6 Afs 116/2014 — Nejvyšší správní soud

65 Ad 3/2016- 103 - text  14 65 Ad 3/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců Mgr. Jany Volkové a Mgr. Michala Rendy ve věci žalobce: Mgr. K. K., narozený dne X bytem t. K. 1069/30, O. zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Greplem sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc proti žalovanému: Policejní prezident sídlem Strojnická 27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2016, č. j. PPR-1022-19/ČJ-2016-990131, ve věci propuštění ze služebního poměru, takto: I. Rozhodnutí Policejního prezidenta ze dne 12. 7. 2016, č. j. PPR-1022-19/ČJ-2016-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Grepla, advokáta se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2016, č. j. PPR-1022-19/ČJ-2016-990131, kterým žalovaný změnil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ve věci služebního poměru ze dne 14. 12. 2015, č. j. RŘOLK-4/2015, kterým byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále jen „příslušník“), neboť porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které mělo znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku a bylo způsobilé poškodit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Žalovaný rozhodl, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně bude nadále znít: „Propouštím podle § 42 odst. 1 písm. d) v souladu s § 184 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky“, následně označil žalobce, popsal, v čem spočívají jednání žalobce, „tedy porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu – přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku dle § 331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku a je způsobilé poškodit dobrou pověst bezpečnostního sboru“. B) Žaloba 2. Žalobce požadoval, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, protože žalovaný nevedl dostatečné důkazní řízení, opomenul provést důkazy navržené žalobcem a nezjišťoval skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Žalobce brojil proti minimálnímu rozsahu dokazování, které žalovaný provedl, a nesouhlasil s tím, že žalovaný převzal většinu důkazů z trestního řízení, aniž by dostatečné množství důkazů provedl samostatně. V žalobě konkrétně namítal: a) neprovedení důkazů navržených žalobcem. Žalobce k prokázání svých tvrzení navrhoval provést výslech svědků, žalovaný však odmítl tento důkaz provést s vysvětlením, že by výslech byl zbytečný a nad rámec správního řízení. Tím, že žalovaný výslech svědků neprovedl, omezil možnosti procesní obrany žalobce. Žalovaný vycházel toliko z výpisů z ETŘ (pozn. soudu: evidence trestního řízení), aniž by si vyžádal spisy z řízení, která měl údajně žalobce ovlivnit. Žalobce odkázal na str. 32-34 napadeného rozhodnutí a namítal, že k zjištění relevantních skutečností nezbytných pro posouzení porušení mlčenlivosti (poskytování informací vyplývajících z činnosti příslušníka) navrhoval výslech svědků, kteří měli být adresáti informací, a žádal připojení spisů, z nichž měly informace vycházet. S těmito návrhy se žalovaný vypořádal pouze odkazem na záznamy ze sledování, u nichž žalovaný žalobci „nezákonně neumožnil jejich rozporování důkazními návrhy“. Žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaný odmítl provést všechny důkazy navržené žalobcem, přestože důkazy, ze kterých žalovaný vycházel, nebyly dostatečně průkazné. Žalovaný tak vedl dokazování jednostranně v neprospěch žalobce; b) obcházení výslechu svědků úředním záznamem. Žalobce brojil proti tomu, že žalovaný nahradil výslech svědků tím, že si v rámci řízení ve věci služebního poměru a pro jeho účely vyžádal písemná vyjádření a stanoviska konkrétních osob. Nejednalo se tedy o záznamy, které by žalovaný získal z trestního řízení, ale žalovaný si je obstaral samostatně. Žalobci bylo tímto postupem znemožněno prověřit důkaz, klást osobám dotazy a bezprostředně hodnotit jejich výpověď. Názor žalovaného, že důkazy měly jen podpůrný charakter, je podle žalobce nesprávný; c) žalovaný nedostatečně konkretizoval podklady pro rozhodnutí. Žalovaný na str. 14 napadeného rozhodnutí uvedl