1 Ads 24/2018 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 27/2021- 64 - text  11 17 Ad 27/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zorou Šmolkovou ve věci žalobce: Z.D. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2021, ve věci starobního důchodu takto: I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 6. 2021, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předcházející řízení 1. Jádrem tohoto sporu je posuzování nároku důlního měřiče na tzv. hornický důchod. 2. Žádostí ze dne 25. 6. 2018 žalobce požádal žalovanou o úpravu výše starobního důchodu, jelikož se domníval, že mu přísluší ve výši stanovené § 76a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalovaná mu prý měla započíst několik let práce důlního měřiče, kterou dle jeho mínění vykonával se stálým pracovištěm pod zemí hlubinných dolů [tzn. preferovaná pracovní kategorie ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992 ve spojení s položkou č. 3 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.]. Žalovaná mu ovšem většinu jeho pracovního života na pozici důlního měřice započetla jako technickohospodářskému pracovníkovi, tj. ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech [pracovní kategorie dle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení ve spojení s položkou č. 5 přílohy č. 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.]. O této žádosti žalovaná rozhodla dne 4. 12. 2018 jednak rozhodnutím č. II (zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínek § 76a), jednak rozhodnutím č. I [žádost zamítla pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Žalobce proti oběma těmto rozhodnutím podal námitky, které žalovaná zamítla jejím prvním rozhodnutím ze dne 8. 3. 2019. 3. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, k níž Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil zpět s pokynem, že ve věci má dále ve smyslu judikatury Ústavního soud zkoumat, zda žalobce v rozhodných letech skutečně (ne)vykonával práci důlního měřiče se stálým pracovištěm pod zemí (rozsudek ze dne 16. 10. 2019, č. j. 17 Ad 21/2019-48). Tento rozsudek potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 6 Ads 235/2019-92. Nejvyšší správní soud přitom korigoval jen dílčí závěry rozsudku 17 Ad 21/2019 ohledně intertemporálního působení rozhodných norem. Nejdůležitějším závěrem Nejvyššího správního soudu je, že přes pochybnosti krajského soudu o použitelnosti pracovních kategorií, jak byly vymezeny v zákoně o sociálním zabezpečení, resp. v nařízení č. 117/1988 Sb., ve znění do 31. 5. 1992, je třeba rozdělení těchto kategorií vztáhnout i na nynější případ. Přitom je ovšem třeba vycházet také z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III ÚS 1015/13, který právě u jiného důlního měřiče judikoval, že vždy je třeba zkoumat, zda zaměstnanec soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně vykonával zaměstnání na pracovištích v podzemí hlubinných dolů (což koresponduje se zněním § 15 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 31. 5. 1992). Pak je takového zaměstnance možné podřadit pod preferovanou pracovní kategorii I. AA i v případě, že ho tak jeho zaměstnavatel neevidoval, resp. jeho zaměstnání nespadalo pod taxativní výčet zaměstnání dle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. 4. V návaznosti na rušící rozsudek 17 Ad 21/2019 žalovaná vydala v této věci druhé rozhodnutí ze dne 9. 6. 2021. Ještě před vydáním rozhodnutí žalovaná dle pokynů krajského soudu provedla dokazování stran skutečnosti, zda žalobce na pozici důlního měřiče soustavně a v průběhu konkrétních kalendářních měsíců převážně pracoval v podzemí hlubinných dolů [srov. § 14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení]. K tomu mj. obeslala právního nástupce někdejšího zaměstnavatele žalobce (OKD, a. s.), dále u Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje zjišťovala dosaženou míru expozice žalobce fibrogennímu prachu, a také provedla důkaz kartou záznamu zdravotní prevence žalobce. Ovšem z provedených důkazů nezjistila, že by žalobce v průběhu konkrétních kalendářních měsíců vykonával práci důlního měřiče se stálým pracovištěm v podzemí hlubinného dolu. V návaznosti na to druhým rozhodnutím v této věci žalovaná opět zamítla námitky proti prvostupňovým rozhodnutím č. I a č. II. Dle zjištění žalované žalobce mj. získal celkem 1 894 dnů doby zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí, což po přepočtu činí pouze 1 137 směn. Tzn., žalobce nedosáhl na podmínku 3 300 směn odpracovaných v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí [§ 1 písm. b) nařízení vlády 363/2009 Sb.]