9 As 26/2009 — Nejvyšší správní soud

60 A 29/2022- 31 - text  7 60 A 29/2022 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Markéty Fialové a JUDr. Michala Jantoše ve věci žalobce: K. v. h. O.-LX, IČO X sídlem Norská 192/25, 779 00 Olomouc zastoupený advokátkou Mgr. Lucií Dufkovou sídlem Legionářská 1319/10, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2022, č. j. MZE-2825/2022-16231 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce je spolkem zabývajícím se již dle svého názvu vojenskou historií. Na pozemku parc. č. X v k. ú. B. u Š. o výměře 0,3363 ha zrekonstruoval objekt předválečného opevnění (řopík), který slouží jako Muzeum čs. opevnění B. Z obavy o bezpečnost návštěvníků požádal žalobce Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, o prohlášení tohoto pozemku za nehonební. 2. Krajský úřad ale rozhodnutím ze dne 22. 11. 2021, č. j. KUOK 117325/2021 jeho žádost podle § 17 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zamítl. Následně žalobce neuspěl ani s odvoláním, které v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalovaný. II. Shrnutí obsahu podání účastníků 3. Žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že zachováním povinnosti strpět na daném pozemku honitbu bylo dle jeho názoru zasaženo do jeho vlastnických práv bez řádného posouzení proporcionality obou vzájemně si kolidujících práv (výkon vlastnického práva oproti šetrnému využívání přírodních zdrojů a ochrany přírodního bohatství), neboť správní orgán toliko konstatoval, že „rekreační využívání pozemku“ misku vah ve prospěch žalobce nemůže vychýlit. Přitom bylo prokázáno, že se nejedná pouze o rekreační využití, neboť je pozemek využíván k rozsáhlým a veřejně prospěšným aktivitám. Fakticky tak dle žalobce správní orgán vyjádřil zcela nesprávné stanovisko, že je legitimní, aby vlastník pozemku nevyužil jeho zcela svébytného potenciálu (vzdělávací a kulturní účely) a zdržel se jakéhokoliv jeho využívání potenciálně schopného vyrušit zvěř, i když se zde účel využití (vlastnické právo, vzdělávací a jiná činnost x ochrana přírody) zásadně míjí. Žalobci není zřejmé, z jakého důvodu správní orgán na zachování pozemku v honitbě trvá, když již s ohledem na využití pozemku ze strany vlastníka toto stanovisko nemá pražádný význam a s žádostí žalobce všichni souhlasili. Možným důvodem vyhovění žádosti je dle žalobce i povaha pozemku blízká trvalému zastavěnému území obce, jelikož je zde umístěna stavba. Závěrem uvedl, že od svých práv odvozuje taktéž práva a svobody svých členů, do kterých bylo také zasaženo, a to svobodu pohybu, svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby, práva shromažďovacího, sdružovacího, práva na vzdělání, tvůrčí duševní činnosti a kulturu. 4. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že žalobce prohlášení pozemku za nehonební nepotřebuje, neboť jej povaha tohoto pozemku ve vztahu k jeho činnosti nijak nelimituje. Jeho vyřazení z honitby by naopak bylo nepřiměřeným zásahem do práva na výkon myslivosti a v rozporu s veřejným zájmem. Z § 9 odst. 3 zákona o myslivosti vyplývá a contrario zákaz jakéhokoli omezení hospodářské činnosti vlastníka na jeho honebním pozemku, naopak zařazení pozemku nacházejícího se uprostřed honitby Branná mezi nehonební by nepřiměřeně omezilo a zkomplikovalo výkon myslivecké činnosti i na přilehlých pozemcích. Žalobcem zmíněná povinnost nerušit zvěř se dle § 8 odst. 2 zákona o myslivosti vztahuje na každou osobu vstupující se svou činností do přírody, bez ohledu na povahu pozemku. K otázce bezpečnosti osob ve vztahu k dostřelu loveckých zbraní odkázal žalovaný na závěr vyjádřený v napadeném rozhodnutí, že vynětí pozemku z honitby by osoby pohybující se na daných pozemcích před excesivním jednáním držitele střelné zbraně neochránilo. Naopak s ohledem na malý rozměr předmětného pozemku by podle žalobce střelec nacházející se přímo na něm představoval pro další osoby menší riziko než střelec nacházející se na okolních pozemcích, neboť jsou na daném pozemku osoby vzájemně dobře viditelné. Tvrzení žalobce o souhlasu všech s výjimkou správního orgánu s vynětím pozemku z honitby označil žalovaný za nepřesné. Dále žalovaný zdůraznil, že mezi nehonební pozemky ex lege, vymezené v § 2 písm. e) zákona o myslivosti, nepatří pozemek „blízký trvale zastavěnému území obce“. Závěrem uvedl, že určité omezení svobody pohybu v důsledku výkonu práva myslivosti je legitimní a přirozeně vyplývající z povahy toto práva, jehož výkon je veřejně prospěšnou činností, a dále popřel způsobilost výkonu práva myslivosti zasahovat do politických práv zmíněných žalobcem v žalobě. III. Posouzení věci krajským soudem 5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 6. