9 As 201/2015 — Nejvyšší správní soud

62 Az 4/2021- 33 - text  12 62 Az 4/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph. D. ve věci žalobkyně: Q. G. státní příslušnost Čínská lidová republika zastoupené advokátem Mgr. Ondřejem Novákem sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek - Místek proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2020, č. j. OAM-95/ZA-ZA11-ZA21-R2-2016, ve věci mezinárodní ochrany, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 22. 12. 2020 č. j. OAM-95/ZA-ZA11-ZA21-R2-2016 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 076,20 Kč, do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ondřeje Nováka, advokáta se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek – Místek. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 8. 2. 2021 domáhala přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2020 č. j. OAM-95/ZA-ZA11-ZA21-R2-2016, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. j) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“). 2. Žalobkyně namítá, že nebyly naplněny podmínky dané ustanovením § 25 písm. j) zákona o azylu, když žalovaný dospěl ke zcela chybnému závěru o nemožnosti zjištění místa pobytu žalobkyně a zároveň nebyla naplněna podmínka nemožnosti vydat rozhodnutí ve věci samé. 3. V žalobě žalobkyně předně rekapitulovala průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany, jakož i svůj azylový příběh. Připomněla, že o mezinárodní ochranu požádala dne 3. 2. 2016, kdy v lednu 2016 byla nucena vycestovat z Číny pro vážnou hrozbu zatčení a mučení, a to po dvou letech neustálého skrývání a pronásledování, které má původ v náboženství žalobkyně (je křesťanka). 4. O její žádosti nejprve rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 2. 2018, kterým žalobkyni nebyla přiznána mezinárodní ochrana v žádné z jejich forem. Toto rozhodnutí bylo k žalobě žalobkyně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 45 Az 3/2018-120, a to pro nepřezkoumatelnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Proti tomuto rozsudku si žalovaný nepodal kasační stížnost. 5. Po vrácené věci žalovanému tento nečinil žádné úkony směřující k zajištění potřebných informací k vydání nového rozhodnutí; jedinou aktivitou bylo podle žalobkyně vyrozumění o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí ze dne 10. 12. 2020. Součástí spisu není podle žalobkyně žádný záznam o snaze žalovaného dostát povinnostem uloženým ve zrušujícím rozsudku krajského soudu. Žalovaný žalobkyni ani jejího právního zástupce v době od 12. 6. 2020 (kdy byl právnímu zástupci žalobkyně doručen rozsudek Krajského soudu v Praze) až do 10. 12. 2020 nijak nekontaktoval. 6. Žalovaný žádným způsobem nezjišťoval, zda je či není možno zjistit místo pobytu žalobkyně, pouze požádal Odbor cizinecké policie o provedení pobytové kontroly na míst žalobkyní hlášeného pobytu, která se uskutečnila dne 17. 12. 2020. Žalovaný sám žádnou další aktivitu nevyvíjel, neobtěžoval se ani kontaktovat s dotazem právního zástupce žalobkyně. Tudíž skutkový závěr žalovaného, že mu není známo místo pobytu žalobkyně je zcela nedostatečný. Informace policie sama o sobě nemůže vést k závěru, že nelze zjistit místo pobytu žalobkyně. Ve vztahu k naplnění podmínek zjištění pobytu lze podle žalobkyně přiměřeně aplikovat judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se podmínek pro zastavení řízení o žalobě podle § 33 zákona o azylu; připomněla rozsudek ze dne 14. 8. 2009, č. j. 8 Azs 21/2009-91 a ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004-58. 7. Pokud se žalobkyně nedostavila dne 27. 11. 2020 k prodloužení svého průkazu žadatele o mezinárodní ochranu, bylo to z důvodu velmi špatného psychického stavu. Žalobkyně nebyla ze strany žalovaného vyzvána k návštěvě příslušného pracoviště OAMP MV ČR, nebyla vyzvána ke sdělení současného pobytu, nebyl učiněn pokus ji kontaktovat prostřednictvím právního zástupce. 