1 As 318/2018 — Nejvyšší správní soud

19 A 31/2019- 33 - text  7 19 A 31/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: M. K. zastoupený Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem sídlem 738 01 Frýdek – Místek, Revoluční 1305 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 18 Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2019 č. j. MSK 119609/2019, o přestupcích takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Orlová ze dne 25. 7. 2019 č. j. OD/PŘ/1578/1579/1580/19/SIS, o přestupcích provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. 2. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce výrokem I. uznán vinným tím, že jako provozovatel vozidla X dne 30. 11. 2018 v 13:06 hodin v obci Orlová na ulici Slezská u čp. 439 ve směru jízdy od Masarykovy třídy k ulici Těšínská, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, jelikož se nezjištěný řidič dopustil jednání vykazujícího znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu tím, že v rozporu s § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu překročil o 15 km/h nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou zákonem o silničním provozu na 50 km/h, neboť nejnižší prokazatelná rychlost jeho jízdy byla 65 km/h. Výrokem II. byl žalobce uznán vinným tím, že jako provozovatel vozidla X dne 30. 11. 2018 ve 14:05 hodin v obci Orlová na ulici Slezská u čp. 439 ve směru jízdy od Masarykovy třídy k ulici Těšínská, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, jelikož se nezjištěný řidič dopustil jednání vykazujícího znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu tím, že v rozporu s § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu překročil o 11 km/h nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou zákonem o silničním provozu na 50 km/h, neboť nejnižší prokazatelná rychlost jeho jízdy byla 61 km/h. Výrokem III. byl žalobce uznán vinným tím, že jako provozovatel vozidla X dne 2. 12. 2018 v 9:50 hodin v obci Orlová na ulici Slezská u čp. 439 ve směru jízdy od Masarykovy třídy k ulici Těšínská, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, jelikož se nezjištěný řidič dopustil jednání vykazujícího znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu tím, že v rozporu s § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu překročil o 9 km/h nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou zákonem o silničním provozu na 50 km/h, neboť nejnižší prokazatelná rychlost jeho jízdy byla 59 km/h. Žalobci byla uložena pokuta 1 500 Kč a povinnost zaplatit náklady řízení spojené s projednáním přestupků ve výši 1 000 Kč a současně bylo rozhodnuto o splatnosti pokuty a nákladů řízení. 3. Žalobce namítal, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení ve věci předmětných přestupků a není za ně odpovědný. Namítal, že správní orgán I. stupně měl od něho všechny dostupné podklady k tomu, aby mohl zjistit skutečného pachatele přestupku. Namísto toho, aby takto učinil, pouze zaslal formální výzvu a nikterak nevynucoval provedení zcela zásadního důkazu výslechem P. B. Poukázal na to, že dne 1. 11. 2019 uzavřel platně kupní smlouvu o prodeji předmětného silničního motorového vozidla s panem P. B. V souladu s touto kupní smlouvou jej označil za oprávněného držitele vozidla v době, kdy měly být předmětné přestupky spáchány. Předmětné vozidlo tak v době spáchání přestupků neměl ve smyslu ust. § 1009 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ani ve vlastnictví, a ani v držení. Žalobce současně odkázal na komentářovou literaturu k § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Dále uvedl, že od 1. 11. 