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 12. 10. 2021 požádal žalobce Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, o prohlášení pozemku parc. č. X v k. ú. B. u Š., na němž se nachází objekt předválečného čs. opevnění parc. č. st. XA, za nehonební. Uvedl, že v objektu, který je po rekonstrukci a slouží jako Muzeum čs. opevnění B., a na přilehlém pozemku se pořádají prohlídky pro organizované i neorganizované zájemce, vzpomínkové akce, školy v přírodě, dětské příměstské tábory, exkurze pro děti z vyloučených lokalit, přičemž tuto veřejně prospěšnou činnost podporuje i Olomoucký kraj. Žádost o prohlášení předmětného pozemku za nehonební žalobce zdůvodnil vyšším pohybem osob i v ranních a potřebou zajištění jejich bezpečnosti. Krajský úřad nahlédl do územního plánu obce B. a příslušných evidencí a zjistil, že se předmětný pozemek nachází mimo trvale zastavěné území obce, druh pozemku je „trvalý travní porost“ a leží v honitbě B. o celkové rozloze 1 928 ha, jejímž držitelem jsou L. Č. r., s. p. a nájemcem společnost R. s. r. o. Dále dne 20. 10. 2021 provedl ohledání předmětného pozemku, při němž zjistil, že pozemek leží mezi cestou, lesním porostem a dalším trvalým travním porostem. Zástupce držitele honitby na místě prohlásil, že je schopen akceptovat prohlášení pozemku za nehonební, avšak současně poznamenal, že „tento krok neodstraní problém, který toto jednání vyvolal“. 7. V rozhodnutí, jímž žádost žalobce zamítl, krajský úřad uvedl, že vyšel z ustáleného právního názoru, že lze takové žádosti vyhovět buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo, vylučující svou podstatou právo myslivosti, nebo pokud přestane být jinak legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti proporcionální. Dále uvedl, že výkon práva myslivosti je činností ve veřejném zájmu a že začlenění pozemků do honitby představuje legitimní omezení vlastnického práva. Žalobcem tvrzené užívání pro exkurze, školy v přírodě či příměstské tábory nazval krajský úřad užíváním rekreačním, což nelze považovat za ústavně zaručené právo ani za specifickou podnikatelskou činnost, která by mohla být honebním užíváním pozemku výrazně omezena. Pokud by žalobcem uváděné důvody uznal za relevantní, vedlo by to dle krajského úřadu v budoucnu při dodržení zásady stejného rozhodování ve stejných věcech dle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, k omezení výkonu práva myslivosti v nepřiměřeném rozsahu. Lov zvěře je podle krajského úřadu nezbytným nástrojem regulace početního stavu zvěře, omezujícím škody na lesních porostech a polních plodinách, přičemž každý uživatel lovecké zbraně je za její bezpečné použití odpovědný. S ohledem na to, že dostřel loveckých zbraní mnohonásobně překračuje výměru předmětného pozemku, by nadto podle krajského úřadu neznamenalo samo o sobě automaticky zajištění bezpečnosti osob, které se na něm pohybují. Závěrem upozornil žalobce na to, že prohlášením pozemku za nehonební by ztratil do budoucna nárok na náhradu škod způsobených zvěří vůči uživateli honitby dle § 52 zákona o myslivosti. 8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve popřel, že by se krajský úřad nezabýval tvrzenými bezpečnostními důvody žádosti a ocitoval příslušnou pasáž věnující se dostřelu loveckých zbraní. Riziko bezpečnosti spjaté s výkonem práva myslivosti je podle žalovaného obecným rizikem s touto zájmovou činností spojené a jak takové nemůže hrát roli při rozhodování státního orgánu myslivosti dle § 17 odst. 2 zákona o myslivosti. Dále odkázal na v § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), zakotvenou povinnost držitele zbrojního průkazu dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní a střelivem a jeho plnou odpovědnost za porušení svých