7 Afs 125/2018 — Nejvyšší správní soud

25 Af 99/2020- 39 - text č. j. 25 Af 99/2020 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci žalobce: J. K. bytem X zastoupen Mgr. Hanou Erbsovou, advokátkou sídlem Klicperova 1266/1, 500 03 Hradec Kralové proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2020, č. j. 19697/20/5200-10421-701962, ve věci daně z příjmů fyzických osob, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobní body: 1. Žalobce se žalobou, doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 21. 7. 2020, domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2020, č. j. 19697/20/5200-10421-701962 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 1. 2020, zastavující řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. 2. Žalobce uvedl, že podal dne 25. 6. 2019 dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 na daň nižší, v němž jako den zjištění důvodů pro jeho podání uvedl datum 20. 5. 2019. Žalobce totiž v květnu 2019 zjistil nové informace o pořizovacích cenách cenných papírů nakoupených v roce 2015, z jejichž prodeje obdržel v roce 2016 příjmy uváděné v daňovém přiznání. Poté, co jeho daňový poradce vyhodnotil tyto informace tak, že odůvodňují podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší, žalobce je podal. Podal rovněž dodatečné daňové přiznání na daň vyšší za rok 2017, rovněž z důvodu této nové informace o pořizovacích cenách cenných papírů. Správce daně však řízení na základě dodatečného daňového přiznání na daň nižší zastavil pro opožděnost, neboť bylo podáno po uplynutí subjektivní lhůty podle § 141 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) vyšší daň za zdaňovací období roku 2017 doměřil dodatečným daňovým výměrem. Postup správce daně a žalovaného, který se s ním ztotožnil, považuje žalobce za nesprávný. 3. Podle názoru žalobce je pro počátek běhu lhůty k podání dodatečného daňového přiznaní rozhodnutý až okamžik, kdy daňový subjekt získá vědomost o tom, že jeho poslední známá daň byla stanovena nesprávně, nikoliv již okamžik, kdy daňový subjekt získá jednotlivou dílčí informaci, která by mohla mít vliv na výši jeho daně, kterou je však třeba nejprve vyhodnotit v celkovém kontextu. Z tohoto hlediska je tedy nerozhodné, kdy žalobce přesně obdržel jednotlivé dílčí informace, a správce daně i žalovaný postupovali nesprávně a v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 141 daňového řádu, když za okamžik zjištění, že poslední známá daň nebyla stanovena správně, považovali u žalobce již období, v němž podle jejich názoru obdržel jednotlivé dílčí informace, které mohly vyvolat pochybnost o správnosti stanovené daně. 4. Podle žalobce prekluzivní povaha lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší není daňovým řádem výslovně stanovena. Jde o lhůtu pořádkovou, nikoli prekluzivní, když i k dodatečnému daňovému přiznání na vyšší daň je lhůta toliko pořádková. Prekluzivita lhůty by musela být vyjádřena nepochybně a jasně zákonem, což není (in dubio mitius). Nebyl zde zákonný důvod pro zastavení řízení. 5. Až do uplynutí lhůty určené v § 148 daňového řádu trvá povinnost správce daně zjistit a stanovit předmětnou daň správně, a pokud by nemohl vést řízení o dodatečném daňovém přiznání, byl by správce daně povinen v tomto smyslu dále konat a doměřovací řízení zahájit z moci úřední. Právo žalobce na správné vyměření daně trvá po celou dobu běhu lhůty pro stanovení daně. Stanovisko žalovaného: 6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. K žalobní námitce počátku běhu subjektivní lhůty uvedl, že okamžikem zjištění důvodů pro podání dodatečného daňového přiznaní je okamžik, kdy nastaly takové objektivní okolnosti, ze kterých žalobce mohl důvodně předpokládat nižší daň. Podle žalovaného v tomto ohledu nelze akceptovat tvrzení žalobce, že běh subjektivní lhůty by měl začít běžet až ode dne, kdy mu daňový poradce sdělil skutečnost, že by měl podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší. Je totiž zcela v zájmu daňového subjektu, aby podklady, které mohou potencionálně vést ke změně daňové