. Žalobce nedosáhl ani nejvyšší přípustné expozice v jeho zaměstnání a nejednalo se ani o hornictví v uranových dolech. Shrnutí podání v tomto řízení před správním soudem 5. Žalobce podal žalobu i proti druhému rozhodnutí v této právní věci. V žalobě, shodně jako v předcházející žalobě, kterou soud projednával pod sp. zn. 17 Ad 21/2019, tvrdí, že žalovaná se nevypořádala s jeho námitkami stran zařazení výkonu zaměstnání „důlního měřiče“ do pracovní kategorie dle dřívějších předpisů. Ohledně této otázky nedostatečně zjistila skutkový stav věci. Má za to, že osvědčil, že vykonával své zaměstnání soustavně na pracovištích v podzemí hlubinných dolů. Vedle toho také žalovaná nezohlednila jeho směny jakožto důlního záchranáře a přesčasové směny před rokem 1993. Dále uvedl, že mu nelze klást k tíži to, že právní nástupci jeho bývalých zaměstnavatelů již nedisponují pracovními výkazy, které by osvědčily jím tvrzené skutečnosti. Dále argumentoval tím, že v resortním seznamu je jako technickohospodářský pracovník (kategorie I. A) uveden toliko „vedoucí důlní měřič“, jehož práci nikdy nevykonával. Žalovaná mu údajně „hornický důchod“ nepřiznala v rozporu s tím, že na něj měl nárok, a to pouze z administrativně formálních důvodů. 6. K žalobě podala obsáhlé vyjádření žalovaná. V něm zejména popsala předcházející řízení, skutkový stav ve věci včetně doplnění dokazování v roce 2021, rozhodné právo a judikaturu. Žalovaná potvrdila, že u žalobce není potřeba zkoumat, zda splnil podmínky pro zařazení zaměstnání do I. pracovní kategorie (soustavnost a převážnost výkonu rizikových prací), neboť tato skutečnost není sporná. Sporné je, zda žalobce měl „stálé pracoviště“ pod zemí v hlubinných dolech ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. a nařízení vlády č. 363/2009 Sb. Ve stěžejní části vyjádření žalovaná uvedla, že bývalý zaměstnavatel neměl u žalobce důvod evidovat či archivovat jiné údaje než ty, které mu ukládaly dobové právní předpisy. Tehdy totiž nemohl předpokládat, že někdy v budoucnosti Ústavní soud vydá nález s „chybným“ výkladem podzákonného právního předpisu, jímž takřka smaže rozdíly mezi druhy zaměstnání se stálým pracovištěm v podzemí, tzn. kategorie I. AA [shora cit. § 14 odst. 2 písm. a)] a ostatními zaměstnáními vykonávanými pod zemí v hlubinných dolech, tzn. kategorie I. A [§ 14 odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb.]. Dobová kritéria pro rozlišení toho, který pracovník měl stálé pracoviště pod zemí, a který ne, byla konzistentní (s. 10 vyjádření). Ani aplikace nálezu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III ÚS 1015/13 neznamená, že by žalobce jako důlní měřič měl být automaticky hodnocen v pracovní kategorii I. AA, ale v každém případě je nutno prokázat, že soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně vykonával zaměstnání na pracovištích v podzemí hlubinných dolů. To se dle žalované v tomto případě nepovedlo. Přitom vinu nenese zaměstnavatel, který vše dle dobových předpisů řádně evidoval. Dle žalované není diskriminační, že žalobci nepřiznala hornický důchod, protože každý z pojištěnců vykonával v průběhu pracovního života zaměstnání na jiných pozicích. Pokud konkrétní zaměstnanec, byť po jistou etapu života byl důlním měřičem, získal také dostatečnou dobu pojištění v pracovní kategorii I. AA, na tzv. hornický důchod dosáhl. Jiní třeba mohli získat v pracovní kategorii I. A více než 20 let, a tedy jim tentýž důchod žalovaná také přiznala. Žalovaná naopak považuje za diskriminační, pokud by žalobci hornický důchod přiznala a jinému pojištěnci, který za obdobných podmínek po obdobnou dobu vykonával práci důlního měřiče, tento důchod dosud nepřiznala. Pokud se nepovedlo prokázat potřebný počet směn či potřebný počet let v preferované pracovní kategorii, žalovaná nemohla přiznat žalobci výhodnější nárok na snížení důchodového věku. Zbylou část vyjádření k žalobě žalovaná věnovala kritice nálezu III. ÚS 1015/13, včetně dovozování chaosu a nejistoty, kterou měl Ústavní soud vnést do její praxe. 7. Žalobce v replice ze dne 10. 9. 2021 mj. uvedl, že nadále trvá na diskriminaci jeho osoby, protože žalované doručil seznam spolupracovníků, kteří vykonávali zaměstnání důlního měřiče ve shodném místě, čase a shodným způsobem. Zatímco žalo