5 As 355/2019 — Nejvyšší správní soud

72 A 17/2018- 35 - text  8 72 A 17/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., ve věci žalobce: T. N. bytem H. Š. 371, X H. Š. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 40a, 779 11 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2018, č. j. KUOK 11979/2018, ve věci přestupku takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2018, č. j. KUOK 11979/2018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč. Odůvodnění: 1. Žalovaný rozhodnutím, citovaným v záhlaví odmítl jako nepřípustné odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „magistrát“) ze dne 9. 10. 2017, č. j. SMOL/229479/2017/OARMV/DPD/Reg, protože ho podal pan V. Z., který neměl plnou moc k jeho podání. 2. Magistrát citovaným rozhodnutím uznal žalobce vinným z přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni spáchání přestupku. 3. Přestupek měl žalobce spáchat porušením § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, tím, že dne 4. 5. 2017 v 7.52 h v obci Velký Týnec – Vsisko na ulici Olomoucká u domu č. 88 ve směru jízdy k obci Olomouc při řízení motorového vozidla tov. zn. Peugeot, RZ X, nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci na 50 km/h, kdy byla vozidlu naměřena rychlost 84 km/h, při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ±3 km/h, jel žalobce nejnižší skutečnou rychlostí 81 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost 31 km/h. Za přestupek magistrát žalobci uložil pokutu v částce 3 500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou měsíců. 4. Žalobce v žalobě namítal, že rozhodnutí žalovaného bylo překvapivé, neboť jeho vydání a závěr o nepřípustnosti odvolání nemohl žalobce nikterak předpokládat. Řízení před magistrátem probíhalo bez jakýchkoliv problémů a magistrát považoval pana V. Z. za zástupce žalobce. Tento zástupce se účastnil jednání, vyslechl svědky, vyjádřil se ke spisu, což magistrát reflektoval ve svém rozhodnutí. Veškeré úkony, které prováděl jménem žalobce pan V. Z., považoval magistrát za úkony žalobce. Magistrát svým jednáním vyvolal v žalobci legitimní očekávání, že je řádně zastoupen. Všechny úkony zástupce žalobce magistrát akceptoval. 5. Pokud odvolání žalobce proti magistrátu trpělo tou vadou, že podle názoru žalovaného nebyla prokázána existence zmocnění, měl žalovaný žalobce vyzvat k doplnění plné moci v souladu s § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“). To však žalovaný neučinil. 6. Žalobce poukázal na to, že poté, co byl magistrátem vyzván k doplnění podpisu na odvolání a doplnění odvolacích důvodů, tyto vady odvolání odstranil a magistrát požádal, že pokud by magistrát nebo žalovaný shledaly u odvolání ještě nějakou vadu, tak že ji žalobce odstraní. Žalovaný však i přes tuto žádost žalobce, který nabízel maximální součinnost pro projednání věci, odvolání zamítl jako nepřípustné. Podle žalobce došlo k porušení § 37 odst. 3 správního řádu, což mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného o odmítnutí odvolání jako nepřípustného je minimálně předčasné, pokud se žalovaný nepokusil tuto údajnou vadu absence zástupčího oprávnění zhojit tím, že by pana V. Z. vyzval k doložení plné moci. Nadto dle názoru žalobce nebylo o oprávnění pana V. Z. k jednání jménem žalobce pochyb, protože magistrát po celou dobu řízení v prvním stupni jednal s panem V. Z.jako se zástupcem žalobce. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcem namítané překvapení by mělo spíše směřovat k údajnému zmocněnci, tedy k Asociaci pro poskytování právní ochrany z. s., kdy mu údajná předsedkyně Š. Š. zatajila skutečnost, že v době, kdy přijímala zastoupení, společnost právně neexistovala (§ 126 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí). Podle spolkového rejstříku byla tato společnost zapsána dne 10. 3. 