soupis důkazů, které měl k dispozici. Podklady, ze kterých vycházel správní orgán I. stupně (a posléze žalovaný) však neuvedl jmenovitě, pouze odkázal na spis správního orgánu I. stupně. Taková formulace je dle žalobce v rozporu s § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru, protože nelze zjistit, ze kterých konkrétních důkazů žalovaný při svém rozhodování vycházel; d) jednoinstančnost řízení. Podle žalobce správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí s vyloučením kontradiktornosti řízení, tedy s vyloučením možnosti žalobce vyjádřit se k podkladům a navrhovat důkazy. Za této situace měl žalovaný v rámci odvolacího řízení důsledně zjistit skutkový stav a důkazní řízení mělo být v napadeném rozhodnutí dostatečně popsáno; e) odepření nahlédnutí do spisu. Žalobce namítal, že mu žalovaný neumožnil seznámit se s celým obsahem spisu, konkrétně s návrhem poradní komise. Žalobce měl za to, že mu přísluší právo seznámit se se spisem jako celek; f) interní akty řízení nebyly předmětem dokazování. Žalobce namítal, že interní akty nezveřejněné ve Sbírce zákonů neučinil žalovaný předmětem dokazování, ačkoli na ně v napadeném rozhodnutí poukazoval. Odkaz na normativní akty byl v napadeném rozhodnutí toliko obecný, bez označení konkrétních norem, což podle žalobce nebylo dostatečné. C) Vyjádření žalovaného 3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že v řízení o propuštění ze služebního poměru postačí prokázat naplnění znaků skutkové podstaty jakéhokoli trestného činu v minimálním rozsahu. Předmět řízení se v trestním řízení a řízení o propuštění liší, z čehož plyne i jiný rozsah dokazování. Žalovaný zdůraznil, že postupoval nestranně a zjišťoval skutečnosti ve prospěch i neprospěch žalobce. 4. K jednotlivým žalobním bodům uvedl: ad a) žalovaný neprovedl navržené důkazy, protože nebyly způsobilé potvrdit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost, a dále pro jejich nadbytečnost. Při odhalování a vyšetřování korupce je třeba vycházet zejména z tzv. zvláštních metod, kterými je na příklad sledování osob a věcí, přičemž se často jedná o jediný přímo usvědčující důkaz. Za těchto okolností nelze výslech osob, které se podílely na korupčním jednání a které měly z tohoto jednání prospěch, považovat za důkaz relevantnější než záznam o korupčním jednání. Z charakteru trestné činnosti žalovaný usoudil, že navrhované výslechy osob by neměly žádnou vypovídací potenci a vzhledem k obsahu záznamů ze sledování osob a věcí by bylo jejich provedení nadbytečné; ad b) všechny navrhované výslechy osob, které v řízení o propuštění poskytly písemné vyjádření, žalovaný odmítl pro nadbytečnost. Měl za to, že skutková zjištění, k jejichž ověření žalobce důkaz navrhoval, byla v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena a skutečnosti, k jejichž ověření žalobce důkaz navrhoval, neměly relevantní souvislost s předmětem řízení. I kdyby se tvrzení těchto osob ukázala jako nepravdivá, nemělo by to na průběh řízení a skutková zjištění vliv. Z vyjádření osob jasně vyplývá, že nemohly být svědky korupčního jednání. Přestože žalovaný vzal tato vyjádření při hodnocení důkazů v potaz, jejich role byla výhradně podpůrná – dotvářela již zjištěný skutkový stav. Písemná vyjádření sloužila jako podklad k úvaze, zda osoby, které vyjádření podaly, mají být vyslechnuty jako svědci. Obsahově písemná vyjádření spíše potvrzovala než vyvracela skutková zjištění, která vyplývala z obsahu záznamu o sledování osob a věcí. Žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správní soudu (sp. zn. 3 Ads 125/2012, 7 Ca 104/2005), ze kterých vyplývá, že úřední záznamy jsou využitelné jako důkazy listinou v případě, že se nejedná o stěžejní důkazy v řízení; ad c) žalovaný byl oprávněn přebírat důkazy a podklady z trestního řízení. Na rozdíl od věci, které se týkal rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 89/2011, žalovaný podklady z trestního řízení učinil součástí spisového materiálu v řízení o propuštění, a následně je vyhodnotil; ad d) žalovaný dodržel všechny obsahové náležitosti rozhodnutí, v napadeném rozhodnutí uv