce daně postupoval v souladu s ustanovením § 145 daňového řádu, který upravuje postup při nepodání řádného nebo dodatečného daňového tvrzení, správce daně sdělil žalobci důvody, pro které ho k podání tvrzení vyzývá. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce odmítl dodatečné daňové přiznání podat, neotevřel tak možnost postupu k odstranění pochybností dle § 89 daňového řádu, a tedy k zahájení dokazovacího postupu, a proto došlo k doměření daně z moci úřední, na základě důkazů získaných správcem daně. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že žalobce podal dne 30. 3. 2010 přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009. Dne 14. 5. 2012 jej vyzval Finanční úřad v Přerově k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009, což zdůvodnil tím, že v rámci své vyhledávací činnosti zjistil, že žalobce nezahrnul do podaného daňového přiznání příjem z prodeje akcií. Dne 1. 6. 2012 žalobce sděluje, že má za to, že předmětný příjem z prodeje akcií byl v souladu s čl. II Přechodná ustanovení, odst. 3 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů a § 4 od