8. Žalobkyně dále obsáhle namítala nenaplnění podmínky nemožnosti vydat rozhodnutí ve věci samé. Podle žalobkyně její případ není složitý, žalovaný nebyl v průběhu roku 2020 vytížen a nebylo nutné provádět pohovor s žalobkyní. Pronásledování křesťanů pocházejících z tzv. podzemních církví v Číně je de facto notorietou, o této problematice existuje celá řada domácích i zahraničních zdrojů. Žalobkyně sama předložila značné množství důkazů o živelném a státem aprobovaném pronásledování křesťanů. Azylový příběh žalobkyně je po celou dobu trvání řízení o udělení mezinárodní ochrany konzistentní a srozumitelný. V průběhu správního řízení nebyla žalobkyně vyzvána k jakékoliv aktivitě, pohovoru a dodání podkladů, důvodem průtahů nemohla být neaktivita žalobkyně. Žalovaný si v době od právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze neučinil jediný úkon, nezjišťoval informace. Krajský soud přitom neuložil žalovanému provést s žalobkyní rozhovor, pouze uložil doplnit informace o zemi původu žalobkyně. 9. Nad rámec uvedeného namítala žalobkyně další pochybení správního orgánu ve vtahu k doručování písemností právnímu zástupci žalobkyně a obstrukcí při nahlížení do spisu. 10. S ohledem na rozhodnutí SDEU ve věci Torubarov, zn. C-553/17 se dále žalobkyně domáhala, aby soud vydal ve věci meritorní rozhodnutí, kterým bude žalobkyni přiznána mezinárodní ochrana formou azylu. 11. Zároveň s podáním žaloby požádala žalobkyně také o přiznání odkladného účinku žaloby; krajský soud o této žádosti pro nadbytečnost nerozhodoval, neboť bezodkladně přistoupil k rozhodnutí ve věci samé. 12. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout; uvedl, že trvá na správnosti vydaného rozhodnutí a odkázala na něj. Podotkl, že v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Praze si žalovaný chtěl ověřit dřívější výpovědi žalobkyně a konal tak dle závazného právního názoru. Nesouhlasí také s aplikací rozhodnutí SDEU ve věci Torubarov, když pro to nejsou splněny podmínky. Pokud se týká námitky, že žalovaný nečinil žádné kroky ke zjištění pobytu žalobkyně, odkázal na povinnosti žalobkyně ve smyslu instrukcí k pobytu žadatelů o mezinárodní ochranu v pobytových střediscích. Podle sdělení zmocněnce žalobkyně ze dne 23. 3. 2020 změnila žalobkyně pobyt na adresu K. 7, O., když dle nájemní smlouvy byl nájem bytu uzavřen na dobu do 30. 6. 2020. Bylo na žalobkyni, aby po tomto datu splnila oznamovací povinnost o místě pobytu. Pokud má žalobkyně dle žaloby údajně bydlet na adrese K. 1, O., pak bylo zjištěno, že vlastnické právo k tomuto bytovému domu má společnost goNet, s. r. o., avšak je zahájena exekuce. Zjištění z obsahu správních spisů 13. Ze správních spisů soud zjistil, že žalobkyně o mezinárodní ochranu požádala dne 3. 2. 2016, kdy uvedla, že v lednu 2016 byla nucena vycestovat z Číny pro vážnou hrozbu zatčení a mučení, a to po dvou letech neustálého skrývání a pronásledování, které má původ v náboženství žalobkyně (je křesťanka). O její žádosti nejprve rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 2. 2018, kterým žalobkyni nebyla přiznána mezinárodní ochrana v žádné z jejich forem. Toto rozhodnutí bylo k žalobě žalobkyně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 45 Az 3/2018-120, a to pro nepřezkoumatelnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Proti tomuto rozsudku si žalovaný nepodal kasační stížnost. 14. V citovaném rozsudku Krajský soud v Praze vymezil ve vztahu k posouzení podmínek udělení mezinárodní ochrany formou azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu mnohá pochybení žalovaného a zcela jednoznačně vymezil povinnosti žalovaného pro další řízení. Konkrétně v bodech [26] - [38] uvedl následující: „V prvé řadě žalovaný pochybil, pokud události, k nimž došlo na policejní stanici v prosinci 2012, vyhodnotil pouze jako porušení „služebních povinností“ a (blíže neurčeného) „zákona“. Pakliže žalovaný tuto část azylového příběhu žalobkyně nezpochybnil, nelze ji tímto způsobem bagatelizovat. I pokud soud pomine, že se žalovaný se v řízení nezabýval čínskými právními předpisy ani služebními předpisy čínských bezpečnostních složek nebo ozbrojených sborů (není ostatně ani zřejmé, která čínská bezpečností složka žalobkyni zadržela a trýznila ji), v českém kontextu by bylo za porušení služebních předpisů možno pokládat například situaci, kdy policista nedodržuje pravidla zdvořilosti [§ 9 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“)], za porušení zákona např. situaci, kdy policista před zákrokem neužije slov „jménem zákona“, ač to okolnosti dovolují (§ 10 odst. 5 zákona o policii). Ovšem situace, kdy policie zadržela žalobkyni bez právního důvodu, držela ji na policejní stanici, trápila ji zimou, ponižovala ji a vyslýchala ji za užití fyzického a psychického násilí, představuje podstatně intenziv