1 Afs 438/2017 — Nejvyšší správní soud

22 Af 19/2022- 37 - text  8 22 Af 19/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: O. K. zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Hálou sídlem Plynárenská 671, 280 02 Kolín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2022, č. j. 13744/22/5200-10422-713023, ve věci kompenzačního bonusu takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2022, č. j. 13744/22/5200-10422-713023, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 08. 01. 2021, - č. j. 26364/21/3205-60561-809404, kterým bylo dle ust. § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“) zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 15 500 Kč za první bonusové období, - č. j. 26466/21/3205-60561-809404, kterým bylo dle ust. § 106 odst. 1 písm. b) DŘ zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 8 500 Kč za druhé bonusové období, - č. j. 25759/21/3205-60561-809404, kterým bylo dle ust. § 106 odst. 1 písm. b) DŘ zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 11 000 Kč za třetí bonusové období, - č. j. 25798/21/3205-60561-809404, kterým bylo dle ust. § 106 odst. 1 písm. b) DŘ zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 5 500 Kč za čtvrté bonusové období, a ze dne 31. 08. 2021, - č. j. 3409923/21/3205-60561-809404, kterým bylo dle ust. § 106 odst. 1 písm. b) DŘ zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 15 000 Kč za páté bonusové období, - č. j. 3409931/21/3205-60561-809404, kterým bylo dle ust. § 106 odst. 1 písm. b) DŘ zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 11 500 Kč za šesté bonusové období, a rozhodlo podle ust. § 116 odst. 1 písm. c) DŘ. 2. Žalobce žádal poskytnutí kompenzačního bonusu podle zákona č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, v platném znění (dále jen „kompenzační zákon“), jako osoba samostatně výdělečně činná za provoz podnikatelské činnosti označené jako „jízda se psím, resp. malamutím spřežením“. 3. Žalobce namítal, že v rámci odvolacího řízení učiněná výzva podle § 155 odst. 2 DŘ ze dne 9. 2. 2022, č. j. 2493/22/5200-10422-713023, byla v rozporu se zákonem, neboť žalovaný nedostál své zákonné povinnosti před vydáním rozhodnutí seznámit žalobce se všemi podklady rozhodnutí společně s tím, jaké důsledky z nich vyvozuje. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2020, č. j. 1 Afs 438/2017-52. Žalovaný totiž ve výzvě podle žalobce nereflektoval všechny v předcházejícím řízení nashromážděné podklady a u veškerých ve výzvě uvedených podkladů neuvedl, jak je hodnotí a co z nich dovozuje. Oproti tomu ve výzvě žalovaný reflektoval jen některé žalobcem předložené důkazy (konkrétně všeobecné obchodní podmínky žalobce, prohlášení Ing. R. K. – provozovatele penzionu Horalka ve Špindlerově Mlýně, a dvě fotografie psů a psího spřežení). K všeobecným podmínkám předloženým žalobcem žalovaný nic neuvedl a zbylé podklady shromážděné správcem daně v předcházejícím řízení nereflektoval. 4. Dále žalobce namítá, že nesouhlasí se samotným rozhodnutím o odvolání, neboť jím byl zkrácen na svých právech, jmenovitě pak nesouhlasí s názorem žalovaného, že jako podnikatelský subjekt nemá provozovnu a z povahy jeho podnikání činnost v provozovně nevykonává. V rozporu s názorem žalovaného se podle žalobce na něj vztahuje usnesení vlády České republiky č. 1103 ze dne 26. 10. 2021 a také usnesení vlády České republiky č. 1375 ze dne 23. 12. 2020. Žalobce pak zastává názor, že jeho činnost lze ve smyslu § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), podřadit pod individuální smluvní přepravu. Podle žalobce je jím poskytovaná služba srovnatelná např. s přepravou v historické tramvaji, k čemuž odkazuje na webové stránky Dopravního podniku hl. m. Prahy. Jako důkaz tyto webové stránky přitom navrhoval již v daňovém řízení a žalovaný se s navrženým důkazem nijak nevypořádal. Podle žalobce tak může být provedená přepravní služba spojena se zážitkem. 