9 As 330/2016 — Nejvyšší správní soud

65 A 53/2020- 180 - text  7 65 A 53/2020 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Michala Jantoše ve věci žalobkyně: Office Park Šantovka s.r.o., IČO 24751961 sídlem tř. Kosmonautů 1221/2a, 779 00 Olomouc zastoupená advokátkou Mgr. Lenkou Novou sídlem Václavské náměstí 57, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 1191/40a, 779 00 Olomouc zastoupený advokátem JUDr. Petrem Ritterem sídlem Riegrova 12, 779 00 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2020, č. j. KUOK 32668/2020, ve věci určení právního vztahu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A. Vymezení věci 1. Žalobkyně je vlastníkem pozemků par č. 114/2, 114/5, 114/6, 114/7, 114/18, 114/21, 550, 554, 575 a 616, vše v k. ú. Olomouc-město, obec Olomouc (dále jen „pozemky žalobkyně“) a požádala Magistrát města Olomouce o určení, že se její pozemky nenacházejí v ochranném pásmu památkové rezervace Olomouc ve smyslu § 17 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSPP“). Magistrát města Olomouce žádost žalobkyně zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil v záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný. Jádro sporu tvoří otázka, zda lze v řízení vedeném podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) přihlížet k nicotnosti rozhodnutí o ochranném pásmu památkové rezervace. B) Žaloba a vyjádření žalovaného 2. Podstata žalobní argumentace spočívá v tom, že správní orgány nesprávně vycházely ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192, a to že nejsou oprávněny v řízení vedeném podle § 142 správního řádu přezkoumávat rozhodnutí vydaná v jiných řízeních ani brát v potaz jejich vady. Uvedený rozsudek se podle žalobkyně vztahuje výhradně ke kulturním památkám, jejichž právní režim je odlišný od režimu ochranných pásem památkových rezervací. Tyto rozdíly spočívají v tom, že kulturní památky vznikaly v rozhodné době ex lege a deklaratorní rozhodnutí se vydávalo jen v případě pochybností, kdežto ochranná pásma vznikala až rozhodnutím správního orgánu. Přechodné ustanovení § 42 ZSPP zmiňuje kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek, kdežto ochranné pásmo bylo zřízeno. Odkaz žalovaného na § 42 odst. 2 ZSPP je zavádějící, neboť toto ustanovení pojednává o „zřízení“ ochranných pásem, kdežto podle § 5 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o KP“) mohla být ochranná pásma jen „prohlášena“. Dalším důvodem je, že status kulturní památky lze na návrh zrušit, což u ochranného pásma nelze a je možná jen jeho změna, a to na návrh orgánů veřejné správy, nikoliv dotčeného vlastníka, který tak nemá jinou možnost ochrany svých práv než řízení podle § 142 správního řádu. V řízení vedeném podle § 142 správního řádu je správní orgán oprávněn přezkoumat to, zda byla konkrétní kulturní památka zapsána do seznamu kulturních památek. Ekvivalentem toho je u ochranných pásem nicotnost rozhodnutí o jejich zřízení. Proto se měly správní orgány zabývat námitkami nicotnosti, které žalobkyně vznesla v řízení. Má-li totiž správní orgán určit, zda se pozemek nachází v ochranném pásmu, musí předně zkoumat, zda ochranné pásmo vůbec existuje. Povinnost přihlédnout k nicotnosti rozhodnutí nadto vyplývá podle žalobkyně i z judikatury NSS (např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010-65 nebo rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43). 3. Žalobkyně následně uvedla jednotlivé důvody nicotnosti rozhodnutí Okresního národního výboru Olomouc o vyhlášení ochranného pásma Městské památkové rezervace Olomouc ze dne 27. 7. 1987, č. j. kult. 1097/87/Tsř (dále jen „Rozhodnutí o ochranném pásmu“), a to: (i) v době vyhlášení Rozhodnutí o ochranném pásmu neexistovala Městská památková rezervace Olomouc (dále jen „MPR Olomouc“), kterou by mohlo ochranné pásmo chránit, neboť Výnos ministerstva kultury ČSR ze dne 13. 4. 1971, č. j. 6489/71-II/2, o prohlášení historického jádra města Olomouce za památkovou rezervaci, měl dle jeho čl. 3 nabýt účinnosti až oznámením ve Sbírce zákonů. K tomu však nikdy nedošlo. Účinně byla MPR Olomouc vyhlášena až po vydání Rozhodnutí o ochranném pásmu, a to Výnosem ministerstva České socialistické republiky ze dne 21. 12. 