9 As 56/2014 — Nejvyšší správní soud

22 A 113/2017- 32 - text  9 22 A 113/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složené z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: Opus Lacrimosa, zapsaný ústav sídlem Řečkovice č. ev. 2184, 621 00 Brno zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Černým sídlem Údolní 33, 602 00 Brno proti žalované: Česká průmyslová zdravotní pojišťovna sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, 703 00 Ostrava zastoupená advokátem Mgr. Martinem Blaškem, LL.M. sídlem Olbrachtova 1334/27, 710 00 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19.4.2017, zn. CPZP/241557/2017, ve věci poskytnutí informací takto: I. Rozhodnutí generálního ředitele České průmyslové zdravotní pojišťovny ze dne 19.4.2017, zn. CPZP/241557/2017 a rozhodnutí České průmyslové zdravotní pojišťovny ze dne 9.3.2017, zn. ČPZP/166810/2017, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Černého, advokáta se sídlem v Brně, Údolní 33. O d ů v o d n ě n í: 1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 6. 2017 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2017, zn. CPZP/241557/2017 (vydané jejím ředitelem) a ze dne 9. 3. 2017, zn. ČPZP/166810/2017 ve věci neposkytnutí informací podle zákona číslo 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „informační zákon“). Dále navrhoval, aby soud vyslovil, že žalovaná je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona a aby uložil žalované povinnost poskytnout žalobci informace požadované v žádosti ze dne 7. 3. 2017. 2. Žalobce v žalobě tvrdil, že dne 7. 3. 2017 požádal žalovanou písemně o poskytnutí informací podle informačního zákona o počtech schválených případů, kdy byly poskytnuty pomůcky v letech 2014, 2015 a 2016 podle okresů v České republice. Žalovaná reagovala přípisem ze dne 9. 3. 2017, zn. ČPZP/166810/2017 tak, že požadované informace nemohou být poskytnuty, protože žalovaná není povinným subjektem podle § 2 odst. 1 informačního zákona. Žalovaná by maximálně mohla být povinným subjektem podle druhého odstavce, ale požadované informace jsou mimo rámec její rozhodovací činnosti. Žalobce podal proti postupu žalované stížnost, na kterou reagoval generální ředitel žalované přípisem ze dne 19. 4. 2017, zn. CPZP/241557/2017, který byl žalobci téhož dne doručen, a to tak, že žalovaná není povinným subjektem k poskytování informací podle § 2 odst. 1 informačního zákona a proto nelze řešit ani stížnost podle § 16a tohoto zákona. V žalobě žalobce namítá, že žalovaná je veřejnou institucí a je tedy povinným subjektem s úplnou informační povinností podle § 2 odst. 1 informačního zákona. Odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, ve kterém bylo definováno 5 hledisek pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou. Z těchto hledisek splňuje žalovaná hledisko vzniku, protože byla zřízena ke dni 1. 10. 1992 rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, dále dle jejího statutu je stát zastoupen v dozorčí radě třetinou hlasů, podléhá kontrole ze strany Ministerstva financí a zdravotnictví, zajišťuje úhradu zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění a tím hospodaří s veřejnými prostředky za účelem uspokojení veřejné potřeby, a to péči o zdraví obyvatel. Žalobce také odkázal na předchozí judikaturu správních soudů, které uznaly jako povinný subjekt ve smyslu informačního zákona Všeobecnou zdravotní pojišťovnu i Pojišťovnu Ministerstva vnitra České republiky a na stanovisko Veřejného ochránce práv, který jako povinný subjekt vyhodnotil Revírní bratrskou pokladnu, zdravotní pojišťovnu. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, protože se nepovažuje za veřejnou instituci ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona. Poukázala na to, že jako zaměstnanecká zdravotní pojišťovna plní dvě základní funkce, které mají svůj základ v dualitě jejího fungování, když předmětem činnosti je veřejné zdravotní pojištění a předmětem podnikání pak zprostředkovatelská činnost. Dále namítla, že její přípisy ze dne 9. 3. 2017 a 19. 4. 