povinnosti, po jejich obdržení, buďto sám vyhodnotil, anebo neprodleně předal jinému profesionálnímu zástupci tak, aby dodržel subjektivní lhůtu. K charakteru lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší žalovaný uvedl, že prekluzivní charakter subjektivní lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu, byť vystavěné na zákoně o správě daní a poplatků, kterou lze s ohledem na obdobnost ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zsdp“), a ustanovení § 141 odst. 1 a 2 daňového řádu vztáhnout i na zde posuzovanou věc; konkrétně žalovaný odkázal na rozsudky č. j. 5 Afs 75/2005-65 ze dne 18. 7. 2006, č. j. 7 Afs 158/2005-73 ze dne 5. 9. 2006 a č. j. 7 Afs 219/2015-22 ze dne 30. 9. 2015, a dále na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 134/2018 – 36 ze dne 28. 4. 2020. 7. Žalobci podle žalovaného nelze přisvědčit ani v tom, že by ustanovení § 1 odst. 2 daňového řádu, zakotvující obecný cíl správy daní, správce daně zavazovalo v případě zmeškání subjektivní lhůty dle § 141 odst. 1 a 2 d. ř. k zahájení doměřovacího řízení z moci úřední. Podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší je právem daňového subjektu. V případě, že tohoto veřejného subjektivního práva ve lhůtě nevyužije nebo tak učiní opožděně, není správce daně povinen nahrazovat pasivitu či opožděnou aktivitu daňového subjektu zahájením doměřovacího řízení z moci úřední. Posouzení krajským soudem: 8. Krajský soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného žalobci, tedy v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná; ve věci rozhodl bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s tímto postupem oba účastníci souhlasili. Zjištění ze správního spisu: 9. Žalobce podal dne 3. 7. 2017 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016, na základě kterého, po provedeném postupu k odstranění pochybností, správce daně vyměřil žalobci daň dne 8. 12. 2017 platebním výměrem na 324 883 Kč. 10. Dne 25. 6. 2019 podal žalobce dodatečné daňové přiznání na nižší daň. V něm uvedl, že 20. 5. 2019 zjistil, že díky kursovým rozdílům mezi Kč a USD, ve kterém obchodoval s cennými papíry ve Švýcarsku, vydělal na jejich prodeji jiné částky, než ze kterých přiznal daň, což mělo ve zdaňovacím období roku 2016 ten důsledek, že daň by měla být nižší. Zjištění, která jsou podkladem pro podání dodatečného daňového přiznání, jsou nové bankovní výpisy, které žalobce obdržel 20. 5. 2019. K výzvě správce daně následně žalobce předložil výpis portfolia za období 1. 1. 2015 až 30. 6. 2015, vydaný 4. 7. 2015, včetně průvodního dopisu ze dne 30. 6. 2015 s datem tisku 3. 7. 2015. Dále výpis portfolia za období 1. 7. 2015 až 31. 12. 2015, vydaný 6. 1. 2016, včetně průvodního dopisu ze dne 31. 12. 2015 s datem tisku 5. 1. 2016. K další výzvě správce daně, při zahájení daňové kontroly, žalobce uvedl, že podezření na nesprávnost podaných daňových přiznání pojal někdy na začátku roku 2019, při kontrole podkladů za rok 2018, proto požádal banku o poskytnutí výpisů obchodů v původní měně, které banka poskytla v květnu 2019. 11. Uvedené vedlo správce daně k závěru, že žalobce datum zjištění skutečností, ze kterých nižší daňová povinnost vyplývá, neprokázal. V odvolání žalobce uvedl, že finální výpočty mu byly zaslány e-mailem od jeho daňového poradce dne 18. 6. 2019, což prokázal oním e-mailem, přičemž okamžikem zjištění nemůže být datum, ve kterém obdržel výpis transakcí s cennými papíry za rok 2015, neboť z tohoto dokumentu nelze vyčíst konečnou daňovou povinnost, ale až okamžik, kdy obdržel od svého daňového poradce aktualizovanou kalkulaci dílčího základu daně. Žalobce za rozhodné datum považoval den telefonické konzultace této skutečnosti se svým daňovým poradce (20. 5. 2019), v odvolání pak tvrdil den dojití e-mailové informace (18. 6. 2019). 12. Řízení o tomto dodatečném daňovém přiznání žalobce bylo zastaveno z důvodu, že bylo podáno po lhůtě, vyplývající z § 141 odst. 1 a 2 daňového řádu, a je tedy nezpůsobilé pro doměření daně. Proti tomuto se žalobce neúspěšně bránil odvoláním, kdy žalovaný potvrdil