5. Pokud bylo výkladem kompenzačního zákona možno dojít k závěru, že lze uznat činnost taxikářů s tím, že jejich vozy jsou mobilními provozovnami, lze dospět ke stejnému závěru v případě žalobce. Tvrzení žalovaného o tom, že individuální smluvní přepravou osob lze rozumět pouze prostý přesun nejvýše devíti osob včetně řidiče z místa A do místa B, je pouze nepodloženým názorem nemajícím oporu v právním předpise. Žalovaný přitom kvalifikuje např. i lodní přepravu jako zážitkovou službu. V případě žalobce tak byl naplněn předmět kompenzačního bonusu podle § 6 odst. 1 kompenzačního zákona a bonus měl žalobci být přiznán. 6. Žalobci pak podle jeho názoru měl být přiznán kompenzační bonus na základě skutečnosti, že byl omezen volný pohyb osob a zákazníci se tak nemohli dostavit za žalobcem. Žalobce nesouhlasí s úvahou žalovaného, že zákazníci nebyli bezprostředně omezeni ustanovením § 1 kompenzačního zákona, neboť na ně jako na soukromé osoby nedopadají omezení podle tohoto ustanovení, ta míří do podnikatelské sféry. Přitom těmito skutečnostmi se žalovaný v dokazování nezabýval. Žalovaný pak pouze tvrdí, že v případě žalobce nebyl naplněn předmět kompenzačního bonusu podle § 6 odst. 2 kompenzačního zákona, nijak se tím blíže nezabývá v dokazování. K tomu žalovaným citovaný článek je pak pouze jeho subjektivním názorem. V závěru žaloby žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 7. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobní námitky de facto odpovídají těm odvolacím, tyto byly již vypořádány v napadeném rozhodnutí, přičemž na svých závěrech v něm uvedených žalovaný nadále trvá. K námitce porušení ustanovení § 115 odst. 2 DŘ žalovaný uvedl, že předmětné ustanovení se vztahuje na provádění dokazování v rámci odvolacího řízení. Není tím stanovena povinnost žalovaného seznámit opakovaně žalobce se všemi dosavadními závěry správce daně, a to za předpokladu, že žalovaný nedospěl k právnímu názoru odlišnému od správce daně. Dále žalovaný odmítl obecnou námitku žalobce o tom, že by jej neseznámil se svými závěry a hodnocením provedených důkazů. Žalovaný pak poukázal na svou argumentaci týkající se neuvedení hodnocení žalobcem předložených obchodních podmínek a doplnil, že se od závěrů správce daně neodchýlil a setrval na tom, že činnost žalobce nenaplňuje podmínky nároku na kompenzační bonus. Žalovaný také odkázal na bod 24 seznámení s hodnocením důkazních prostředků v odvolacím řízení a bod 25 napadeného rozhodnutí, kde hodnotil žalobcem předložený odkaz na webové stránky Dopravního podniku hl. m. Prahy. 8. K namítané nezákonnosti žalovaný zdůraznil, že kompenzační bonus podle kompenzačního zákona má sloužit těm podnikatelům, jejichž činnost byla přímo omezena nebo zakázána, k čemuž odkázal na důvodovou zprávu k předpisu. Připustil při tom, že podnikatelská činnost žalobce mohla být omezena zprostředkovaně, avšak to nezakládá nárok na kompenzaci podle § 6 odst. 1 nebo 2 kompenzačního zákona. Na žalobce pak nedopadá ani jím zmiňované usnesení vlády č. 1103, neboť tímto usnesením byl zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovnách. Na žalobce by se vztahoval obecný zákaz podle § 1 odst. 1 tohoto usnesení, ale jen v případě, pokud by měl stálou provozovnu. Totéž platí o usnesení vlády č. 1375, kterým sice došlo s účinností od 27. 12. 2020 k omezení pohybu osob na území ČR, pro cesty do zaměstnání nebo k výkonu podnikatelské činnosti však byla udělena výjimka. Přitom polemika o dopadu tohoto usnesení na odběratele žalobce (tedy jeho zákazníky) ve smyslu § 6 odst. 1 nebo 2 kompenzačního zákona je podle žalovaného bezpředmětná, žalobcovi zákazníci totiž nejsou osobami ve smyslu § 1 téhož zákona. Žalovaný taktéž nesouhlasí s tím, že činnost žalobce by byla individuální smluvní přepravou a bylo by možno na něj nahlížet jako na podnikatele s mobilní provozovnou obdobně jako taxikáře. V případě žalobce se totiž jedná o zážitkovou službu, nikoliv službu za účelem přepravy z bodu A do bodu B. V této úvaze vycházel žalovaný z definice přepravy podle § 2550 občanského zákoníku a definice taxislužby podle § 2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění. S ohledem na výše uvedené skutečnosti a závěry obsažené v napadeném rozhodnutí n