2017 nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona číslo 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a to ani v materiálním smyslu. Proto se žalovaná domnívá, že ani není dána kompetence správních soudů o žalobě meritorně rozhodovat ve smyslu § 4 odst. 1, § 65 odst. 1 a § 70 písm. a) s. ř. s. a žaloba by tak měla být podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta. U ústního jednání pak žalovaná nad rámec dosavadní argumentace namítla, že žalobce ani nevyčerpal řádný opravný prostředek. 4. Podle § 2 odst. 1 informačního zákona jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. 5. Z porovnání žaloby a vyjádření žalované je zřejmé, že těžiště právního hodnocení sporu spočívá v posouzení, zda žalovaná patří mezi tzv. veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona. Tato otázka je přitom významná nejen pro meritorní rozhodnutí, ale v první řadě pro posouzení pravomoci soudů ve správním soudnictví tuto žalobu vůbec projednat a rozhodnout o ni ve smyslu § 2 a § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 4. prosince 2014, č. j. 9 As 56/2014 – 28 (dostupném na www.nssoud.cz) konstatoval a odůvodnil závěr, že „v řízeních, která se týkají žádostí o poskytnutí informací dle informačního zákona, je pro posouzení pravomoci soudů ve správním soudnictví klíčová úvaha, zda se nachází žalovaný, po kterém jsou požadovány informace, v postavení povinného subjektu dle § 2 odst. 1, 2 informačního zákona. Pokud povinným subjektem je, je nutné na něho nahlížet v souladu s definici obsaženou v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. jako na správní orgán, který může autoritativně působit v oblasti veřejných subjektivních práv a povinností. V opačném případě by soud musel žalobu odmítnout, byť by tak mohl učinit - v daném případě poněkud nezvykle - až poté, kdy by postavení žalovaného z pohledu informačního zákona vyhodnotil hmotněprávně. Bez odpovědi na tuto otázku však není postaveno najisto, zda je vůbec dána pravomoc soudů ve správním soudnictví.” Uvedený právní názor je plně použitelný na projednávanou věc a krajský soud neshledal důvod postupovat v této věci jinak. Proto se krajský soud již ve fázi zkoumání procesních podmínek řízení zabýval posouzením povahy žalované coby povinného subjektu podle informačního zákona. 6. Při posouzení této právní otázky soud předně vycházel ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007 č. j. 3 Ads 33/2006 – 57 (dostupném na www.nssoud.cz), který se týkal postavení Všeobecné zdravotní pojišťovny v režimu informačního zákona. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že: „…při vyslovení svého právního názoru ohledně možnosti poskytování informací o uskutečněných platbách za úhrady zdravotní péče poskytnuté na základě veřejného zdravotního pojištění podle smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními podle § 5 písm. a) zákona o VZP, vycházel z pojetí poskytování zdravotní péče jako veřejné služby, která je hrazena z prostředků veřejného (všeobecného) zdravotního pojištění. Systémem veřejného zdravotního pojištění v České republice je založen na povinném pojišťovacím principu. Pojistné je hrazeno plátci vymezenými v § 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to způsobem a formou povinných periodických plateb. Tyto platby (pojistné) se podle zákona č. 592/1992 Sb. odvádí příslušné zdravotní pojišťovně nebo na zvláštní účet, spravovaný podle § 20 zákona č. 592/1992 Sb. Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, z něhož je vybrané pojistné posléze přerozdělováno jednotlivým zdravotním pojišťovnám. Zdravotní pojišťovny vybrané pojistné použijí jako úhradu plateb za poskytnutou zdravotní péči jejich smluvním zdravotnickým zařízením za poskytnutí zdravotní péče svým pojištěncům. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se jedná o veřejné prostředky určené na úhradu poskytnuté zdravotní péče, která je veřejnou službou. Proto je třeba při možném posuzování omezení, či neposkytnutí informace vycházet z povahy prostředků, které v systému veřejného zdravotního pojištění obíhají., Každý účastník systému veřejného zdravotního pojištění a příslušných právních vztahů by podle Nejvyššího správního soudu měl mít možnost zjistit a kontrolovat, jakým způsobem je nakládáno s finančními prostředky, které se v systému nacházejí, při současném respektování zákonných omezení.“ Uvedený právní závěr, podle kterého je Všeobecná zdravotní pojišťovna, coby tzv. veřejná ins