1987, č. j. 16 417/87-VI/1; (ii) Rozhodnutí o ochranném pásmu v rozporu s § 5 zákona o KP neobsahovalo podmínky, jichž je nutno dbát při pořizování územních plánů a ostatních projektů. Pouze v rozsahu těchto podmínek byl vlastník omezen v užívání svého pozemku. Bez těchto podmínek však nemůže mít Rozhodnutí o ochranném pásmu žádný smysl; (iii) zákon o KP umožňoval stanovení ochranného pásma jen k nemovitým památkám, nikoli k památkovým rezervacím. Tato možnost byla dána až ZSPP; (iv) zákon o KP svěřil pravomoc vyhlásit ochranné pásmo výkonným orgánům krajského národního výboru, nikoliv okresním národním výborům. Zákon o KP je nutno považovat za lex specialis vůči zákonu č. 69/1967 Sb., o národních výborech, který toliko obecně vymezil, že národní výbory vykonávají státní správu na úseku ochrany kulturních památek. Proto lze usoudit, že Rozhodnutí o ochranném pásmu bylo vydáno orgánem instančně postaveným na nižším stupni a je tedy nicotné z důvodu vydání absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. 4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Ve svém vyjádření žalovaný obsáhle zopakoval argumentaci, na které vystavěl žalobou napadené rozhodnutí. Krajský soud proto tuto argumentaci zmíní v rámci konstatování obsahu správního spisu. Nad rámec toho žalovaný uvedl, že žalobkyní zmíněné domnělé vady Rozhodnutí o ochranném pásmu ani podle ustálené judikatury NSS nemohly způsobit jeho nicotnost. 5. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně nad rámec již uvedeného zdůraznila, že z rozsudku NSS ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192 v žádném případě nevyplývá, že nelze-li v řízení vedeném podle § 142 správního řádu přezkoumávat správnost a zákonnost zápisu kulturní památky do státního seznamu, pak tím spíše nelze přezkoumávat správní rozhodnutí. Takový závěr NSS neučinil a argumentace žalovaného je hrubě zavádějící. Poukázal-li žalovaný na rozsudky NSS ze dne 7. 7. 2016, č. j. 10 As 117/2016-64 a ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 92/2011-182, pak tyto nelze na danou věc aplikovat, neboť v nich byly řešeny zcela odlišné otázky. V prvním z nich NSS uvedl, že řízení podle § 142 správního řádu není superrevizním prostředkem ve vztahu k jiným řízením v návaznosti na námitku účastníků, že v tomto řízení měl správní orgán napravit vady jiného rozhodnutí. Nic takového však žalobkyně v řízení netvrdila. V druhém z nich NSS dospěl k závěru, že řízení vedené podle § 142 správního řádu není opravným prostředkem, který by bylo nutné využít před podáním žaloby ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. Naopak v tomto rozsudku NSS uvedl, že při splnění podmínek § 142 správního řádu, mohou být i právní vztahy vyplývající z oznámení stavby doložené certifikátem autorizovaného inspektora předmětem řízení o určení právního vztahu. Posledně uvedený judikát tak zjevně potvrzuje názor žalobkyně. C. Relevantní skutečnosti vyplývající ze správního spisu 6. Výnosem ministra kultury ze dne 13. 4. 1971, č. j. 6489/71-II/2 bylo prohlášeno historické jádro města Olomouce za památkovou rezervaci. Podle čl. 3 výnosu měl tento nabýt účinnosti publikací ve sbírce zákonů. K tomu ale nedošlo. Rozhodnutí o ochranném pásmu bylo vydáno dne 27. 7. 1987. Následně bylo výnosem Ministerstva kultury ze dne 21. 12. 1987, č. j. 16.417/87 opětovně prohlášeno historické jádro města Olomouce za památkovou rezervaci. Podle § 8 výnosu měl tento nabýt účinnosti publikací ve Sbírce zákonů, k čemuž došlo částkou 26, v roce 1987 na str. 661. 7. Žalobkyně požádala podle § 142 správního řádu Magistrát města Olomouce o určení, že se její pozemky v žádosti specifikované nenacházejí v ochranném pásmu památkové rezervace Olomouc (pozn. krajského soudu: samotná žádost obsahovala vícero částí, avšak pro nynější soudní řízení jsou nepodstatné). Magistrát města Olomouce žádost žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 21. 11. 2019, č. j. SMOL/257593/2019/OPP/Tom, přičemž rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení vedeném podle § 142 správního řádu není oprávněn přezkoumat Rozhodnutí o ochranném pásmu, vůči kterému fakticky žalobkyně brojí. 8. Proti uvedenému rozhodnutí brojila žalobkyně odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 3. 2020, č. j. KUOK 32668/2020 zamítl. S odkazem na výše zmíněný rozsudek NSS ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192 dospěl k závěru, že v řízení vedeném podle § 142 správního řádu není oprávněn přezkoumat Rozhodnutí o ochranném pásmu. Žalovaný poukázal na § 42 odst. 2 ZSPP, který zachovává účinky ochranným pásmům p