2018 nebyl vlastníkem vozidla, nemohl být ani jeho provozovatelem a kromě toho je v článku I. kupní smlouvy výslovně uvedeno, že se kupující pan P. B. vůči němu zavázal do 10 dnů od prodeje automobilu dostavit se na Magistrát města Ostravy k jeho přepisu. Nelze tak po něm spravedlivě očekávat, že by měl nést jakoukoliv odpovědnost za to, že osoba, která ve smyslu § 1099 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, byla novým vlastníkem automobilu, s tímto automobilem páchala přestupky proti silničnímu provozu, či případně páchání takových přestupků s předmětným automobilem umožnila třetím osobám. Žalobce dále namítal, že správní orgány porušily rovněž § 3 správního řádu. V dané věci postupovaly nanejvýše formalisticky až alibisticky. Panu P. B. byla zaslána toliko jediná výzva k tomu, aby se dostavil k podání vysvětlení ve věci údajně spáchaných přestupků. Ze správního spisu plyne, že P. B. byla tato výzva skutečně doručena, ovšem on na ni nikterak nereagoval. Nejednalo se tedy o osobu neexistující či nepředvolatelnou. V takových situacích zákon dává správním orgánům řadu instrumentů k tomu, aby byly sto dotyčnou osobu kontaktovat. Předně jde o uložení pořádkové pokuty dle § 62 a také o předvedení dle § 60 správního řádu. Ze spisu neplyne, že by se správní orgán o něco takového vůbec pokusil. Jednalo se pouze o laxní přístup správního orgánu, který rezultoval v čistě symbolický pokus zjistit skutečného pachatele přestupku. Takovýto postup je zcela neakceptovatelný a je de facto ignorací materiální pravdy a skutečných principů spravedlnosti. Správní orgán tak umožnil situaci naprosté ochrany osob, které zcela ignorují jakoukoliv odpovědnost za své jednání tím, že i přes řádné doručení se správním orgánem nikterak nekomunikují a nespolupracují. 4. Žalobce dále namítal, že za situace, kdy údajné přestupky byly spáchány novým vlastníkem automobilu až po uzavření a naplnění kupní smlouvy z 1. 11. 2018, nemůže být naplněna materiální stránka přestupku, jakožto jeho obligatorní znak. Má za to, že v případě, kdy řádně prodal vozidlo panu P. B., který se zavázal přepsat na sebe do 10 dnů od prodeje vozidlo v příslušném registru, pak nemůže být o společenské škodlivosti a naplnění materiální stránky přestupku vůbec řeč, a proto by vůči němu neměla být vyvozována žádná přestupková odpovědnost. V závěru žalobce uvedl, že postup správních orgánů v dané věci je typickou ukázkou přepjatého formalismu a používání sofistikovaných instrumentů práva k prosazení zjevného bezpráví. 5. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Zcela mylný je názor žalobce, který se domnívá, že není provozovatelem vozidla. Žalovaný odkázal na ust. § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., a § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., provedl výklad pojmu provozovatel vozidla, odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek č. j. 1 As 318/2018-41 s tím, že ke stejným závěrům lze dojít i v nyní projednávané věci. Konstatoval, že žalobce uzavřel 1. 11. 2018 kupní smlouvu, podle které se kupující zavázal provést „přepis“ vozidla. Po uplynutí zákonné desetidenní lhůty žalobce ani neověřil, zda je přepis skutečně proveden, ani nepodal žádost o zápis změny vlastníka/provozovatele sám (byť by byla v tu chvíli neúplná). Uvedl, že žalobce poukazuje na to, že podle kupní smlouvy se kupující zavázal k přepisu vozidla, avšak zákonnou povinnost nelze převést na třetí osobu soukromoprávním ujednáním, resp. se nelze ve vztahu ke státu této povinnosti zprostit, přičemž povinnost požádat o zápis změny vlastníka/provozovatele má v případě převodu vlastnictví dosavadní i nový vlastník vozidla (§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb.). Tím samozřejmě není dotčeno právo žalobce na případnou náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti kupujícím. Dle žalovaného správní orgán I. stupně zcela dostál požadavkům na učinění tzv. nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Žalovaný zdůraznil, že žalobce reagoval na každou ze tří výzev (dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu) k zaplacení určené částky v podstatě totožnými podáními, označenými jako „odpor“, v nichž pokaždé uvedl, že vozidlo „má v držení“ pan P. B. (spolu s údaji o datu narození a adrese bydliště). Žalobce tedy ani netvrdil, že daná osoba vozidlo řídila, také ani neuvedl nic o tom, že této osobě vozidlo, jehož je provozovatelem, prodal. To uvádí poprvé až v žalobě. Správní orgán tedy nevěděl, že žalobce již není vlastníkem (což ovšem nemá vliv na odpovědnost za samotný přestupek). Správní orgán současně neměl k