9 As 264/2020 — Nejvyšší správní soud

19 A 14/2021- 116 - text  9 19 A 14/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: T.S. zastoupen Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem sídlem 602 00 Brno, Kpt. Jaroše 1922/3 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 18 Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2021 č. j. MSK 93276/2021, o přestupku takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2021 č. j. MSK 93276/2021 a rozhodnutí Městského úřadu Nový Jičín ze dne 23. 6. 2021 č. j. OPA/68856/2021/Pl se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 20 534,72 Kč, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Nový Jičín ze dne 23. 6. 2021 č. j. OPA/68856/2021/Pl, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku dle § 34 odst. 1 písm. a) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen krizový zákon), jehož se měl dopustit tím, že v době nouzového stavu v rozporu s § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona dne 22. 1. 2021 nesplnil povinnost strpět omezení vyplývající z usnesení Vlády České republiky ze dne 23. 12. 2020 č. 1375, a to bodu II. a bodu III. odst. 2, vyhlášeného pod číslem 595/2020 Sb., ve znění usnesení Vlády České republiky č. 12, vyhlášeného pod č. 9/2021 Sb. 2. Žalobce namítal nezákonnost a protiústavnost předmětného krizového opatření. Odkázal na relevantní judikaturu, z níž citoval a Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 106/20. Konstatoval, že Ústavní soud shledal jím posuzované krizové opatření za protiústavní právě již pro existenci obecného zákazu podnikání, dále pak byla důvodem pro závěr o neústavnosti opatření také absence odůvodnění. Z nálezu Ústavního soudu žalobce dále citoval závěr, že nelze právním předpisem obecně a zcela neodůvodněně zakázat „vše“ a formou výjimek pak určité oblasti zasažené zákazem „zpětně povolit“ (opět bez jakéhokoliv odůvodnění). Žalobce uvedl, že také předmětná krizová opatření nebyla odůvodněna a také ona použila Ústavním soudem kritizovanou metodu regulace, kdy nejprve je zcela zakázán volný pohyb osob, z čehož jsou teprve následně udělovány výjimky. S ohledem na úplnou absenci odůvodnění a další vady vytýkané Ústavním soudem, by se na předmětná krizová opatření mělo hledět jako na předpisy nezákonné a protiústavní ex tunc, nezákonná je tedy také pokuta na jeho základě uložená. Poukázal na to, že krizový zákon v § 31 odst. 4 umožňuje splnění povinnosti odmítnout, pokud by jejich plněním ohrozila život nebo zdraví vlastní nebo jiných osob anebo pokud jsou povinnosti jí ukládané v rozporu se zákonem. Dle žalobce nezákonnost krizových opatření znamená, že danou povinnost mohl odmítnout a není tedy možné jej přestupkově postihnout. 3. V dalším okruhu žalobních námitek, které se týkaly skutkových okolností, žalobce uvedl, že na něho dopadaly výjimky z předmětného krizového opatření, které ovšem správní orgány neposoudily správně, rovněž nezohlednily zásadu in dubio pro reo a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. 4. Poslední okruh žalobních námitek se týkal nezákonného postupu ze strany policistů. 5. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. 6. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zopakoval své žalobní námitky o protiústavnosti krizových opatření odkazem četnou judikaturu Ústavního soudu a citovaný nález Pl. ÚS 106/20, rozvinul argumentaci o nezohlednění výjimek z krizových opatření. 7. U jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích k věci. 8. Krajský soud přezkoumal dle § 75 s.ř.s. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení, v mezích žalobních bodů, vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 9. Ze správního spisu bylo zjištěno, že rozhodnutím Městského úřadu Nový Jičín ze dne 23. 6. 2021 č. j. OPA/68856/2021/Pl byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 34 odst. 1 písm. a) zákona č. 240/2000 Sb., krizového zákona, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit dne 22. 1. 2021 tím, že se nejméně od 19.57 hodin v Novém Jičíně na ulici K Nemocnici 207/9 nacházel spolu s dalšími osobami v prostorách provozovny Eso bar, čímž v rozporu s ust. § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona nestrpěl omezení vyplývající z usnesení Vlády České republiky č. 1375 ze dne 23. 12. 2020 tím, že 1. nerespektoval zákaz volného pohybu osob (bod II.), 2. nerespektoval nařízení omezení kontaktu s jinými osobami na nezbytně nutnou míru (bod III. odst. 2), tedy z nedbalosti nesplnil v době krizového stavu některou z povinností podle § 31 odst. 3 písm. c). Za uvedený přestupek byla žalobci uložena podle § 35 písm. b), § 46 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a § 34 odst. 3 krizového zákona pokuta ve výši 3 000 Kč. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč a bylo rozhodnuto o splatnosti pokuty a nákladů řízení. Podkladem rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zejména oznámení přestupku, audiovizuální záznam ze dne 22. 1. 2021, výpověď svědka. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 9. 2021 č. j. MSK 93276/2021 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. 10. Žalobce v žalobě především namítal nezákonnost a protiústavnost předmětných krizových opatření, která mají povahu právního předpisu, jak vyplývá z usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/21. Podle závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 6. 2021 č. j. 9 As 264/2020-51 správní soudy mohou přezkoumávat soulad jiného právního předpisu jen v souvislosti s jeho použitím v individuální věci (incidenčně), a to v rozsahu jejich pravomocí vymezených v soudním řádu správním či v jiném zákoně. Bylo-li krizové opatření použito v nějakém rozhodnutí správního orgánu, bude soulad krizového opatření se zákonem či ústavním pořádkem posuzován v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s.ř.s.). Výrokový potenciál správního soudu ve vztahu ke krizovému opatření, které má povahu jiného právního předpisu ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy, je ve všech případech stejný: soud krizové opatření, které bylo vydáno v rozporu se zákonem či Ústavou, neruší, ale jen vysloví jeho nepoužitelnost v individuálním případě (viz článek 95 odst. 1 Ústavy, též usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/20), konec citace. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 40/21 ze dne 4. 1. 2022 Ústavní soud kromě jiného uvedl, že konkrétní (individuální) akt aplikace krizových opatření může naplňovat znaky nezákonného správního rozhodnutí nebo nezákonného zásahu, proti nimž se lze bránit ve správním soudnictví. Budou-li v daném případě splněny podmínky řízení, správní soudy si jako předběžnou otázku posoudí zákonnost, resp. právnost „podkladových“ krizových opatření. Platí totiž, že krizové opatření jako právní předpis sui generis není zákonem, pročež jím soudy nejsou při svém rozhodování vázány (argumentům a contrario článek 95 odst. 1 Ústavy), konec citace. 11. Při posouzení otázky, zda předmětné krizové opatření vydala vláda v souladu se zákonem a Ústavou, krajský soud vycházel v posuzované věci z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 106/20 ze dne 9. 2. 2021. V tomto nálezu Ústavní soud kromě jiného uvedl, že každé krizové opatření je politickým rozhodnutím, které musí být založeno na odborných podkladech, nicméně odpovědnost za ně nese vláda, nikoliv její odborní poradci. Vláda proto musí zvažovat nejen konkrétní odborné podklady, kterými disponuje, nýbrž musí zohledňovat celkový kontext a dopady svých opatření i do dalších oblastí společenského života, a to v krátkodobém a dlouhodobém hledisku. Právě proto je nezbytné, aby byla schopna každé takové rozhodnutí racionálně odůvodnit a aby důvody těchto opatření byly navenek seznatelné. V opačném případě totiž postrádají odpovídající legitimitu. Soudní moc, která má ústavní povinnost chránit základní práva (článek 4 Ústavy), a je proto povinna právní akty veřejné moci právě z tohoto hlediska přezkoumávat, tak nemůže efektivně činit za situace, kdy z nich samotných a ani z dostupných podkladů není seznatelné, proč a v jakém rozsahu byly vydány. Zdůraznil současně, že nezpochybňuje existenci legitimního (tzn. ústavně aprobovaného) cíle, který napadené opatření v obecné rovině sleduje. Tímto cílem je zabránění, či alespoň zmírnění šíření vysoce nakažlivého respiračního onemocnění covid-19, zabránění s tím souvisejícímu kolapsu zdravotnického systému a rozsáhlé újmě na zdraví a životech obyvatel. 12. Ústavní soud v citovaném nálezu dále uvedl, že si plně uvědomuje, že vláda byla v souvislosti s pandemickou