2018. Do uvedené doby zápisu do spolkového rejstříku nebyla Š. Š. oprávněna vystupovat jako předsedkyně zmiňované společnosti. Pokud takto vystupovala, lze v jejím postupu spatřovat jistou procesní strategii, jejímž cílem je zmaření doručení rozhodnutí ve věci. Žalovaný poukázal na skutečnost, že Š. Š. vystupuje v roli obecného zmocněnce i v jiných případech vedených u žalovaného a uvedl příkladmo pět spisových značek. V citovaných případech jmenovaná používala stejnou, anebo obdobnou procesní strategii s cílem zpochybnit doručení meritorních rozhodnutí a tím znemožnit řádné ukončení řízení. Paní Š. Š. je v postavení obecného zmocněnce velmi aktivní a je si zajisté vědoma, jaké kroky v daných případech činí a s jakým cílem. 8. Pro žalovaného bylo spíše překvapením, že právní zástupce žalobce není překvapen tím, že se Š. Š. vydává před vznikem spolku za jeho předsedkyni a vykonává ve správním řízení činnost, která jí nepřísluší. Právní zástupce žalobce namísto podnětu České advokátní komoře pro důvodné podezření, že ze strany Š. Š. dochází k porušení zákona o advokacii, její procesní strategii akceptuje a navazuje na ni. Jednání Š. Š. považoval žalovaný za obcházení § 33 správního řádu, kterému nepřísluší soudní ochrana, jak vyplývá z názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08. 9. K námitce nemožnosti projednat věc meritorně žalovaný uvedl, že znemožnění projednání bylo zapříčiněno obecným zmocněncem, který přijal zmocnění, aniž by zmocnitele upozornil na skutečnost, že nemá právní subjektivitu. Taktéž námitka, že měl žalovaný, pokud nabyl dojmu, že nebyla prokázána existence zmocnění, vyzvat žalobce k doplnění plné moci, je nedůvodná. Plná moc založená ve spise měla veškeré zákonem požadované náležitosti. Žalobce zaměňuje náležitosti plné moci a právní subjektivitu zmocněnce, kterou nebylo možno objektivně ani na výzvu doložit, neboť neexistovala. 10. Žalobce v replice namítl, že se žalovaný s argumentací žalobce nevypořádal a pouze rozvedl svoji argumentaci ohledně neexistence spolku. Skutečnost, že paní Š. Š. vystupuje v jiných řízeních jakožto zmocněnec, nepotvrzuje žádnou ze spekulací žalovaného. Naopak z této argumentace žalovaného vůči paní Š. Š. plyne určitá zaujatost vůči její osobě. Tvrzení žalovaného o údajných obstrukcích paní Š. při doručování však nejlépe vyvrací průběh předmětného správního řízení, kdy se magistrátu dařilo všechny písemnosti bez problémů doručovat, a žalobce na tyto písemnosti reagoval. 11. Dále žalobce rozporoval tvrzení, že znemožnění projednání věci bylo zapříčiněno obecným zmocněncem. Z § 127 občanského zákoníku plyne, že kdo jedná za právnickou osobu před jejím vznikem, tak je z tohoto jednání zavázán sám. Z § 17 odst. 2 občanského zákoníku plyne, že zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není, přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží. Z § 37 odstavec 1 věta druhá správního řádu plyne, že podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. 12. Z uvedených ustanovení tedy plyne, že pokud někdo jedná za neexistující, nevzniklou právnickou osobu, tak to z právního hlediska má důsledky, jako by jednal sám. Na jednání zmocněnce tedy má být pohlíženo, jako kdyby jednal sám jako fyzická osoba. Žalobce proto trval na tom, že žalovaný odvolání neměl posoudit jako přípustné nebo neměl ho posoudit jako nepřípustné bez toho, aby žalobce vyzval k odstranění vad a žalovaný jej měl řádně dle zákonných procesních podmínek projednat a rozhodnout o něm, což nezákonně žalobci znemožnil. 13. K tvrzení žalovaného, že plná moc měla veškeré zákonem požadované náležitosti, žalobce namítl, že pokud by je měla, neměl žalovaný odvolání zamítnout jako nepřípustné. Žalobce ovšem nezaměňuje náležitosti plné moci za osobu zmocněnce/podatele odvolání. Žalobce danou námitkou chtěl zdůraznit fakt, že pokud magistrát měl nějaké výhrady k oprávněnosti zmocnění, měl a mohl je vznést již v průběhu řízení. K tomu však nedošlo a magistrát dokonce ve svém rozhodnutí ze dne 9. 10. 2017 pana V. Z. i paní Š. Š. označil termíny „zmocněnec, zmocněnkyně“, z čehož měl žalobce za potvrzené, že neexistují žádné výhrady vůči oprávněnosti zmocnění k zastupování žalobce. 14. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutko